Polemika k článku, který vyšel na Našem směru
Tomáš Krystlík
V upoutávce na druhé pokračování článku Alfreda Oberwandlinga Kulturní kraj Sudety (2.) se to v jednom odstavci hemží chybami: „Trvalo právě půlku století, než magistr univerzity Jan Hus, fanatický zástupce českého nacionalismu, z náboženských, sociálních a v neposlední řadě nacionálních důvodů v roce 1409 od Václava IV. obdržel souhlas ke Kutnohorskému ediktu, v důsledku čehož byla změnou hlasovacího práva umožněna čechizace. Václav, který byl už roku 1400 sesazen jako německý král, vešel do dějin jako Václav Líný. Následkem tohoto ediktu byl odchod německých studentů a profesorů. V později sepsané Cosmography líčí autor: Do zogen mehr denn zwey tausent gelehrte Doctores und teutscher Studenten von Prag nach Leiptzig (Tu odešlo více než dva tisíce učených profesorů a německých studentů z Prahy do Lipska), a protože mezitím v Německu vznikly jiné univerzity, také do Vídně, Tübingenu a Heidelbergu. Tím se rozpadla první německá univerzita, bašta německého duchovního života na východě Říše.“
Jan Hus byl reformátorem církve, v žádném případě „zástupce českého nacionalismu“. Český národ v moderním pojetí 19. století tehdy neexistoval, tehdy národem byli všichni obyvatelé Království českého, tedy i Němci mnohem později známí pod souhrnným názvem sudetští, kteří byli i husity. Národní důvody neexistovaly, sociální taktéž ne - to vše připsal Husovi až nacionalismus 19. a 20. století.
Hus neobdržel „souhlas s Dekretem kutnohorským“, nýbrž onen edikt vydal panovník. Dekret neumožnil čechizaci ve smyslu národa nebo jazyka, protože univerzitní národ český se nekryl s českým národem v jakémkoliv smyslu. Patřili do něj obyvatelé Čech se Žitavskem (dnes v Německu a Polsku) a Kladskem (v Polsku), Moravy, Uher a Sedmihradska (v Rumunsku). Do „polského národa” se počítali studenti a profesoři z Polska, Litvy, Lužice (v Německu a Polsku), Míšeňska (v Německu), ze Slezska (dnes převážně v Polsku, ale i v Česku a malá část v Německu) a Horního Saska. K „národu saskému” patřilo ostatní severní Německo, Dánsko, Švédsko, Finsko a Livonsko (Lotyšsko a Estonsko). K „bavorskému národu” patřily kromě Bavor také Franky, Švábsko, Rakousy, Korutany (v Rakousku, Slovinsku, malá část v Itálii), Kraňsko (ve Slovinsku), Tyrolsko (v Rakousku a Itálii), Švýcarsko, Hesensko, Porýní, Vestfálsko, část Hannoverska a Nizozemí.
Pražská univerzita nebyla „první německá“, nýbrž první říšská ve střední Evropě (Svatá říše římská - Sacrum Romanum Imperium byla zřízena pro v dnešním smyslu Francouze a Němce, od roku 1474 se nazývala Svatá říše římská národa německého - Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ). Národ v jejím názvu ale nemá ale co činit s dnešním pojetím národa.
Odbočka. Karel IV. coby český král, byl toho jména první, tedy Karel I. Jako císař Svaté říše římské byl Karel IV. Používané spojení „český král Karel IV.“ je tedy nesmyslné. Václav IV., jeho syn, byl český král toho jména čtvrtý. Další taková kolize se vyskytuje u Karla I, posledního rakouského císaře, českého krále Karla III.
Redaktor by měl takové chyby korigovat. Otázkou je pouze, jak. Prostou opravou, doplněním o redakční poznámku nebo vypuštěním příslušného pasu.
Poznámka redakce NS: Text A. Oberwandlinga byl přednesen v roce 2009 v Zemském divadle v Linci. Nebylo možné tedy zpětně do něj zasahovat, pokud už byl takto v tomto znění veřejně přednesen. Redakce považuje připomínky T. Krystlíka za oprávněné a v tomto směru za přínosné je doplňkem zveřejnit.
