Nový Debatní klub: „Proč to, co platí pro Židy, nemůže platit i pro sudetské Němce?“

Tomáš Pecina a Václav Žák v novém Debatním klubu. Foto: kolektif

Češi a sudetští Němci neumějí ke své minulosti přistoupit s odstupem. Dopřávají sluchu radikálům, kteří šermují svojí historickou pravdou a tím jenom jitří staré rány. V pozadí je přitom cítit na české straně strach a na sudetoněmecké touhu po majetku.“ Autorem předchozích slov je Václav Žák, šéfredaktor časopisu Listy, signatář Charty 77, který po listopadu 1989 působil v Občanském fóru a byl místopředsedou České národní rady. Tomáš Pecina je jedním ze tří hlavních protagonistů Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, dosud marně žádajícího registraci na Ministerstvu vnitra České republiky z důvodu podezření z úmyslu porušování ústavy a zákonů České republiky. Hlavním předmětem nejnovější diskuse z produkční řady Debatního klubu je především vývoj česko-německých vztahů po roce 1989. Ale ne pouze, Václav Žák se například zabývá také otázkou, zda nebyl způsob provádění procesu „dekomunizace“ v našich zemích ve svém důsledku spíše destruktivní.

Žák je toho názoru, že „cesta k [německo-české] katastrofě vede přes 30. leden 1933, tedy přes nástup Adolfa Hitlera k moci.“ V debatě se domnívá: „Kdyby se Hitler nenarodil nebo kdyby nacisté tenkrát nevyhráli, tak si myslím, že o odsunu bychom vůbec nemluvili.“ Tomu Pecina oponuje: „Já jsem přesvědčen o dvou věcech. Za rozpad Československa a za zánik samostatnosti české republiky v roce 1938 a 1939 není odpovědný Hitler, ale česká strana, čeští politici. To zaprvé. A zadruhé jsem přesvědčen, že odsun, vyhnání sudetských Němců je zločin, který nemůže nikdy nést nálepku něčeho nevyhnutelného.“

Oba diskutující se také neshodují při zodpovídání otázky, zda bylo postavení Čechů v Protektorátu stejné, horší nebo lepší než postavení českých Němců za První republiky. Václav Žák posléze opět argumentoval překroucenou interpretací znění tajného Heydrichova projevu („třetinu Čechů poněmčit, třetinu vyhubit, třetinu poslat na Sibiř“). Tomáš Pecina na jiném místě připomíná epizodu z Československa roku 1968, kdy se vyskytly smělé veřejné „předpovědi“ o tom, za kolik let se Čechoslováci svou životní úrovní a hospodářstvím přiblíží „západnímu Německu“. (Ale i dokonce ještě v roce 1989, s nastolením polistopadového režimu, se takovéto smělé odhady vyskytly. Bohužel si nevybavuji, který český politik – snad Václav Klaus – tehdy pronesl populární prognózu o tom, za kolik let se demokratizované Československo vyrovná Rakousku a za kolik let – déle než v prvním případě – se vyrovná Německu. Když jsem tento výrok později ocitoval mým rakouským přátelům, reagovali na něj docela pobaveně – pozn. Lukáše Beera).

„Omluvu“ Václava Havla sudetským Němcům považuje Václav Žák za osudovou chybu, která zvrátila česko-německý dialog či diskurs do špatných kolejí a vzbudila u sudetských Němců nové nereálné naděje. Velmi zajímavě se debata rozvíjí po nadhození otázky, týkající se odškodňování Židů z německé strany tolik let po válce, Tomášem Pecinou: „Proč to, co platí pro Židy ve vztahu k Němcům je jaksi něco jiného než mezi Čechy a Němci?“. Václav Žák totiž předtím prohlásil, že otevíráním otázek odškodňování starých křivd se tvoří jen nové křivdy.

Debata trvá téměř dvě a půl hodiny a ZDE je možné najít podrobnou indexaci. (-lb-, Debatní klub)