Jutta Rüdigerová - Vůdkyně dívek ve Třetí říši (4.)

Předchozí díly: 1. díl - 2. díl - 3. díl
Vypuknutí války - Problematika nemanželských dětí - Bohatství spočívající v rozmanitosti lidských ras
Lukáš Beer 

Přestávka hochů z HJ a dívek z BDM pracujících v
závodě. Foto: Archiv L. Beera

Srpen 1939 byl pro všechny neklidným měsícem. „Čím dál více se rýsovalo z Anglie vycházející sevření Německa“, vzpomíná Rüdigerová. Navíc zpráva o uzavření německo-sovětského paktu o neútočení z 23. srpna 1939 mnohé udivila, protože doposud se mělo přeci za to, že nacionální socialismus a komunismus jsou si navzájem úhlavními nepřáteli. Tehdejší nejvyšší funkcionářka Svazu německých dívek považovala společně se svými přáteli a se svým okolím uzavření paktu za chytrý taktický krok Adolfa Hitlera, kterým se měl prolomit anglický obchvat. Baldur von Schirach tehdy vyprávěl, že jeho švagr, Heinrich Hoffmann, byl předtím společně s německým ministrem zahraničí von Ribbentropem na poradách ohledně podepsání paktu o neútočení v Moskvě. Atmosféra při jednáních prý byla velmi dobrá a když se připíjelo sektem, přišla řeč na Stalinovu obyčejnou uniformu, tzv. litewku, kterou celou dobu na sobě měl. Stalin tehdy pobaveně měl říci: „Tím chceme vyjádřit, že jsme si všichni rovní. Dosáhli jsme toho, že u nás už nejsou žádní boháči.“ „Vidíte“, odpověděl na to prý Hoffmann, „to je rozdíl vůči nacionálnímu socialismu, u nás už nejsou žádní chudáci.“

Jak na sklonku svého života pohlížela Jutta Rüdigerová (1910-2001) na vznik války s Polskem? Byla přesvědčena o tom, že Hitler chtěl zabránit válce, a tím tedy i prognóze bývalého britského ministerského předsedy Lloyda Georgeho. Vůdce požadoval návrat Danzigu, odděleného Versailleským diktátem, k Říši a dále vybudování exteritoriálního dopravního spojení z Pomořan do Východního Pruska přes původní německé území, které bylo roku 1919 anektováno Polskem. Varšava za to měla obdržet exteritoriální dopravní spoj přes území Danzigu k Baltskému moři, záruku svých státních hranic a dlouhodobou hospodářskou smlouvu. „Považovali jsme tyto návrhy za krajně umírněné, Poláci přeci se souhlasem vítězných mocností První světové války násilně obsadili velké a zemědělsky, stejně jako průmyslově neobyčejně důležité části německého východu a oddělili je od Říše – provincii Poznaňsko a Západní Prusko stejně jako velké části Horního Slezska. Terorizovali tam žijící Němce a tím donutili většinu z nich k opuštění vlasti. Dokonce tehdejší britský ministerský předseda Lloyd George proto předvídavě předpověděl, že toto anektování, provedené ovšem za jeho souhlasu, bude důvodem pro novou válku. Proto jsme přijali s úlevou, že Adolf Hitler chtěl zabránit předpovídané válce prostřednictvím navzájem sjednané úpravy této situace, jež byla vytvořena Versailleským diktátem na východní hranici. Ovšem na polské straně neexistovala žádná ochota k jednání, protože ve Varšavě se na základě anglického závazku poskytnutí pomoci cítili dostatečně silní na to, že mohou odmítat všechny německé návrhy.“ Tehdy v Německu koloval vtip o polské hraběnce, která Hitlerovi říká: „Nemohu Vám přeci k přenocování nabídnout můj celý zámek“, a nato obdržela odpověď: „Hraběnko, já si přeci vystačím jen s koridorem.“

Foto: Archiv L. Beera

Dne 30. srpna 1939 vyhlásilo Polsko otevřenou mobilizaci svých jednotek, „které předcházela již maskovaná mobilizace“. Rüdigerová: „O den později ignorovala varšavská vláda poslední nabídku německé strany k jednání v přesvědčení, že po vypuknutí války nejen že bude moci počítat s anglickou a francouzskou podporou, ale že navíc v Německu dojde i k povstání, které pak polským jednotkám umožní rychlý výpad do Berlína. Protože se tím vyčerpaly všechny možnosti, aby byly německo-polské problémy mírově upraveny, vpochodovaly 1. září 1939 německé jednotky do Polska, ale učinily tak také proto, aby ukončily násilnosti a masové vraždění Němců Poláky. Přechodně jsme doufali, že po vypuknutí nepřátelských akcí existuje ještě možnost k vyjednávání. Ovšem 3. září nás vyděsilo vyhlášení války Německé říši ze strany Anglie a Francie.“

Pokud odpovídá pravdě, co Rüdigerová uvádí ve svých pamětech, tak pronesl Baldur von Schirach v těchto dnech ve svém projevu před vyššími funkcionáři říšského vedení německé mládeže tuto větu, předvídající částečně barvitě budoucnost: „Budeme muset přestát dlouhou a tvrdou válku. Ta může trvat zhruba sedm let. Do té doby, co Tommy bude pouze pokuřovat na své dýmce Shag, se toho nemůže moc stát. Ale až jí odloží na krb a nastoupí do vojenského zákopu, vypuknou těžké boje. Ještě zažijete, že bude hořet Berlín, a až Amerika vstoupí do války, tak nás chraň Bůh!“

Otázka nemanželských dětí

Letní tábor Deutsches Jungvolk u Attersee
v hornorakouském Salzkammergutu.
Foto (a následující 2): soukr. Manfred Huss / L. Beer

V listopadu 1939 svolala Rüdigerová na pět dní jako každý rok všechny župní vůdkyně dívčí mládeže do postupimské školy říšských vůdkyň, kde se hovořilo o aktuálních problémech a úkolech, týkajících se výchovy německých dívek. Vyvrcholením těchto jednání byla návštěva Rudolfa Hesse, který ve svém projevu tematizoval také otázku nemanželských dětí. Podle jeho vývodů vytváří válka jinou situaci, protože se nedá vyloučit, že mnoho vojáků před odchodem na frontu zplodí dítě. Proto se zasazoval o to, aby se konečně odstranilo všeobecné společenské pohrdání nemanželskými matkami, protože místo aby mnohé z nich byly pod psychickým tlakem nuceny páchat sebevraždu, měla by jím naopak být poskytnuta pomoc společnosti. Heβ dále uvedl, že je v rukách žen samotných, resp. dívek a jejich vedoucích v BDM, jak velkoryse se právě nyní ve válce k věci postaví, úplně bez ohledu na to, že mnoho mužů na frontě padne a tento deficit bude nutno kompenzovat vyšší porodností.

Rüdigerová po válce kladla vždy velký důraz na to, že tyto názory zástupce Vůdce nelze chápat v žádném případě jako výzvu členkám BDM, aby „Vůdci darovaly nemanželské dítě“, jak se po 2. světové válce nesprávně tvrdilo. „Měly pouze přispět k tomu, aby se překonal doposud panující postoj vůči nemanželským matkám“ a také prý některé přítomné vedoucí funkcionářky tyto vývody donutily přehodnotit své dosavadní příkré názory na tuto problematiku.

K této otázce se o nějakou dobu později před nejvyššími vedoucími BDM vyjádřil i říšský vůdce SS, Heinrich Himmler. Navázal na Hessův názor o kompenzaci ztrát biologické substance, ale tento úhel pohledu rozšířil navíc o názor, že by ženatému muži mělo být se souhlasem jeho manželky umožněno oplodnit i „přítelkyni domu“. Tento Himmlerův postoj narazil na odpor funkcionářek.

Říšský vedoucí Alfred Rosenberg zastával ale zase úplně opačný názor. Pozval Juttu Rüdigerovou později, v roce 1943, na jednání župních školících vedoucích, na kterém vystoupil také vedoucí Rasově-politického úřadu NSDAP, prof. dr. Walter Groβ. Ten ve své přednášce popsal případ, kdy milenka ženatého muže vyjádřila přání mít od něj dítě a přislíbila, že po narození dítěte nebude otci klást žádné požadavky. Po porodu ovšem změnila svůj původní postoj a naléhala, aby se otec o dítě materiálně postaral a nechal se rozvést. S tímto požadavkem se dokonce obrátila i na jeho zaměstnavatele. Walter Groβ z toho vyvozoval, že ani během časově omezeného období trvání války se nelze vzdát jistých mravních základů, důležitých pro existenci určitého národa. „Toto odpovídalo naprosto představám, které panovaly ve Svazu německých dívek“, poznamenala k tomu po válce Rüdigerová.

V roce 1943 obdržela dopis od frontového vojáka, jenž jí vyčítal, že propaguje „nemanželské dítě“. Prý to zaslechl v nějakém nepřátelském vysílači. Tento vytýkavý dopis prý na ní zapůsobil až tak, že tematizovala tuto otázku před nejvyššími funkcionáři Hitlerovy mládeže, aby se dozvěděla, jaký k věci mají vlastně postoj. Bylo to koncem roku 1943, kdy se úzký okruh šesti osob touto otázkou zabýval. Jeden z účastníků názorově stál za Himmlerem, zatímco Rüdigerová společně s vedoucím kulturního úřadu Schlösserem apelovala na nedotknutelnost rodiny a manželského svazku, aby tím nebyl ohrožen fundament státu a mravní postoj národa. V lednu 1944 vytvořil dr. Schlösser spis nazvaný „O samostatnosti svědomí“, vycházející z předchozí diskuse. Obsahoval přiznání se k rodině a k manželskému dítěti. Rüdigerová pro přečtení této práce dospěla k závěru, že jí bude chtít publikovat jako oficiální stanovisko BDM k této otázce a napíše k ní vlastní předmluvu. Stálo v ní pak napsáno, že německá dívčí mládež je právě za války o to více ohrožená a že o to více vůdkyně dívčí mládeže zodpovídá za její mravní postoje. Je potřeba učinit vše, aby bylo uchováno zdraví rodin a vystříhat se všeho, co stabilitu rodin ohrožuje. Proto ostře odsuzuje „propagandu nemanželského dítěte“. V předmluvě doslova napsala, že ta dívka, která se rozhodne darovat život nemanželskému dítěti, činí tak na svojí vlastní zodpovědnost, musí pak ale vystoupit z organizace BDM, protože takovýto postoj neodpovídá výchovnému cíli dívčí mládeže. Kdo se nebude řídit požadavkem vůdkyně, aby vedl čistý a slušný způsob života, bude propuštěn ze svazu.

Tato brožura však nikdy nebyla publikována. Tiskařské štočky s nachystaným textem byly zničeny při spojeneckém náletu. Nevyšel tak plán Rüdigerové oficiálně před veřejností podtrhnout mravní požadavky v rámci výchovného programu BDM. Protože Himmler zároveň s Bormannem během války zastávali opačné pozice, vznikly obavy, aby se německá mládež nenechala zmást ve svých mravních postojích. Rüdigerová po válce tvrdila, že si za tímto postojem rezolutně stála a byla ochotna nést i následky v případě, že by se to někomu v Berlíně nelíbilo.

Dodatečně ve svém projevu v úzkém kruhu funkcionářek dodala, že i když není dobré odsuzovat s předsudky nemanželské matky, musí být výchovným úkolem dívčí organizace, zachycující dívky ve věku 10-21 let, vychovat dívku ve smyslu cíle stát se matkou intaktní rodiny. Propaganda nemanželského dítěte proto nepřipadá vůbec v úvahu. Dítě potřebuje proto, aby bylo zdravé jak tělem, tak i duší, ochranu a pocit bezpečí v rámci rodiny. Samozřejmě starší ženy, například ve věku 30 let, pak pod výchovu BDM nespadají. I ty by se ale měly zamyslet nad tím, jak se nemanželská výchova dítěte odrazí nad jeho zdravím a zda nevnáší do intaktní rodiny nesvár, který se navíc může odrážet na dítěti. Za souhlasu funkcionářek formulovala i heslo: „Německá dívko, měřítkem Tvého mravního jednání je vše, co slouží udržení rodiny.“

Rozmanitost ras je bohatstvím lidstva

Ve svém díle „Endymion“ z roku 1880 soudil Benjamin Disraeli (1804-1881), židovský autor románů a dvojnásobný britský ministerský předseda v sedmdesátých letech 19. století: „Rasová otázka je klíčem světových dějin. Nikdo nesmí s rasovým principem, rasovou otázkou zacházet lhostejně. Světové dějiny jsou tak konfuzní jenom proto, že byly napsány lidmi, kteří neznali rasovou otázku a stejně tak k tomu náležející okolnosti. […] Jazyk a náboženství neformují žádnou rasu. Existuje jenom jedna věc, která formuje rasu: krev.“

Ve svých pamětech Rüdigerová uvádí, že toto „heslo“ bývalého ministerského předsedy britské královny Victorie bylo jedním z určujících "leitmotivů" při výchově německých dívek v BDM. Německý národ dle jejího názoru vznikl namícháním nejrůznějších evropských ras a z této specifické kombinace vyrostl i určitý „svéráz“ národa. „K tomuto národu a k jeho národovství by se měl hlásit každý Němec, ale měl by ctít také ostatní národy. Pojem ,panská rasa´byl mládeží odmítnut, protože žádnou rasu nelze označit za lepší, je pouze jiného druhu. Protože národ, jak to například vyjádřil Eduard Spranger, sestává z řetězce generací, odpovídá každý jednotlivec jako člen tohoto řetězce za budoucnost svého národa. Němec často tíhne k tomu, že nadmíru obdivuje a imituje právě to cizí. Schirach to jednou vyjádřil takto: ,Když se objeví Balkánec, začne se mu německá dívka věnovat a nechá stát pohledného německého muže jenom proto, že ten druhý je cizinec.´“ 

Vedle citovaného výroku bývalého britského premiéra o rase prý výchova dívek v BDM ctila i staroindické přísloví: „Bílý je od Boha a Černý je od Boha, ale míšenec je od Ďábla.“ K tomu uvádí v pamětech Rüdigerová: „Už národy s vysokou kulturou, jako Egypt nebo v Římské říši, přišly na mizinu díky tomu, že se nechali vést přitažlivostí cizinců a smíchávání s nimi. Aby také v budoucnu mohli vycházet z německého národa ještě lidé jako Goethe, Schiller, Hölderlin nebo Johann Sebastian Bach, Mozart a Beethoven, motivovala jsem dívčí mládež slovy: ,Německá dívko, Tvou ctí je věrnost ke krvi Tvého národa.´ To nebyl rasismus, ale uznání rozmanitosti, ale také rovnocennosti ras, které vytvářejí bohatost lidstva, a tato rozmanitost by měla být zachována.“

Pokračování ZDE