Lukáš Beer
 |
Odnesli jsme si sebou mnohem víc, než mohl dát tenhle malý nákup
určený pro Zdeňka (vl.). Pavel Kamas se svou malou pozorností. |
|
Před rokem
jsem tu psal o mých pocitech, které se mne zmocnily, když jsem byl na parkovišti hypermarketu osloven neznámou, kultivovaně a slušně působící příjemnou starší dámou. Na tom by nebylo nic překvapujícího, kdyby se na mne - jak jsem přirozeně očekával - následně obrátila třeba s dotazem, kde může najít nejbližší lékárnu nebo zda nemám drobné na rozměnění na zálohu do nákupního vozíku. Poté, co mi sdělila svou prosbu, jsem se jednoduše musel nevěřícně rozhlédnout kol dokola, abych se přesvědčil, že jsem se právě nestal obětí natáčení nějakého pořadu se skrytou kamerou. Dáma, kterou byste jinak tipovali na jednu ze svých sousedek nebo paní žijící jakžtakž spokojeně se svým manželem i někde v rodinném domku, se na mě obrátila s prosbou, zda bych jí nemohl darovat nějaké drobné, protože jí peníze, které má měsíčně dispozici, nepostačují na drahé léky. Bylo vidět, že je jí „otravování“ dosti nepříjemné. Psal jsem tu tehdy o těch stejných pocitech, které by se mi jakoby vrátily po více než dvaceti letech, kdy jsem byl poprvé ve svém životě konfrontován s něčím, co jsme my odchovanci „reálného socialismu“ doposud neznali – viditelnou lidskou bídu na ulici a žebráctví. Dvacet let sžívání se s novou realitou nakonec sebou zákonitě přineslo i postupné otupění citů a vnímání a z původně (častokrát i neodůvodněně pociťované) lítosti a ze soucitu se stával během těchto let pocit pohrdání.
Dnes se tento příběh opakoval, ač s jinými aktéry a za jiných okolností.
Pavel Kamas mne dnes doprovázel na Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, kam jsem se chystal kvůli nahlédnutí do trestních spisů. Cestou jsme se ještě zastavili v kopírovacím centru. Jakmile kolega zaparkoval vůz a chystal se obstarat za poplatek parkovací lístek, všiml jsem si, že u parkovacího automatu naproti postává muž ve stáří něco po padesátce opírající se o berli. Nevěnoval jsem jejich rozhovoru pozornost, domnívaje se, že půjde asi o nějaké technické potíže s parkomatem, a odebral se pomalu předem do kopírovacího centra. Teprve když jsme se vraceli zpět k autu, poprosil mne kolega o strpení –
„Zajdeme tady s pánem naproti do supermarketu na malý nákup“. Pár sekund jsem tápal, o co jde, než mi bylo kolegou vysvětleno, že byl požádán o nějaký ten drobák. Zdeněk, jak se tento bývalý řidič z povolání jmenuje, se zpočátku zdráhal jít s námi, nesměle kolegovi říkal, že
„postačí, když vyberete nějakou bagetu, jste moc hodnej“. Kolega Kamas mi posléze pověděl, že když byl jím požádán o „nějaký ten drobák“, opáčil otázkou
„Na co to potřebujete?“. Načež Zdeněk ostýchavě a polohlasem odpověděl, že
„na alkohol rozhodně ne, vidíte, piju tady jenom ovocnou šťávu“, zvedal petlahev s levnou limonádou před Kamasovy oči,
„chtěl bych jen něco málo k jídlu“. Ten se mu podíval zpříma do očí a povídá:
„Uděláme to jinak. Když půjdete nyní se mnou, tak společně nakoupíme jídlo, kolik unesete, a já to zaplatím“. V obchodě se ještě nějakou chvíli musel nechat přemlouvat, než si za Kamasovu útratu skromně vybral několik potravin. Vraceli jsme se pak pomalým tempem, tak aby nám Zdeněk kvůli svým problémům s chůzí stačil, k parkovišti a já naslouchal jeho životního příběhu. Vyprávěl, že i několik hendikepovaných lidí z jeho okolí po práci touží a už byli lidmi několikrát i využití chytrolíny, kteří si je najali na pomocné práce a pak ani nevyplatili mzdu. Může to být jakkoliv. Ale instinkt někdy skutečně nelže.
Pevný stisk Zdeňkovy ruky na rozloučenou a jeho upřímný pohled do očí, ze kterého bylo cítit určité dojetí, tento náš malý neplánovaný nákup ukončil – a ačkoliv jsme si v obchodě nic nepořídili, odnášeli jsme si v té chvíli sebou mnohem víc. A něco, co má mnohem delší trvanlivost než zakoupené potraviny. Něco, co člověk v sobě cítí a vychutnává mnohem déle a více, než požitek a uspokojení, které bylo Zdeňkovi dopřáno díky malé pozornosti kolegy. Myslím, že není třeba hodně vysvětlovat. Hnulo to se mnou tak, že jsem na místě musel pořídit fotku.
„Dělám to tak pokaždé, když mě někdo požádá o peníze a vidím, že je to slušný člověk. Jednou jsem takhle jednomu člověku v Olomouci řekl, že mám k dispozici tisícovku a společně za ty peníze můžeme vybrat to, co si bude přát – kromě alkoholu samozřejmě“, vysvětlil mi spolupachatel Kamas jízdou autem a už viditelně nervózně vyhlížel v blízkosti našeho cíle volné místo k zaparkování.
