Demokratické brutální šíření moci aneb Nastavte propagandě zrcadlo III.

Předchozí články v cyklu:  1. část - 2. část
Jan Kratina 

Američtí vojáci po zmasakrování více než 600 obyvatel filipínské vesnice
Moro v březnu 1906.

Brutální, barbarský, zločinecký. Přívlastky, kterými demokratická propaganda označuje postup nacistických (pozn. redakce: věnujte prosím pozornost důležité poznámce uvedené pod koncem tohoto textu) represivních a ozbrojených složek na dobývaných a okupovaných územích. Tento postup při prosazování strategických zahraničně-politických zájmů nacistického Německa dnes patří ke třem hlavním bodům obžaloby nacismu. Spolu s rasovou segregací a koncentračními tábory. Dokáže ale někdo obhájit tvrzení, že podobný postup nevyužívaly demokratické státy už dávno před Hitlerem? Co když se tvůrci poválečné propagandy jenom snaží u svých občanů "vytvořit žádoucí vědomí" a kompromitující fakta zamést taktně pod koberec? Zrovna jako v případě rasové segregace a koncentračních táborů. Používaly tedy demokratické státy brutální, barbarský, zločinecký postup k prosazení svých strategických zahraničně-politických zájmů už v časech před Hitlerem? Nechme místo dohadů promluvit historická fakta (doba obou světových válek je v článku záměrně ignorována).

Demokratická brutalita v USA 1850-1890

Prakticky od zrodu USA probíhaly na americkém území masakry, organizované a prováděné represivními a ozbrojenými složkami mladého amerického státu. My si představíme pár z masakrů spáchaných v novější době. Od roku 1850. Tedy nejméně 63 let od zveřejnění americké Ústavy hlásající svobodu a demokracii, a nadepsané "My, Lidé".

Masakr na Krvavém ostrově. V květnu 1850 povraždili příslušníci americké kavalérie stovku indiánských žen, dětí a starců na ostrově jezera Clear v severní části Kalifornie.

Masakr u Hayforku. V dubnu 1852 v okrese Trinity v severní části Kalifornie povraždila americká milice pod vedením šerifa W. D. Hixona více než 150 příslušníků kmene Wintu. Masakr přežily pouze dvě děti, schované pod mrtvolami svých matek. Tento masakr měl být údajnou odplatou za zabití místního vysokého amerického vojenského důstojníka. Podezření padlo právě na Indiány kmene Wintu.

Harneyův masakr. Američtí vojáci pod velením gen. W. S. Harneye zaútočili na začátku září 1855 na malou indiánskou osadu Siuxů v západní Nebrasce. Šest stovek vojáků povraždilo více než osm desítek mužů, žen a dětí.

Masakr na Indiánském ostrově. V únoru 1860 provedli Američané v severozápadní Kalifornii tři útoky na indiánské ženy a děti kmene Wiyotů. Podle odhadů nepřežilo toto běsnění až 250 osob, zachránily se pouze tři dívky.

Masakr u Medvědí řeky. Koncem ledna 1863 bylo v jižním Idahu zabito americkými kavaleristy až 280 mužů, žen a dětí z kmene Šošonů.

Masakr u Písečného potoka. Na konci listopadu 1864 ve východní části Colorada provedla 700členná vojenská jednotka pod velením zapřisáhlého nepřítele Indiánů - pastora, svobodného zednáře a důstojníka americké armády, plukovníka J. Chivingtona - brutální útok na vesnici Čejenů, žijících do té doby v míru s místními usedlíky. Bylo povražděno více než 160 obyvatel. Drtivou většinu obětí tvořily ženy a děti.

Marias masakr. V lednu 1870 se v severní Montaně u řeky Marias strhl masakr, při kterém jednotka americké kavalérie pod vedením majora Bakera brutálně povraždila (podle nejnižších odhadů) více než 170 starců, žen a dětí v indiánské vesnici Pieganů.

Masakr u Velké jámy. V srpnu 1877 zaútočila americká jednotka plukovníka Gibbona na indiánskou osadu kmene Nez Perce. Při útoku zahynulo na devět desítek obyvatel osady, jen jednu třetinu obětí tvořili muži.

Masový hrob Indiánů povražděných americkou
armádou u Wounded Knee.

Masakr u potoka Wounded Knee. Po čtyřiceti letech masakrů a etnických čistek, v prosinci 1890, kdy byl Hitlerovi pouhý rok a půl, povraždilo 500 vojáků americké armády zuboženou indiánskou skupinu Lakotů. Zabito bylo podle dnešních odhadů až 300 osob, z velké části ženy a děti. Brutalitu masakru dokresluje fakt, že postříleni byli i všichni indiánští psi a koně.

Masakr u potoka Wounded Knee ukončil více než dvě staletí organizované barbarské brutality při etnickém čištění kontinentálního území dnešních Spojených států. Poslední přeživší zbytky Indiánů skončily potupně v rezervacích jako zvířata. Snad aby nestály v cestě "všeobecnému blahobytu nás a našich potomků", jak si americká elita sarkasticky zapsala do úvodu své Ústavy.

Demokratická brutalita mimo USA 1890-1914

Filipínci povraždění americkými vojáky v předem
vykopaných jámách, 1899.

Během let 1890-1900 obsadili Američané násilně Havaj, Portoriko, Kubu, Guam, Filipíny a další ostrovy. Posloužily jim jako cenné strategické vojensko-ekonomické pilíře rostoucího amerického impéria. Ani na okupovaných územích si však americký stát nepočínal o nic méně brutálněji, než při šíření své moci na kontinentu. Filipínci odmítali okupaci své nezávislé republiky. Jejich odpor likvidovaly americké síly stejně nemilosrdně, jako dřívější odpor Indiánů při obraně svého domova. Jak během Filipínsko-americké války měl napsat filipínský reportér filadelfských novin "Public Ledger": "Naši muži jsou neúprosní, vyhlazují muže, ženy, děti, vězně i zajatce, povstalce. Převažuje idea, že Filipínec je jen o málo lepší než pes..."

V roce 1899 vyšel v USA pod názvem "Soldiers Letters" soubor desítek dopisů, psaných americkými vojáky z Filipín domů, svým nejbližším. Zde je pár výtažků:

Seržant Elliott, Kansaský regiment: "Není příjemné přemýšlet o smrti z rukou nepřítele jen o málo lepšího než je divoké zvíře."

Ellis G. Davis, Kansaský regiment: "Nevzdají se, dokud celá jejich rasa nebude vyhlazená."

Leonard F. Adams, Washingtonský regiment: "Nevím kolik mužů, žen a dětí kluci z Tennessee zabili. Nechtěli brát žádné zajatce."

Anthony Michea, Třetí dělostřelecký regiment: "Ostřelovali jsme osadu zvanou Malabon. Pak jsme do ní vstoupili a zabili každého domorodce, kterého jsme potkali. Muže, ženy a děti. Byl to hrozný pohled."

Plukovník Funston, Kansaský regiment: "Chlapci loví nepřítele, jako by to byli zajíci."

E. D. Furnam, Washingtonský regiment: "Vypálili jsme stovky domů a další stovky jsme vyrabovali. Nekteří kluci mají dobré úlovky šperků a oblečení. Každý z nás má alespoň dvoje šaty a naše kasárna jsou nyní stylově vybavena."

Theodore Conley, Kansaský regiment: "Tato válka převrací historii. Umisťuje Američany a americkou vládu na místo Velké Británie v roce 1776. Je to naprosto bezdůvodná a neomluvitelná válka."

F. A. Blake, Červený kříž: "Nikdy v životě jsem neviděl taková jatka a taky už je nikdy vidět nechci. Ukazují odhodlání našich vojáků zabít všechny domorodce. Filipínci přesto brání svou zemi statečně."

Filipíny roku 1901: Zabijte každého, komu je více než 10 let.
Americká demokracie v praxi.

Když bylo v září 1901 na východě Filipín přepadeno a zabito 47 amerických vojáků, největší americká ztráta od Bitvy u Little Bighornu z 1876, nařídil generál J. H. Smith zabít každého Filipínce, kterému je víc než deset let: "Nechci žádné zajatce. Chci, abyste zabíjeli a pálili. Čím víc toho zabijete a spálíte, tím víc mne potěšíte." Odhadem nejméně patnáct tisíc obětí (filipínští historici mluví o více než trojnásobném počtu) si vyžádalo následné několikadenní řádění Američanů v dotčeném kraji. Generál J. H. Smith se o 11 let dříve účastnil masakru u Wounded Knee.

Masakr u kráteru Moro. V březnu 1906, čtyři roky po oficiálním konci války, se přes pět stovek amerických vojáků pod velením generál-majora L. Wooda účastnilo masakru, při kterém bylo povražděno všech více než 600 obyvatel vesnice Moro v jižních Filipínách. Velkou část obětí tvořily ženy a děti. Generál L. Wood se přesto v roce 1921 stal na dlouhých šest let gubernátorem (správcem) Filipín. Velení masakru jeho kariéře evidentně nijak neublížilo.

Během let 1898-1913 byly na Filipínách americkými jednotkami vyvražděny a vypáleny stovky měst a vesnic. Podle oficiálních odhadů zahynulo až milion (filipínské odborné zdroje mluví až o 1,4 milionu) místních civilistů. Desetitisíce dalších byly zavlečeny do amerických koncentračních táborů. Filipíny byly oficiální kolonií Spojených států až do roku 1946.

Demokratická brutalita 1919-1930

Britští vojáci střílejí do pokojné demonstrace v indickém
Amritsaru v roce 1919.

Masakr v Amritsaru. V dubnu 1919 v indickém městě Amritsar nařídil britský generál Reginald Dyer svým vojákům střelbu do davu civilistů. Ti žádali konec britské okupace a nezávislost své země. Masakr čítal stovky mrtvých (britské oficiální zdroje mluví o téměř 400 obětech, indické o jednom tisíci) a přes tisíc zraněných, včetně mnoha žen i dětí.

Krvavá neděle 1920. Střílení do civilistů nepoužívali demokraté jen proti "necivilizovaným divochům", jak nazývali obyvatele svých kolonií. V irském Dublinu se 21. listopadu 1920 vypravili britští příslušníci Královského policejního sboru na místní fotbalové utkání a začali pálit do irských diváků. Na místě zůstalo 14 mrtvých a více než 60 postřelených civilistů. Zastřelen byl i jeden z fotbalových hráčů. Mezi zraněnými byly dvě děti ve věku 10 a 11 let. Masakr měl být odpovědí na zabití několika agentů britské tajné policie irskými odbojáři toho rána. Vystupňoval však odpor proti britské okupaci, který vyvrcholil vyhlášením irské nezávislosti v roce 1922.

Vagónová tragédie. V listopadu 1921 nahnali britští vojáci stovku zajatých členů jedné z indických odbojových skupin do železničního dobytčáku. Cíl - vězení v okresu Coimbatore. Během pár hodin jízdy se v extremně stísněném prostoru vagonu udusilo 70 osob.

Britské obrněné vozidlo v Pešáváru 23. dubna
1930, tesně před najetím do davu. O pár minut poz-
ději zmasakrovaly britské jednotky stovky civilistů.

Masakr na Péšávarském tržišti. V dubnu 1930 se v Péšávaru (dnešní Pakistán) setkali Britové s první z řady nenásilných demonstrací za nezávislost Indie. Prosadil je v té době Mahátma Gándhí. Reakcí britských jednotek bylo nejprve najetí obrněným vozidlem do demonstrantů. Na zemi zůstalo ležet několik mrtvých lidí. Dav se však nerozutekl. Britské jednotky tedy zahájily střelbu z kulometů. Podle odhadů zahynulo na místě až 700 přítomných civilistů. Vojáci pak řádili v ulicích Péšávaru dalších šest hodin.

Demokratická brutalita po roce 1945

Že je rozsah řádění okupačních demokratických sil stále značně nezmapován, dokazuje i následující masakr v korejském No Gun Ri. Na světlo světa se dostal dílem náhody teprve v roce 1999.

No Gun Ri masakr. Koncem července 1950, měsíc po zahájení Korejské války (1950-53), začalo řádění amerických okupačních sil v Jižní Koreji. Jedna z prvních akcí skončila masakrem nejméně 300 civilistů (přeživší mluví až o 500 obětech), snažících se uprchnout před válkou. Americký přímý účastník vraždění vypověděl v roce 2002 pro britskou BBC: "Taky jsem střílel. Na lidi. Nevím, jestli tam byli i vojáci. Byly tam děti a tak, nezáleželo na tom. Věk 8-80, slepý nebo zmrzačený, stříleli jsme to všechno."

Domorodci za plotem britského koncentračního tábora.
Keňa 1952.

Mau Mau povstání. V 50. letech 20. století se v africké Keni dopouštěli britští vojáci brutálních činů proti místním odpůrcům britské vojenské okupace. Desetitisíce domorodců zahynuly, dalších více než 150 tisíc jich pocítilo nelidské podmínky britských koncentračních táborů. Britská vláda se k brutalitě v Keni přiznala a formálně omluvila až v první polovině června 2013.

My Lai masakr. V březnu 1968 povraždily ve Vietnamu americké okupační síly podle oficiálních údajů až 500 vietnamských civilistů. Velkou část mrtvých tvořily ženy, děti a dokonce malá nemluvňata. Velitel této demokratické Einsatzgruppe, poručík William Calley, byl za naplánování masakru a za zabití 22 vesničanů vlastní rukou odsouzen v roce 1969 k domácímu vězení.

Těla vietnamských žen a dětí povražděných americkými vojáky ve
vesnici My Lai v březnu 1968. Masakr si vyžádal nejméně 350 obětí.

Agent Orange. Během Války ve Vietnamu americké jednotky systematicky používaly chemické zbraně. Operace cílená na otrávení zdroje potravin nesla krycí označení Agent Orange. Na následky kontaktu s chemikálií zemřely statisíce civilistů. Další statisíce civilistů byly doživotně zmrzačeny. Na půl milionu dětí se narodilo mrtvých či těžce postižených. Další milion civilistů se dlouhou dobu potýkal s vážnými zdravotními problémy. USA při této operaci spotřebovaly 76 milionů litrů chemikálií.

Na rozdíl od S. Husajna v Iráku Američané chemické zbraně skutečně vlastnili a proti civilistům je opravdu použili.

Operace "Agent Orange": Jedni ze statisíců přeživších vietnamských obětí amerických che-
mických zbraní. USA použily ve Vietnamu 76 milonů litrů chemikálií.

Krvavá neděle 1972. Na konci ledna 1972 začali v severoirském Derry příslušníci britské armády střílet do nenásilné demonstrace pořádané severoirskou lidsko-právní organizací. Na místě zemřelo 13 lidí, z toho sedm mladších 18 let. Pět obětí bylo zavražděno střelou do zad. Incident přinesl enormní nárůst nenávisti vůči trvající britské vojenské okupaci. Demokraté odpověděli zprovozněním nového koncentračního tábora Long Kesh. Během 70. a 80. let 20. století do něj bez soudu nahnali stovky lidí podezřelých z odbojové činnosti proti britským okupantům. V roce 1981 se koncentrační tábor Long Kesh stal dějištěm tragédie. Po více než 50denní hladovce tam zemřelo deset mladých vězňů (23-27 let). Protestovali proti nelidským podmínkám panujícím v táboře. Na jejich pohřbu se sešlo přes sto tisíc lidí.

Krvavá neděle, 30. ledna 1972: Krví potřísněný transparent Asociace za lid-
ská práva. Britské okupační síly postřílely v Derry třináct severoirských de-
monstrantů, pět z nich kulkou do zad. Demokracie v praxi.

Mučení v koncentračním táboře Abu Ghraib. V roce 2003 zřídili Američané ihned po své invazi v iráckém Bagdádu nový koncentrační tábor Abu Ghraib. V něm zadržovali osoby bez řádného soudu. Do vypuknutí skandálu v roce 2004 tam Iráčané poznávali, jak se chová demokratický voják. Rozmazávání výkalů po tvářích zadržovaných byla jedna z mírnějších, jinak velmi pestrých demokratických "zábav" v Abu Ghraib.

Masakr v Haditě. V listopadu 2005 v irácké Haditě povraždili američtí vojáci přes dvě desítky obyvatel, převážně žen a dětí. Velitel jednotky, seržant Wuterich, řekl svým vojákům: "Nejprve střílejte, pak až se ptejte." Útok měl být odvetou za zabitého vojáka. Americké úřady se ho snažily před médii ututlat. Pozůstalým nabízely dva a půl tisíce dolarů odškodného. Kolik jiných masakrů se americkým úřadům povedlo utajit, můžeme jen hádat.

Britský koncentrační tábor Long Kesh v Severním Irsku, tzv. H-bloky. Demokratická odpověď
na nesouhlas s britskou vojenskou okupací Severního Irska, značně zvýšený po masakru v
severoirském Derry z ledna 1972.

Masakr v Baladu. V březnu 2006 postříleli američtí vojáci v irácké vesnici Balad několik žen a dětí. Nejmladší oběti bylo pět měsíců.

Šinvarský masakr. V roce 2007 v afghánském okrese Šinvar postříleli američtí vojáci dvě desítky civilistů. Nikdo nebyl potrestán. Americké úřady o incidentu mlčely.

Blackwater masakr. V září 2007 v iráckém Bagdádu postřelili příslušníci soukromé americké armády Blackwater (dnes Academi) téměř čtyři desítky iráckých civilistů. Zhruba dvacet z nich na místě zemřelo. Blackwater údajně během incidentu "čistil" cestu konvoji amerického ministerstva zahraničí. Právě ochrana funkcionářů americké vlády byla prvořadým úkolem Blackwateru. Ten měl mít v té době v Iráku nejméně 30 tisíc mužů. Za masakr nebyl dosud nikdo potrestán. Soukromá armáda v tichosti vyplatila pozůstalé a pod novým jménem dál působí v Iráku. Stále jako privilegovaná ochranka členů a úředníků americké vlády.

Import svobody a demokracie do Iráku, 2003. Americká vojenská dozorkyně
ukazuje vězni v iráckém koncentračním táboře v Abu Ghraib, že demokratické
síly si na rozdíl od zločineckých nacistů váží každé lidské bytosti.

Lišil se postup demokratů a nacistů?

Předložený výběr zdokumentovaných případů barbarské brutality nám názorně prezentuje, jak se šíří demokracie v praxi. Mimo lavice učeben, mimo mikrofony médií, mimo předsednické stoly zákonodárných orgánů. Výše uvedená fakta jsou jen pomyslným vrcholem ledovce tématu tohoto pojednání. Jak z nich vyplývá, demokratické vlády nejednou tajily nelidské a zločinecké chování svých ozbrojených sil. Pozůstalé po obětech svých zločinů tlačily k přijetí úplatku, výměnou za mlčení.

Americký voják u postřílených civilistů v irácké Hadítě v roce 2005.

Dlouhá desetiletí nechávala demokracie své občany při vědomí, že Indián je divoch určený k likvidaci nebo k odklizení za plot zvířecí rezervace. Dodnes učí své občany, že získali privilegium žít v nejsilnější a nejlepší říši světa. Lze se pak divit brutálnímu, segregačnímu a nadřazenému chování "nejlepších a nejsilnějších lidí" vůči obyvatelům Filipín? Ale i vůči těm v Koreji, Vietnamu, Iráku, Afghánistánu? Náš demonstrativní výčet případů barbarské brutality dostatečně vykresluje ostrý nepoměr při stíhání a trestání´těchto zločinů a nacistických zločinů. Podobně ostrý je i nepoměr při hodnocení míry odpovědnosti demokratické a nacistické politiky na páchání těchto zločinů.

Několik z více než 30 tisíc příslušníků americké soukromé
armády "Blackwater", nasazených během války v Iráku.
V roce 2007 postříleli dvacítku iráckých civilistů během
převozu amerického ministra zahraničí Rumsfelda z letiš-
tě do centra Bagdádu. Za masakr nebyl nikdo potrestán.
Blackwater dodnes poskytuje ochranu americkým vládním
diplomatům a úředníkům v Iráku.

O demokratických zločinech jsme z médií a z úst politiků informováni vždy jako o excesech jednotlivců. Každodenní demokratická výchova, demokratická propaganda a demokratické prostředí. Nic z toho prý na zločinech nenese ani špetku odpovědnosti či viny. O nacistických zločinech jsme naopak informováni vždy, a pouze vždy jako o přímých důsledcích "typicky nacistické výchovy, typicky nacistické propagandy a typicky nacistického myšlení". Jak to tedy je? Barbarské, brutální zločiny proti Indiánům a Filipíncům se odehrály v době neexistence nacismu. Vyrůstali pachatelé zločinů v demokratickém státě nebo v nacistické říši? Hitler v té době ani nebyl na světě nebo byl ještě malým chlapcem. Přesto máme pečlivě zdokumentováno barbarské, brutální řádění demokratických sil při dobývání a okupování cizích území. Kdo od koho tedy mohl teoreticky čerpat inspiraci? Demokraté od Hitlera nebo Hitler od demokratů?

Rasistická segregace a koncentrační tábory. Další dlouhodobě využívané nástroje demokratické politiky. I ty mohly inspirovat Hitlera a nacisty. Byly využívány nejen před jejich narozením, ale i v čase jejich dětství a dospívání. Kdy se utváří lidské myšlenky a názory. Tuto domněnku podporuje i následující fakt: Demokracie ani po porážce nacismu prokazatelně nezměnila svou metodiku dobývání a okupace cizích území. Nadále si na cizích územích počínala barbarsky, brutálně, zločinecky. Nadále využívala rasistické segregační zákony. Nadále instalovala a používala koncentrační tábory. Demokraté na cizích územích nepostupovali prokazatelně o nic lépe, než jak nám jejich propaganda prezentuje postup nacistů. Stačilo jim jen nastavit ono pomyslné zrcadlo.

Post Scriptum:

Kampaň prezidenta Mc Kinleyho v roce 1900: "Americká vlajka není na cizí půdě
umístěna kvůli rozšíření impéria, ale v zájmu humanity." (Bez komentáře.)

Méněcenní pozůstalí

Při honu na nacistickou čarodějnici zapomínají jeho aktéři na důležitou věc. Pozůstalí po obětech demokratického řádění se musí i dnes cítit jako podřadné bytosti, podlidé. V mnoha případech se ještě nedočkali ani formální omluvy. Natož alespoň symbolického odškodnění. Malého gesta k přiznání odpovědnosti a k usmíření. Pro tyto chudáky je asi překvapivé sledovat nenasytnou chamtivost některých pozůstalých po obětech nacistické politiky. Sledovat německý stát, jak pod přísnými pohledy USA a Velké Británie poslušně vyplácí odškodné už několikáté generaci pozůstalých. To musí rozesmutnit i nejotrlejší z nich.

"Méněcenní pozůstalí" po obětech demokratického řádění se určitě nad touto politikou dvojího metru musí zamyslet: Jsem stejný člověk jako pozůstalí po obětech nacismu? Mám stejná práva? Měl život mých předků nižší lidskou hodnotu? Proč vrahy mých předků nesoudí žádný mezinárodní tribunál? Proč pro ně není nachystaný novodobý Norimberský proces? Proč státy, které páchaly a dosud páchají barbarské zločiny, nebyly ještě označeny za zločinné, obsazeny a rozpuštěny? Proč se nám také neustále neomlouvají? A proč se tyto státy, u všech všudy, nazývají demokratické?

Plno otázek, odpovědi zatím v nedohlednu. Studium této problematiky však zaznamenává za našimi hranicemi pozvolný nárůst zájmu. Možná se tedy jednou onoho objektivního posouzení a spravedlivého rozuzlení dočkáme.
***

Poznámka redakce: Tento text záměrně a místy s určitou cílenou nadsázkou používá adjektiv "nacistický" a "demokratický" apod., aby ukázkově demonstroval běžnou tendenčnost a nesoudnost mainstreamových médií, některých politiků, historiků apod. při automatickém přisuzování nejrůznějších jevů "nacismu", "fašismu" apod. Tomuto povrchnímu přisuzování je autorem „nastavováno zrcadlo“. Výčet zločinů zdaleka není kompletní a není to ani účelem tohoto textu, vyjmenovat všechny zločiny – nenajdete v něm další válečné zločiny USA, Velké Británie, nepíše se v něm o Hirošimě a Nagasaki atd. atd., což se ostatně odůvodňuje již v úvodním odstavci článku. Lukáš Beer