 |
| Karl Vitovec. (Foto: soukr.) |
Letos v únoru se Vitovcovo jméno octlo v českých médiích („Nacisté z něj udělali Němce. Český rodák nyní marně žádá odškodnění“), která prakticky ochotně a bez další rešerše převzala informace, jež předtím vyšly v článku německého týdeníku Der Spiegel. Tento zpravodajský magazín informoval o osudu jednaosmdesátiletého, nyní německého a dříve československého občana, který za (dodnes blíže nevyjasněných okolností) prošel krátkodobě v období Protektorátu „násilnou germanizací“ a odloučením od rodiny. Vitovec dnes marně usiluje o uznání statutu „oběti nacismu“ ze strany německého státu a obrací se na německé a české sdělovací prostředky, aby pomohly publicitě tohoto případu. Podporu získal Karl Vitovec i u některých poslanců Spolkového sněmu. Der Spiegel ve své reportáži také jmenoval historiky, kteří se zabývali „obdobnými“ případy dětí z okupovaných území, určených ke germanizaci. České sdělovací prostředky podaly případ jednoznačně jako křivdu, která doposud nebyla splacena a ke které se však Německo staví lhostejně.
Článek, který vyšel v Der Spiegel, a posléze tedy i informace v českých médiích, byly však neúplné. Byl naprosto zamlčen osud Karla Vitovce v posledních měsících války a těsně po jejím konci, kdy s ním v obnoveném Československu bylo zacházeno jako se sudetským Němcem (Náš směr podrobně referoval).Společně se svou rodinou byl Vitovec vyhnán z bytu a nakonec deportován do Německa. Česká média, která Vitovce ochotně líčila jako ukřivděnou „oběť nacistů“, také zcela přešla popř. se vůbec nepídila po skutečnosti, proč ostatní sourozenci pana Vitovce přijali ještě za války německou národnost a necítili se na rozdíl od svého bratra poté být „zgermanizováni“. České sdělovací prostředky vylíčily Vitovcův osud v podobném duchu jako osud lidických sirotků, kteří byli násilně odvlečeni za účelem germanizace do Německa a přišli tak o svou původní identitu. „Teprve informace, které Karl Vitovec ochotně poskytl sám redakci Našeho směru, spíše budí dojem, že pan Vitovec se stal v první řadě obětí zvůle československého státu a právě od něho by se měl dožadovat odškodnění, nikoliv od Berlína“, míní k případu Lukáš Beer, který je s Vitovcem v písemném kontaktu. „Osobně jsem mu tento můj názor na věc i sdělil. Shodli jsme se s panem Vitovcem ale v tom, že pro česká média byl jeho případ pouze jepicí obecnou, jak se v německojazyčném prostředí říká jevům, na které sdělovací prostředky už po dvou dnech úplně zapomenou“.
Karl Vitovec se domnívá, že Německo stále není ochotné odškodnit dostatečně „oběti nacionálního socialismu“ a svému případu nedává příliš naději, protože za sebou nemá žádnou „lobby“. Po prázdninách se pokusí cestou vyprávění své autobiografie na německých základních školách upozornit na svů osud. (-lb-)