 |
| Fotografie v článku: Alfred Nechvatal |
drazí pánové,
velevážený pane Zeihsele,
milí krajané,
poté co jsem byl teprve před několika dny definitivně ujištěn, že k Vám mohu i navzdory jistým mařitelským pokusům ohledně mého dnešního vystoupení promluvit, rád bych se především nejprve srdečně poděkoval u spolkového předsedy Gerharda Zeihsela výslovně za to, že se pomlouvačnému, proti mé osobě namířenému tlaku shora nepodvolil. Tím dal totiž pregnantní znamení, že nastávající doba zásadního obratu v našem společném boji za spravedlnost a historickou pravdu nejenže nezadržitelně přichází, nýbrž disponuje především nezbytným ansámblem osobností se silnou vůlí, respektive nevydíratelnými idealisty, kteří si jsou vědomi svého vyššího úkolu a právě proto nejsou ochotni jednat proti svému přesvědčení jakož i svému svědomí. Za tuto odvážnou neústupnost bych Vám, milý pane Zeihsele, na tomto místě rád vyslovil můj upřímný dík a mé uznání.
Vidím zde v publiku několik známých tváří, jež mým přednáškám v nedávné minulosti již naslouchaly. Tyto posluchače bych chtěl jménem těch, kteří mě ještě neznají, současně poprosit o trochu shovívavosti, jelikož se na těch nejdůležitějších základech pro mé vývody v posledních měsících či týdnech samozřejmě nic nezměnilo, neboť ty se udály před více než 60 lety. A tak se může zcela určitě stát, že se Vám ten či onen výrok bude zdát do jisté míry známý. Naše náramně dynamická doba se ovšem naštěstí vždy postará o to, že o vzrušující vývoje událostí – jak v našem společném středoevropském biotopu tak ve světě – není zdaleka nouze, takže ta která aktuální situace poskytuje při hlubším vhledu ta doslova nejlepší vodítka, abychom mohli historické události dob dávno minulých zasadit do správných, komplexních souvislostí současnosti a z takto nevyhnutelně získaných poznatků vyvodit odpovídající důsledky.
Moto našeho slavnostního setkání nás nabádá k hledání mostu, který spojuje mezi německým a českým národem po více než šedesáti letech na německojazyčných Češích, Moravanech a Slezanech spáchané vraždě národa. V principu jistě správné a chvályhodné úsilí! Já bych se však v rámci mě poskytnutého času k projevu zabýval otázkou, proč tento most ke konečnému usmíření, k důslednému vyrovnání, jakož i ke konstruktivní, plodné spolupráci za současného povědomí o vzájemné etnické příslušnosti 23 let po takzvaném převratu a za předpokladu údajného svobodně-demokratického zřízení v nynějším postkomunistickém státě stále ještě neexistuje a jaké možnosti a prostředky jsou nám k dispozici, jež bychom mohli nasadit k získání spravedlnosti a k prosazení historické pravdy.
Dovolte mi začít jedním citátem z Bible:
„Pravda Vás osvobodí.“
– stojí v Janově evangeliu. A přesně tato nejryzejší, všemi vysokými kulturami lidské historie uctívaná hodnota, totiž opravdová, prožitelná svoboda nejen v tělesném, nýbrž v první řadě v duševním smyslu, by měla být pro každého člověka na této Zemi vše převyšujícím konečným cílem jeho jednání. Neboť jen skutečně duševně svobodní lidé jsou schopni argumentovat dalekosáhle bez dogmat, a tím také probudit z polospánku a navést do správných kolejí ty, jež se možná stále ještě nacházejí v duševním korzetu mediální manipulace. A kdo by měl této oduševnělé myšlence svobody rozumět lépe, než právě toto auditorium, jehož členové, příbuzní, předkové, ale i děti byly před méně než sto lety prokleti k fatálnímu osudu muset zřejmě navěky nést signum poroby, oloupení, tyranie a konec konců vyhnání z vlasti.
Abychom však mohli dojít k samému jádru problému, je nezbytné prověřit i několik samozřejmých „skutečností“!
U příležitosti 64. Sudetoněmeckého dne v Augsburgu jsem ve své přednášce „Osvědčený smrtící argument v sudetoněmecko-českém diskurzu“ vyložil, kde je dle mého názoru třeba hledat skutečné důvody pro zacementovaný současný stav v sudetoněmecké otázce. Ty, jež tyto zásadní poznatky znají již z mých přednášek v Ennsu, Augsburgu či Bad Leonfeldenu, bych rád požádal o trochu trpělivosti. Pokusím se je vyjádřit co nejstručněji. Zde se však jedná o natolik zásadní faktory, že se nevyhnu tomu, abych je opět připomenul.
Katastrofální důsledky onoho smrtícího argumentu, který nechá spadnout jakoukoli věcnou argumentaci ze stolu, lze demonstrovat na typickém sledu dosavadního sudetoněmecko-českého diskursu.
- Vyhnanci z vlasti kladou oprávněné požadavky.
- Češi v rozhodných pozicích, s odpovídající podporou státem placených historiků, je odmítnou s poukazem na to, že „přesun“ německého obyvatelstva byl přeci ještě mírným trestem za německé zločiny.
- Německá strana pádluje rychle nazpět a křečovitě se pokouší vykrámovat i ten nejmenší důkaz, který má doložit, že obyčejný Němec, prosím pěkně, byl vždy proti zlému Hitlerovi a s NS-režimem neměl nic společného. Ve většině případů pak vyúsťují tyto snahy obyčejně v přílišné zdůrazňování té či oné formy německé odporu proti nacionálnímu socialismu v rámci historického upomínání.
- Potom se však zadními vrátky dostaví ony známé fotografie, na kterých německé obyvatelstvo Chebu, Znojma, Chomutova, Ústí nebo Liberce s jásotem vítá Wehrmacht, a tím je celá diskuse zase rychle u konce.
Tímto smrtícím argumentem není tedy ve skutečnosti nic jiného, než také v jiných debatách starý osvědčený náckoobušek, perfidní bezobsažné podvodné balení, po kterém lze šáhnout libovolně tehdy, když jednomu chybí argumenty.
Většina zástupců oficiální české historiografie se stále vytrvale drží teze, podle které se nad českým obyvatelstvem po konečném vítězství Němců vznášel neúprosný osud fyzického vyhlazení českého národa, resp. nuceného přesídlení na Sibiř nebo ještě někam jinam. Této genocidě měl však český národ uniknout jen díky skutečnosti, že jeho příslušníky potřebovala Říše bezpodmínečně pro svůj zbrojní průmysl a válečné hospodářství.
Dále se říkává, že Češi za své, ve srovnání s židovským obyvatelstvem podstatně výhodnější životní podmínky v Protektorátu vděčili právě zmíněné potřebě pracovních sil, jinak by je totiž nakonec stihl tentýž „smutný osud Židů a Poláků“.
Pokusy české historiografie stavět židovskou otázku v Protektorátu na roveň s nacionálněsocialistickými záměry o přenárodnění v českomoravském prostoru jsou prastaré a mají v úmyslu v zásadě jen jedno: Zlehčovat vyhnání a genocidu sudetských Němců s ohledem na údajně plánované „konečné řešení české otázky“. To jsou tedy v hrubých obrysech nejdůležitější složky tohoto zlomyslného páčivého náčiní Benešových přívrženců, respektive požitkářů vyhnání.
Jak fatálně může chybná interpretace dějin stížit jakoukoli věcnou diskusi o možnostech prakticky uskutečnitelné reparace a tím také definitivního uzdravení této hnisavé rány ve tváři Evropy, dokázala jistá debata v české internetové televizi, zveřejněná před pár dny.
Jeden z nejznámějších entuziastů, který se obecně zasazuje o znovuvytvoření svobody projevu v Česku, respektovaný právní expert a publicista Tomáš Pecina, položil svému diskusnímu partnerovi, někdejšímu komunistickému disidentovi, signatáři legendární charty 77 a pozdějšímu místopředsedovi porevolučního Národního shromáždění roku 1990, panu Václavu Žákovi, nesmírně zajímavou otázku, po které se někdejší disident domníval, že by prý otevření otázek možného odškodnění starého bezpráví vytvořilo bezpráví nové. Nato se Pecina zeptal:
„Proč je to, co platí pro Židy ve vztahu k Němcům, ,něco jiného‘ než ve vztahu mezi Němci a Čechy?“
A přesně v tomto principu, vážené dámy a pánové, dříme jádro skutečného problému!
Dovolte mi na tomto místě malou vsuvku. Jistě jste si již mnohokrát kladli otázku, proč po zhroucení komunistického režimu v tehdejším Československu v zásadě nedošlo k vůbec žádné změně v zacházení se sudetoněmeckou otázkou; proč se střelhbitě vytvořily nové, tentokrát demokratické zákony, jež měly nejprve zamezit jakékoli revizi největší loupeže 20. století s následně očekávatelnými důsledky, aby se o pár let později takzvanou Česko-německou deklarací – co do skutečného pozadí tohoto aktu narkózy – ošálila jak mezinárodní veřejnost, tak i někteří naivní lidé z řad postižených na obou stranách. Takové otázky vyvolávají stále spíše emociálně laděné odpovědi, třeba: „No, to proto, že jsou to prostě Češi, prostě stále jen samolibí paličáci, kteří si cizí jmění chtěli přivlastnit už v časech dubiózní pozemkové reformy z roku 1919!“ atd. atd.
Takové výroky mohou být v mnoha ohledech i skutečně správné. Nikoli bez důvodu vyjádřila česká lidová slovesnost, jak se to tehdy mělo se ziskuchtivou euforií panující v českém národě. Z hospod se tehdy ozývalo:
Nade hradem, pode hradem,
kradou, kradu, kradeš, kradem,
na to je ta republika,
od tatíčka Masaryka.
Pokud člověk pozoruje vývoj události v našem bezprostředním okolí trochu kritickým okem a vědomě, či z neznalosti, neponechává bez povšimnutí nepohodlná fakta, musí nevyhnutelně dojít k závěru, že toto paličaté trvání na bezpráví a v konečném důsledku na vraždě a krádeži ze strany „svobodně smýšlejících, liberálních, demokratických“ pražských vlád – jakéhokoli politického smýšlení – se nemůže zakládat na otázce majetku nebo odškodnění. Příklad Maďarska a Rumunska nám ukázal velmi dobře, že otázka přiměřeného odškodnění a s ním ruku v ruce jdoucím uznáním tehdy spáchaného bezpráví může být přinejmenším otevřeně diskutována, aniž by pouhé otevření vyjednávacích rozhovorů spustilo nekontrolovanou vlnu „německy mluvících vetřelců“, kteří nyní v celých houfech vpadnou do celého Sedmihradska, aby se tak zmocnili mezitím naprosto ladem ležících krajin či zpustošených selských dvorců svých předků.
Vyhnanci již přeci v uplynulých desetiletích ujistili ve svých nesčetných prohlášeních a závazných memorandech jak české tak mezinárodní vedoucí špičky, že se vzdávají jakékoli pomsty a odplaty a nechtějí vytvořit žádné další bezpráví. A buďme přeci upřímní: Kdo by se chtěl vůbec v roce 2013 stěhovat z nejmalebnějších obcí Waldviertelu, Mühlviertelu nebo z Bavorska do bezútěšné, zu grunt dovedené díry jako Nové Hrady, Větřní, Vyšší Brod nebo – chraň Bůh! – do Duchcova, kde se přijíždějícím ihned poté, co projedou kolem tabulky s názvem obce, naskytne otřesný obrázek oprýskaných, částečně dokonce zcela zhroucených domů? Ne, dámy a pánové, takového šílence bychom v této zemi hledali marně. To ví ti Praze operující političtí herci rovněž více než dobře. Nějaký skutečný strach z fyzické ztráty jmění nebo „nového bezpráví“, který by bylo třeba brát vážně, to s jistotou být nemůže.
Snad je to tedy otázka „peněz“, kterých se nedostává? Inu dobrá, vezměme to ale po pořádku:
Z dolaru, kdysi tak cenného, že i ti, co nenáviděli Ameriku, se nechali platit v dolarech, se mezitím stal zelený svrab, který se jednoduše při každé vhodné příležitosti nechává dle potřeby dotisknout, respektive vytvořit kliknutím myši, aniž by si někdo lámal hlavu nad odpovídajícími, jako krytí sloužícími protihodnotami. – A přitom je dolar vůdčí měnou (!) pro veškerý peněžní styk na této zeměkouli.
Jak jsme si již vysvětlili, Václav Normaloobčan věří, že tehdejší německá říšská vláda klasifikovala Čechy za rasově méněcenné a český národ by po konečném vítězství Němců stihl suma sumárum stejný osud jako Židy. Český národ by tedy v „Hitlerově nové Evropě“ neměl žádné místo. Před tímto účelově manipulovaným pozadím pak jakákoli argumentace s poukazem na nespravedlivou kolektivní vinu ve věci vyhnání a vyvlastnění sudetoněmecké národnostní skupiny vyprchá přirozeně v nic. Co se však stane, když českou veřejnost, ale také mnoho v této věci skutečně nic netušících vyhnaných krajanů konfrontujeme s následujícími fakty a ptáme se jich:
- Věděli jste o existenci české, podle vzoru Hitlerovy mládeže vybudované masové mládežnické organizaci, o českém Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě?
- Jsou Vám známy záměry a pozadí, které byly tehdejšími nacionálněsocialistickými držiteli moci sledovány? Třeba převýchova, cituji: „árijské české mládeže podle německého vzoru, resp. k takzvané říšské myšlence“?
- Je Vám znám pojem „Říši věrné české národní uvědomění“?
- Dostalo se Vám kdy možnosti nahlédnout do podrobných zpráv o nespočtech masových akcí, které Kuratorium, společně s vůdčími silami Hitlerovy mládeže organizovalo?
- A věděli jste, že si aktivity tehdejšího Kuratoria po počáteční zdráhavosti postupně získávaly široký souhlas a akceptaci u české veřejnosti?
- Věděli jste, že česká mládež si měla brát z té německé příklad, a že obdobná zařízení, jaká byla plánována pro příslušníky Hitlerovy mládeže, byla zřízena i pro mládež českou, a sice na výslovné přání nejvyšších německých vedoucích míst a v jejich smyslu?
- Věděli jste, že česká mládež se dobrovolně hromadně účastnila literárních a uměleckých soutěží, jež byly pořádány německým Wehrmachtem?
- Věděli jste, že bylo také původně plánováno přijetí vhodných českých chlapců do elitních škol NAPOLA?
- Věděli jste, že tisíce českých mužů narukovalo do Wehrmachtu?
- Věděli jste, že v Protektorátu existovaly dokonce „zákony na ochranu české krve“ a že tyto byly skutečně užívány?
- Věděli jste, že po sporném uzavření českých univerzit směl vysoký počet Čechů studovat na nejlepších německých univerzitách v Říši a že další tisíce Čechů prokazovaly zájem o studium v Říši a že potřeba českých studentů v Říši koncem války dokonce narůstala a jejich počet měl být navýšen?
Jak tohle všechno pasuje do propagovaného obrázku jakéhosi údajně plánovaného vyhlazení „slovanského českého podlidstva“? Dělají se takovéto věci s národem, který je určen k eliminaci…?
Skutečně by si tehdy na německé straně způsobovali tolik materiální a časové námahy – připomínám: uprostřed války! – jen aby zachytili celou českou mládež v tomto novém způsobu výchovy v nacionálněsocialistickém smyslu a navedli ji novým směrem? Opravdu by si tehdy v německých vůdčích kruzích skutečně lámali hlavu nad tím, jak by se jen měla česká mládež nejefektivněji a co možná nejhlouběji v tomto smyslu duchovně ovlivnit? Zprostředkovával by někdo tehdy české mládeži exaktně ty samé ideály a hodnoty, jako mládeži německé a nenechal by ji raději oslabit nihilismem, nedisciplinovaností, dekadencí a nezdravým způsobem života a nechal ji takto pomalu přežívat? Nebyla z tehdejšího pohledu právě silná, zdravá, duchaplná a čistými ideály a hodnotami žijící nacionální mládež spíše právě nejlepší garancí pro zachování národa? Takovéto otázky si musíme v naší svobodně koncipované a smýšlející společnosti umět položit!
Přirozeně také zde nesmíme ponechávat mimo naši pozornost celkové pozadí této plánované převýchovy české mládeže v Třetí říši, nebo ji dokonce zamlčovat – a sice plánované pomalé přenárodnění Čechů a jejich definitivní převýchovu k říšské myšlence. A samozřejmě narazila zpočátku tato česká, nacionálními socialisty nanejvýš podporovaná mládežnická organizace u vlastního obyvatelstva částečně na hluché uši, částečně na nedůvěru a zdrženlivost – ostatně také běžně užívaná námitka mezi českými historiky. Na tomto místě bychom měli zároveň pomyslet, že vnější předpoklady pro převýchovu českého národa v tehdejší době, kdy práce s mládeží vlastně vůbec započala, a sice v letech 1943-1944, byly více než špatné. Většině Čechů tak bylo po událostech u Stalingradu evidentně více či méně jasné, že válka již nebude trvat dlouho a kdo asi vyhraje se dalo již tehdy vytušit. Za těchto okolností upřednostňovala drtivá většina českého obyvatelstva postup pokud možno nevyčnívat a chovat se loajálně a vyčkat už jen v klidu konce války. Přesto je překvapující – a zde bych rád zdůraznil, že se v německy mluvícím prostředí jedná o zcela neznámá fakta –, že podíl českého civilního obyvatelstva na aktivitách Kuratoria, např. na velkolepě a dobrovolně navštěvovaných sportovních a kulturních velkopodnicích a vystoupeních s politickým pozadím, byl často obrovský!
Jedná se tak o „temné“, stěží ukazovatelné kapitoly českých dějin, jež byly po dlouhá desetiletí českou historiografií tabuizovány. Na tyto jevy a historické skutečnosti, a sice na Čechy, kteří zvedají pravou ruku k Hitlerově pozdravu, je oficiální česká historiografie přirozeně všechno možné, jenom ne hrdá. Pokud byste si snad, dámy a pánové, náhodou mysleli, že tyto jasné, neotřesitelnými archivními důkazy podložené odpovědi na před chvílí položené otázky budou trnem v oku jen dnešním historikům, pak mi dovolte, abych k tomuto komplexu podal několik objasňujících informací.
Jelikož jsem si byl již při zakládání svého nakladatelství více či méně vědom toho, že náš vydavatelský program nenarazí v nejvyšších úrovních – nejen českého establishmentu – právě na veselý souhlas, nýbrž že se budou pokoušet knižní tituly, jež řádně drolí „zveřejňované“ mínění, nejprve ostrakizovat, dospěl jsem k názoru, že nezbytnou pozornost veřejnosti, kterou chceme oslovit, si lze zajistit pouze rozruch budícími produkty a poněkud provokativním přístupem při jejich marketingu.
A tak jsme dobře naladěni přinesli v prosinci 2012, asi dva měsíce po našem prvním titulu „Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců“, další knižní titul na trh, ve kterém se nacházejí například následující citáty:
„Přednosti a hodnoty německého lidu jsou nám známy. Avšak také český lid zasluhuje v celku svých obratných schopností, své pracovitosti, své píle, své lásky k vlastní domácí půdě a k vlastnímu národu naší úcty. Skutečně existovala období, ve kterých bylo respektování vzájemných národních daností něčím samozřejmým.“
Konec citátu.
S tímto výrokem se na poslance Říšského sněmu v Berlíně neobrátil 28. dubna 1939 nikdo jiný, než někdejší německý říšský kancléř Adolf Hitler ve svém projevu, který vešel do historie pod titulem „Odpověď Rooseveltovi“. Abych nyní nenechal vzejít nějaká nedorozumění, rád bych na tomto místě se vší jasností řekl, že jsme naši hlavní knihu roku 2012 s vybranými, autentickými, zdůrazňuji nekrácenými projevy jednoho bezesporu kontroverzního politika, který zřídil tak ominózní Protektorát Čechy a Morava, nevydali proto, že bychom tuto osobu bezpodmínečně se vším, co má představovat, chtěli jakýkoli způsobem hodnotit, ale abychom českému čtenáři, který se o problematiku zajímá, jakož i veřejnosti obecně poskytli jedinečnou, v celé historii českého písemnictví dosud nevídanou příležitost, kdy mohou veřejně pronášené názory tohoto státníka porovnat s obecně dostupnými, nebo naopak teprve před nedávnem se objevivšími fakty a následně je kriticky posoudit. Od Vánoc 2012 se tak mohou Češi příležitostně intenzivně vypořádávat také s tím, jak se o nich kdysi vyjadřoval jejich někdejší nejvyšší státní představitel před svými německými soukmenovci, zatímco měl mít podle státem prověřeného výkladu českého poválečného dějepisectví v úmyslu je vyhladit.
„Chceš-li znát pravdu, naslouchej tomu, komu zakazují mluvit.“
Tak zní jedno staré moudro, jemuž nejsem jeho geograficko-kulturní původ bohužel schopen konkrétně přiřadit. Že by toto rčení ostatně mohlo obsahově souhlasit, ujasnil mimo veškerou pochybnost v České republice vládnoucí systém tím, že mi od 26. července tohoto roku prostřednictvím kriminální policie v rámci mezitím zahájeného trestního řízení vyčítá, že jsem měl vydáním autentických projevů Adolfa Hitlera dopustit – cituji – „Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia“, jak doslova stojí v českém trestním zákoně. Ano, vážené dámy a pánové, před Vámi dle názoru českého státu stojí zločinec, který se 22 let po pádu komunistické diktatury opovážil publikovat historický dokument, jenž obsahuje na nějakém místě a v nějakou dobu pronesené výroky jedné, pro české dějepisectví bezesporu relevantní historické osobnosti. Seznámení stejného druhu s chápáním publicistické svobody své země směl učinit i můj kolega, napříč republikou známý historiograf a publicista Lukáš Beer, jehož záludný čin má spočívat v tom – dle znění obvinění – že sepsal předmluvu, úvodní (mimochodem zcela nehodnotící a distanční!) komentáře k projevům, jakož i doslov k tomuto dílu.
Nebo jiný příklad: Již zmíněný právní expert a publicista Tomáš Pecina se pokouší již více než čtyři roky zaregistrovat u českého ministerstva vnitra jisté sdružení, v jehož stanovách se nachází mimo jiné následující pasáž: „Naším cílem je obnovit mírové soužití Čechů a Němců na území současné České republiky.“
Zkusme si představit: Jak by na právě citované cíle reagoval kupříkladu takový typický, klasický lidskoprávní aktivista, který se po světě zasazuje za spravedlnost mezi nejrůznějšími národy? Musel by přeci principielně říci: „Jistě, správně, dobrá věc, jdu do toho! Jak toho dosáhneme?“
Inu, toto sdružení má jednu malou nevýhodu: toto sdružení se totiž jmenuje „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“.
Abych předešel případným chybným výkladům: Zde nejde o to suplovat v Česku působící, Mnichovem požehnané sudetoněmecké organizace a spolky, nýbrž zevnitř – a sice v srdci vyháněčského státu – vybojovat právně hmatatelnou spravedlnost pro sudetské Němce, ale i pro Čechy, kteří se s vyhnáním nemohou ztotožnit. Jedno totiž musí být také se vší jasností konečně řečeno: Sudetští Němci vykonali od doby založení krajanského sdružení doslova neuvěřitelné kvantum dobré a užitečné práce a na tomto poli dosáhli skutečně mnohé. To byla ovšem práce uvnitř, resp. směrem dovnitř. Směrem ven, tedy vůči českému státu však nedosáhli absolutně ničeho. A tak máme dnes stav, kdy se někteří sudetoněmečtí zájmoví zástupci plni radosti rozplývají nad tím, když k nim nějaký český státník směřuje pár milých nezávazných slov, které zrovna nejsou – jako obvykle – hanobící, pomlouvačná, nebo jednoduše pouze drzá.
Nicméně přes tento horizont nejsou evidentně schopni ničeho dosáhnout. Prosím, abych nebyl špatně pochopen, tyto mnou právě vyřknuté postoje definitivně nejsou žádným útokem proti všem těm, kteří po celý svůj život čestně a energicky bojovali za spravedlnost. Ještě jednou opakuji: To, co sudetští Němci ve všech těch uplynulých letech vykonali a dokázali je doslova obrovské! Přeshraničně však nemůže být z mého pohledu (!) o nějakém hmatatelném vývoji kupředu ani řeči – tedy kromě pokryteckého blábolení jednoho beztak již dávno ze sedla vyhozeného českého koruptopremiéra v bavorském zemském parlamentu.
A zdá se, že to některým českým angažovaným idealistům není evidentně dost. Když jsem se pana Peciny vyptával na skutečné pozadí založení zmíněného „krajanského“ spolku, velmi pozitivně mě jeho odpověď, kterou Vám samozřejmě nechci upírat, dojala. Řekl: „Víte, pane Kamasi, je to celkem prosté. Tam, kde sudetští Němci dosáhli svých hranic, jsme se chopili problému my! Německá strana vykonala již mnoho. Vyšla vstříc tak dalece, jak jen mohla. Nyní je to problém Čechů, nikoli Sudetoněmců. Hanbu vyhnání neseme my zde v zemi; byli to Češi, kteří se tohoto zločinu dopustili. Finále řešení se tedy musí konat v České republice, nikoli v Německu či Rakousku!“
Domnívám se, vážené dámy a pánové, že slova tohoto odvážného muže mluví za vše. V tomto smyslu také nikoho nepřekvapí, že jeho sdružení není ani po více než čtyřech letech soudních tahanic stále zaneseno do registru sdružení, a sice s odůvodněním, že název „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ prý představuje „návrat k nacismu“ a zakladatelé sdružení jsou prý „extremisté“! Že je „Komunistická strana Čech a Moravy“ nejen „zaregistrována“, nýbrž v tomto zpráchnivělém státě hraje centrální politickou roli a spoluodhlasovává demokratické zákony v parlamentu, budiž v této souvislosti poznamenáno jen na okraj.
Co z toho všeho tedy vyplývá?
Mají strach! Strach z nezávislého, dogmat prostého zkoumání dějin. Křečovitě se pokoušejí v první řadě zarazit jakékoliv úsilí o otevřenou diskusi o dávno minulých historických událostech. Přitom ono nuzné instrumentárium, které jakýkoliv pokrok v sudetoněmecké otázce dusí již v samém zárodku, spočívá jednoduše v Němci údajně plánované nebo částečně dokonce uskutečněné genocidě na českém národě jako takovém.
A to je lež!
Lež, jejíž odhalení se českému státu kvůli následujícímu nevyhnutelnému účinku na české veřejné mínění jeví zjevně natolik fatálním, že se neštítí strčit do vězení historika (!) a nakladatele knih (!) a difamovat právního experta, aktivistu a publicistu jako extremistu.
Systém tím nicméně signalizuje, že jsme zasáhli ten správný nerv a že jsme co do našich tematických nakladatelských cílů na správné cestě. Jak jinak lze chápat nedávné manévry ochránců zákona, kteří právě minulé úterý zablokovali bankovní konto našeho vydavatelství s tučnou sumou (v přepočtu) 300.000 Euro a tím zcela zardousili operativní chod podniku – a to bez jakéhokoliv soudního procesu, v rámci kterého by bylo možné předložit věcné protiargumenty!
Nač taková panika kvůli jednomu nakladateli, jehož vydavatelství neexistuje ještě ani rok, zatímco legie porevolučních výdělkářů, privatizačních podnikatelů, „lobbistů“, ale i členů vlády zpronevěřují miliardy peněz daňových poplatníků nebo shrábli nesčetné státní majetky a teď se spokojeně chechtají?
Jistě to také nebude jen tak, že jsme tyto účinky požehnání domněle demokratického českého právního státu dostali pocítit jen několik málo dní poté, co jsme již ohlásili další nový titul našeho nakladatelství, a sice nejdůležitější knihu, která zmiňovanou budovu lží definitivně dovede ke zhroucení. Můj kolega, Lukáš Beer, totiž všechny své komplexní vědomosti ohledně života českého obyvatelstva v Protektorátu Čechy a Morava sepsal ve své samostatné knižní prvotině, která pod titulem „Hitlerovi Češi“ bude dostupná na trhu od 1. prosince 2013. Nejpozději pak bude každému rozumně uvažujícímu člověku jasné, že se český národní mýtus, který drží kolektivní vědomí národa v zajetí doslova instinktivního, iracionálního nepřátelství vůči Němectvu, zhroutí. Společně s pádem mýtických bůžků bude připraven podklad pro to, aby všichni ti, kterým leží na srdci hmatatelné, mírumilovné odstranění bezpráví, mohli konečně dýchat nový, čerstvý vzduch.
Nic si však nenamlouvejme! Napříč Evropou můžeme již léta pozorovat, že jsou tu a tam kriminalizováni lidé nikoli proto, že by někoho zbili, zabili nebo týrali, nýbrž proto, že něco řekli či napsali. Toto je realita – i v Rakousku, Německu nebo ve Švýcarsku. Nerad bych pořadatele uvrhl do neštěstí, proto se ani nechci konkrétně vyslovit, ale v historii první poloviny 20. století je přeci také jedna historická událost – a k ní existuje pouze JEDEN jediný úsudek. Kdo se opováží myslet si něco jiného nebo o tom ještě mluvit nebo dokonce psát a publikovat, může počítat s několika lety státem nařízené ozdravné dovolené.
A přesně z tohoto důvodu Vám vyprávím všechny tyto příběhy v co možná nejkomplexnějších souvislostech; abyste viděli, že možnosti k dosažení konečného cíle určitě jsou. Nikoli proto, že bych Vás chtěl bezpodmíneně zasypávat úpěním nějakého nakladatele, který byl očividně příliš málo „pragmatický“ a tak se z „neuvážlivosti“ – ano, já znám ty uvážlivé, kteří si to dobře zařídili… – dotkl příliš horkého železa a dost možná v následujících měsících skončí v díře. Ne! Já bych Vám jen při této příležitosti rád názorně demonstroval, že tato z pozadí operující klika, která chce tuto lež a stále trvající bezpráví udržet pomocí policejní šikany a bezohlednou represí není „hloupá“, jak by si možná mnoho dobráckých lidí pravděpodobně myslelo. U vůdčího personálu tohoto mocenského družstva pokrytců se nejedná o „hloupé“ lidi, nýbrž o banální zločince!
A já už se těším na ten proces, protože:
Já panstvu dokážu, že jsou to zločinci!
Co to znamená do budoucna?
Kdo zná mé názory ohledně sbližování obou našich národů, bude asi vědět, že jedním z nejdůležitějších komponentů tohoto zahájení hodného procesu vedle důsledného prolomení všech historických lží, je právě vědomí druhové příbuznosti obou národnostních skupin. Rovněž se také neunavím, abych při každé příležitosti nepoukázal na to, že na celém světě neexistuje ani jedna jediná národnostní skupina, která by Sudetoněmcům stála duševně, kulturně, stejně jako biologicky-substancielně blíže, než právě česky mluvící Češi, Moravané a Slezané. Když si třeba odmyslíme ty do očí bijící rozdíly v obecném pořádku a úrovně obou zemí, bude jednotlivý Čech ze Znojma od jednotlivého německého Rakušana z Laa an der Thaya jisto jistě hůře k rozeznání, když nepromluví (!), než Čech od Ukrajince nebo Rumuna.
Také ve znovuoživení hospodářské spolupráce již po převratu se podařilo na základě historicky podmíněného propojení tohoto kdysi společného prostoru popohnat kupředu především v posledních letech. Ovšem i zde bych byl jen velmi nerad špatně pochopen. Mnou podporované přeshraniční šíření regionálních produktů a služeb, jež vždy tu opačnou stranu obohatí svojí jedinečností a kvalitou, které se však také prodávají za slušnou cenu, nechť zcela určitě není zaměňováno za schvalování globalistického šílenství, kdy v našich, zemědělsky kdysi zcela autarkních regionech jsme mezitím nuceni kupovat rajčata z Izraele nebo česnek z Číny, zatímco místní sedlák musí vážně zvažovat, zda má z existenčních důvodů pěstovat řepku nebo kukuřici pro dotovaná „biopaliva“, protože díky umělému zdražení už svoje produkty není schopen prodávat ve svém rodném místě. V roce 2013 bychom na evropské mapě zcela marně hledali nějaký stát, který by se nezmítal ve smrtícím zaškrcení bezuzdného předlužování a nepotácel se od jednoho takzvaného záchranného deštníku k druhému.
Skutečně to není nikomu nápadné, že zde máme co do činění se skutečně vážnými, nekontrolovanými spekulacemi velkokapitálu, jenž s nesmírně destruktivní energií plundruje celé státy, aby je učinil teprve závislými na dotacích z EU, a tedy manipulovatelnými?
Komu to prospěje? Obyčejnému dělníkovi na té či oné straně aktuální státní hranice, hostinskému tady na náměstí, malému sedlákovi z Krumlova či pekaři z Klosterneuburgu? To sotva…
Regionálně, nikoli globálně!
– měli bychom volat, pokud chceme zachovat ekonomicky stejně jako kulturně typický ráz našich krajin. Nesmíme ovšem zapomínat, že „nezaměnitelné atributy“ kulturní celkovosti jednoho regionu stvořili lidé, jež tento region zúrodnili a po generace budovali. Proto si nemyslím, že správný recept pro obecné blaho evropských národů lze hledat v onom, globalisty neustále tolik vychvalovaném, vytváření vzájemné nerozeznatelnosti všech rozličných kultur. Evropan by měl mít velmi pozorně nastražené uši, když budou krysaři na svoji píšťalu hrát svoji ohavnou píseň o „pěkném novém světě“, ještě než se slepě a jednou provždy vrhne do propasti dekadence a splynutí všech pro Evropu tak charakteristicky rozdílných identit.
A kdo by měl této pohromě globalistického ducha doby rozumět lépe, než Sudetoněmci, kteří již za dob Masaryka byli nuceni na vlastní kůži zakusit všemožné pokusy o vymazání své identity? Chceme se opravdu z ničeho nic, po všech těch desetiletích často namáhavého, těžkého boje o zachování sudetoněmecké identity podvolit tomuto běsnícímu duchu zestejňování jenom proto, že pár zdivočelých plutokratů a jejich přisluhovačů kdesi v Bruselu, New Yorku nebo kde ještě, chtějí vytvořit poddajný, kulturně vykořeněný bezejmenný typ člověka, který se donekonečna otáčí v kolotoči produkce a konzumního šílenství, aby ještě navíc doháněl chybějící kapitálové úroky a jako poddajný konzument přežíval pro takzvané „bohaté nezaměstnané“? Ne! Takovýto scénář nesmí být budoucností rodiny národů Abendlandu!
To jsou, vážené dámy a pánové, zčásti velmi trpké, zčásti ale také velmi nadějné společné prvky, které máme. A náš svět se očividně nachází bezprostředně před zásadními převraty gigantických rozměrů, jež se budou týkat nás všech.
Svou řeč bych rád uzavřel starou indiánskou moudrostí:
„Pokud jsi rozpoznal problém a nepřispíváš k jeho řešení, stáváš se sám součástí problému.“
Nalili jsme si dnes čistého vína, probrali jsme množství závažných faktů z historie i současnosti. To první může být pro některé uši velmi nepříjemné, to druhé dokonce nebezpečné. Při všech těch neuvěřitelnostech jsme však odkryli ony realistické šance, které, když se jich s kuráží chopíme, mohou zajistit lepší budoucnost pro další generace. K tomu je však potřeba mnoho idealistických duší, jež chtějí poselství pravdy a spravedlnosti jakož i volání po duševní svobodě zvroucnit a dále hlásat.
Prosím, předejte toto poselství svým vnoučatům a dětem!
Děkuji Vám.
