Reiner Elsinger
 |
| Rakousko bylo již od roku 1943 považováno za "první oběť Hitlera". Opor- tunistická vláda Karla Rennera (na fotografii v brýlích se svou vládou na jaře 1946 při vojenské přehlídce spojeneckých okupačních vojsk ve Vídni) přijala vyhnance z ČSR v zemi velmi chladně - byli pro ni "cizozemský ksindl" a "Henleinovi lidé". (Repro: Österreichs Erneuerung, Wien 1955.) |
Nehledě na skutečnost, že v důsledku divokých vyhánění a pochodů smrti (Brno, Jihlava) do srpna 1945 bylo už 180.000 německých Jihomoravanů a 120.000 německých Jihočechů násilně zahnáno za hranice, hovořila oportunistická vláda Rennera (Karl Renner byl sám rodák z jižní Moravy, sociálnědemokratický politik a poválečný spolkový kancléř a později prezident Rakouska – pozn. NS) a úřady o „cizozemském ksindlu“ (landfremdes Gesindel), protože tito lidé byli nemajetní, a komunistický státní sekretář Honner označoval v jednom výnosu tyto cizince, kteří měli být podchyceni, v dodatečném „odsouzení“ za „Henleinovy lidi“. (Paradox: Franz Honner se narodil v Čechách, ale do komunistické strany vstoupil už ve 20. letech v Rakousku. Po válce se stal státním tajemníkem Rennerovy vlády – pozn. NS.) Čistě z právního hlediska se jednalo o „bezstátní a nakonec německé státní občany“ pod novým pojmem „Displaced persons“.
Vyhnanci přišli právě vhod
Samozřejmě byly starosti vlády se zásobovací situací v roce 1945 oprávněné, a to přišli vyhnanci právě vhod, kdy jenom v Dolních Rakousích chybělo pro sklizeň 100.000 cizích pracovníků a vedoucí podniků se ještě nevrátili ze zajetí. Také při odstraňování válečných škod a v ropném průmyslu byla poptávka po pomocných pracovních silách. Ačkoliv uznání a vděčnost nemůžeme pokládat za politické kategorie, byl odsun 230.000 sudetských Němců v roce 1946 (rozumí se z Rakouska do Německa - pozn. NS) pod právním heslem „repatriace“, jmenovitě pro kmenově příbuzné „severní Dolnorakušany“ (= Jihomoravany např.) těžce pochopitelný. Na druhé straně se Spolková republika Německo cítila za své „novoobčany“ odpovědná a postarala se nakonec také se solidární obětí „Lastenausgleichu“ (vyrovnání zatížení) o usnadněné nabytí domovského práva. V Rakousku byl tento proces přes usnadněné nabytí domovského práva po deseti letech (opční zákon z roku 1954) počínaje bojem o rovnoprávné postavení všech skupin povolání, přes přístup k vyšším školám až po přístup ke studiu na vysokých školách podstatně delší.
Také po finanční stránce byli vyhnanci hned několikrát znevýhodněni:
1. Už při tzv. „Dohodě z Kreuznachu“ (UVEG 1962) pod ministrem zahraničí Kreiskym byla Spolkovou republikou zamýšlená suma 325 milionů DM vyčerpána pouze do výše okolo 110 milionů DM, takže v poměru k „Lastenausgleichu“ v SRN s průměrně asi 4800 DM došlo k vyplacení pouze asi třetiny s 11.390 šilinky (1 DM = ca 7 šilinků, poznámka NS) ve formě tzv. „odškodnění za věci v domácnosti“. Tato restriktivní praxe vznikla prostřednictvím bodového systému, který lze kvalifikovat jako malicherný, dále díky přehnaným správním nákladům a sloučení s rezervními fondy pro příspěvky sociálního pojištění a pro rasově pronásledované. Samotné daňové příjmy 150.000 osob, které nabyly domovské právo a nacházely se v rakouském pracovním procesu, činily ročně šest miliard rakouských šilinků, a Rakouská republika vydělávala na obnosech převáděných ze Spolkové republiky Německo 42,6 milionů rakouských šilinků ve formě daně z obratu.
2. ČSSR se jako společný signatář rakouské státní smlouvy z roku 1955 zavázala, že odškodní rakouské majetkové hodnoty. Po celých dvacet let jednala jednou za rok jedna komise, která ovšem nenárokovala žádné požadavky, nýbrž vyčkávala, co je ČSSR ochotna zaplatit dobrovolně. Nakonec v letech 1974/75 došlo k rakousko-české majetkové smlouvě s paušálním obnosem 1 miliardy rakouských šilinků, který prof. Ermacora označil za „lump sum“. Ačkoliv vyhnanci z ČSSR byli již po dvacet let Rakušany, nebyli podle posudku „Kanceláře pro mezinárodní právo rakouského ministerstva zahraničí“ touto smlouvou zahrnuti! (Vzor Jugoslávie: „pouze Starorakušané“). Jenom 35.000 žádostí vyhnanců z vlasti propadlo u zemského finančního ředitelství pro Vídeň, Dolní Rakousy a Burgenlandsko skartaci!
Mezibankovní vklady jihomoravských a jihočeských filiálek Raiffeisen a Sparkasse z období anšlusu v objemu 480 milionů říšských marek: Nejprve banky tvrdily, že majetek zanikl. Žaloba krajanského sdružení „Thaya“ (Dyje) nakonec zvítězila u nejvyššího soudního dvora. Nato byl zahájen proces ve Vídni 1. okresu, Obchodní soud Riemergasse, který mohl být uzavřen teprve v roce 1988. Z přepočítaných 180 milionů rakouských šilinků mohlo být prokázáno pouze 25,6 mil. šilinků, takže 154,5 milionů šilinků připadlo rakouskému státu! Nebylo žádným zázrakem, že nemohly být naplněny předpoklady prokazatelnosti vzhledem ke skutečnosti, že spořitelní knížky byly odebírány při vyhánění. (Dr. Broesigke: „Druhé vyvlastnění“.)
Takže získání rakouského státního občanství představovalo určitou oběť vyhnanců z vlasti. Když už jenom „sociální integrace“, dle názoru Rakouské republiky ukončená v šedesátých letech minulého století, byla krajně nedostačující, tak zásadně mnoho chybělo k dokonalé integraci, k „sjednocujícímu sloučení k vyšší celistvosti“ jak v Německu, tak i v Rakousku. Těmito závažnými skutečnostmi jsem se zabýval v jednom článku „Sudetenpost“ již dříve pod názvem „Zdařilá integrace vyhnanců z vlasti s otazníkem“.
Přijímací země mají povinnosti
Mezitím se přehlíží, že pro přijímací země existují také povinnosti z obligatorního a oproti každému účinného mezinárodního práva. Zde jsou na jedné straně pokusy prostřednictvím nepřípustné „šablony pachatel-oběť“ a překrucováním dějin zrušit platnost důsledků obligatorního mezinárodního práva. Na druhé straně se ale neustále pracuje na „vyhnání z dějin“ tím, že se „úředně“ vyhýbá historickým německým označením míst a zanechané německé kulturní a majetkové hodnoty se oficiálně pokládají za vlastnictví lupičských států a vyháněcích zemí let 1945/46 – pohodlněji to nejde!
Zbytek učiní už jen sémantika, když jsou vyhnaní Němci označováni za „německy hovořící“ anebo – což je z části ještě více nepochopitelné – za „německy hovořící Starorakušany“, neboť to bylo mnoho národností staré monarchie a samotné „německy mluvící … (co?)“ nevypovídá nic o národnosti. Tedy žádné mlhavé pojmy, které mají problematiku pouze zastírat.
Nečinnost politiky v naději, že se problémy vyřeší samy sebou průběhem času, je eklatantním porušením mezinárodního práva, které také vede k lámání dějin. Koneckonců je to ale také porušení etiky s nepřehlédnutelnými následky pro spolužití národů v Evropě. V tomto smyslu musíme politiku vyzvat, aby konečně jednala.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 9. května 2013.