 |
| Dokument o tom, jak Beneš klamal: V tomto dopise z 11. listopadu 1942 naznačuje Edvard Beneš německému sociálnímu demokratu Wenzelu Jakschovi ještě možné dorozumění. Ale ve skutečnosti v té chvíli bylo vyhnání Němců pro Beneše už dávno rozhodnuto. |
Jedná se o lži českých historiků a překrucování faktů, Velká Británie svůj podpis pod Mnichovskou dohodou neodvolala. USA, ba ani smluvní strany československo-německé smlouvy z roku 1973 ji neprohlásily za neplatnou od samého počátku! Beneš za války se svou vládou lhali a podváděli, což se péči českých historiků zatajuje.
Britská vláda dala teprve 21. 7. 1940 souhlas se zřízením provizorní československé vlády v exilu. Předchozí korespondence, která byla vedena v této věci mezi britským ministrem zahraničních věcí lordem Edwardem Halifaxem a Benešem, předložil Edvard Beneš čs. vládě v exilu až na výslovnou žádost ministra Štefana Osuského. Vyplynulo z ní, že britské uznání provizorní vlády ne-znamená ani uznání právní kontinuity první republiky, ani jejích hranic, ani nulitu mnichovské do-hody, a že čs. vláda podle názoru britské reprezentuje jen český a slovenský lid, nikoli Československou republiku. Vláda Velké Británie nechtěla prohlásit, že mnichovskou dohodu pokládá za neplatnou, ani se vázat uznáním právní kontinuity první republiky ve věci československých hranic. To bylo logické, protože protektorát a Slovensko měly své vlastní vlády, což byla situace zcela odlišná od ostatních exilových vlád okupovaných zemí. Proč by měla ČSR reprezentovat další vláda v Londýně?
Beneš se rozhodl lhát a navzdory výše uvedeným skutečnostem stál ve své rozhlasové řeči k domovu 24. 7. 1940 na stanovisku právní kontinuity první republiky a jejích předmnichovských hranic, vůbec se nezmínil provizorním statutu čs. exilové vlády. Řekl, že Čechoslováci neuznali Mnichov, že Masarykova republika žije právně a politicky dále, že on sám právně nepřestal být prezidentem republiky, že právně a politicky neexistuje nic, co provedl nacismus po 15. 3. 1939, a že je neexistující a bezprávné všechno, k čemu byli Čechoslováci od září 1938 nezákonně a neústavně přinuceni. Také Hubert Ripka jako mluvčí vlády obdobně trval ve svých veřejných projevech na kontinuitě první republiky a na předmnichovských hranicích. Čs. exilová vláda se vědomě rozhodla nepříjemné britské stanovisko lidem doma zcela zatajit a lhát.
Tento rozpor mezi československým a britským stanoviskem nebyl znám ani britské veřejnosti. Korespondence mezi Benešem a lordem Halifaxem zveřejněna nebyla a v dopise z 21. 7. 1940 o uznání provizorní vlády, který byl v tisku otištěn, nebyla tato diference zřejmá. Britská veřejnost mylně pokládala uznání čs. provizorní vlády za doznání, že britská mnichovská politika byla nesprávná, zatímco britská vláda i nadále uznávala platnost mnichovské dohody. Britské veřejnosti bylo ale nápadné, proč je československá vláda jen provizorní, kdežto ostatní, např. polská, byla uznána za stálou, definitivní, což nedovedl vysvětlit v parlamentní debatě ani sám předseda vlády Winston Churchill.
Beneš smluvil s Brucem Lockhartem, že britská vláda v den druhého výročí mnichovské dohody, 30. 9. 1940, učiní prohlášení, v němž potvrdí, že mnichovský diktát neexistuje. Projevu se ujal osobně Churchill, ale v navrhovaném znění projevu Benešem vyškrtl pasus, že mnichovská dohoda pozbyla platnosti a nahradil ho větou, že byla zničena, což je z právního hlediska podstatný rozdíl.
O rok později, 18. 7. 1941 uznal Benešovu exilovou vládu za představitelku ne pouze československého lidu, nýbrž rovnou Československé republiky Sovětský svaz. Tentýž den ji zrovnoprávnila britská vláda dopisem britského ministra zahraničí Roberta Anthony Edena Janu Masarykovi s ostatními exilovými vládami v Londýně, ale ještě ji neuznala za představitelku Československa coby státu, a vzala na vědomí sdělení v Benešově memorandu z 18. 4. 1941, že „prozatímnost čs. vlády bude napříště pojímána jako vnitřní věc čs. demokracie, to znamená, že se dnešní čs. vláda hned po válce podrobí ustanovením demokratické čs. ústavy“, čím se čs. jednoznačně zavázala, že bezprostředně po válce abdikuje i s prezidentem. (Což Beneš a čs. vláda po válce jednoznačně porušili.) Ministr zahraničí Eden ve svém výše zmíněném dopise též uvedl, že argumenty pro kontinuitu uvedené v Benešově memorandu jsou poněkud složité a že „vláda Jeho Veličenstva si přeje ponechat tuto otázku pro pozdější úvahu ve vhodné chvíli" a „také se nezavazuje, že uznává a bude podporovat stanovení kterýchkoli hranic ve střední Evropě". Tedy k otázce kontinuity nezaujala stanovisko, ani neprohlásila Mnichovskou dohodu na neplatnou.
USA uznaly dopisem F. D. Roosevelta z 30. 7. 1941 čs. vládu v Londýně, ale pouze jako provizorní. V otázce předválečných hranic a neplatnosti Mnichovské smlouvy od samého počátku se připojily ke stanovisku britskému.
Mnohem později, po mnohonásobném Benešovu úsilí o uznání konstrukce kontinuity, když takticky upustil od svého požadavku na neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku, a po ohlasu německé exekuce v Lidicích předává 4. 8. 1942 Robert Anthony Eden ministru zahraničí Janu Masarykovi dopis datovaný 5. 8. 1942, v němž se britská vláda zříká závazků vyplývajících z Mnichovské dohody a uznává Beneše a jeho exilovou vládu coby reprezentanty Československa. V dopise také stálo: „Při konečné úpravě čs. hranic na konci války nebudou mít na stanovisko britské vlády mít vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak i později“. To sice znamenalo, že nebude přihlížet k faktu, že ČSR odstoupila svá území Německu, Polsku, Maďarsku, ale v žádném případě to neznamenalo, že by se britská vláda nějakým způsobem zavazovala obnovit ČSR v hranicích před rokem 1938. Britská vláda se sice zřekla všeho, co pro Velkou Británii vyplývalo z Mnichovské dohody, avšak nevyjádřila se, vyjma odstoupených území, k ostatním jejím důsledkům pro ČSR a neprohlásila Mnichovskou dohodu neplatnou, natožpak od samého počátku.
Československá exilová vláda v Londýně, když to bylo zapotřebí, účelově britské vládě lhala. Na přímý dotaz britské vlády, od kterého data je ČSR ve válečném stavu s Německem a Maďarskem, odpověděla, že od 17. 9. 1938 (!) s Německem a od 10. října 1938 (!) s Maďarskem.
Francie, zastoupená Francouzským národním výborem, jako jediná ze západních spojenců uznala 29. 9. 1942 čs. hranice před zářím 1938, tedy popřela stejně jako SSSR platnost Mnichovské dohody. 26. 10. 1942 USA oficiálně uznaly čs. exilovou vládu za stálou. USA, Velká Británie a po válce ani Spolková republika Německo nikdy neuznaly neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku. Ve smlouvě mezi SRN a ČSSR z 11. 12. 1973 (č. 94/1974 Sb.) nedokázala čs. strana prosadit neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku, nýbrž pouhou její neplatnost.
Teorie kontinuity trvání první republiky a Benešova prezidentství je umělý právní konstrukt, pomocí něhož lze tvrdit, že Edvard Beneš navzdory své abdikací 8. 10. 1938 nikdy nepřestal být prezidentem republiky, protože jeho rezignace byla vynucena Německem, a tudíž je neplatná. Zajímavé je, že si tlak Německa na abdikaci dosvědčuje jen on sám ve svých pamětech, samozřejmě společně s českými historiky. K tomu měl sloužit i výše uvedený počátek válečného stavu mezi Československem a Německem datovaný 17. 9. 1938, což je účelová lež. Údajným nepřetržitým prezidentstvím Beneše se otevřel prostor pro tvrzení o nelegálnosti prezidentství Emila Háchy, Jozefa Tisa, Augustina Vološina a všech následných vlád: druhé republiky, podkarpatskoruské, Slovenské krajiny, Slovenské republiky, protektorátní. Na zfalšované doktríně kontinuity je založen poválečný český (československý) a jeho právní systém.
Obdobně je tomu s údajným souhlasem spojenců s vyháněním neslovanského obyvatelstva, ale to je jiná kapitola.