Zeihsel kritizuje německou politiku, odvolávající se na tzv. česko-německou deklaraci: "Na altáři vysoké diplomacie jsou z vyhnanců znovu vytvářeny oběti"
Jak už jsme informovali v červencovém a srpnovém vydání, pokusil se Erhard Lug, který byl jako třináctiletý chlapec vyhnán z tehdejší Československé republiky, po Spolkové republice Německo prostřednictvím berlínského Správního soudu vymáhat zajištění diplomatické ochrany, poté co se tak zdráhalo učinit ministerstvo zahraničí - mimo jiné také poukazem na hrozící „rozvíření diplomatických vod“. Lugovi jde především o právní rehabilitaci pro sebe a svou rodinu - záležitost, kterou označilo za legitimní také ministerstvo zahraničí. Přesto se ministerstvo Guida Westerwelleho (FDP) nyní brání zuby nehty proti této žalobě. V dopise z 5. července, který má „Sudetenpost“ k dispozici, podává ministerstvo zahraničí u Správního soudu návrh na odmítnutí Lugovy žaloby.
Odepření diplomatické ochrany ve prospěch žalobce žalovanou stranou bylo prý dle práva, domnívá se ministerstvo zahraničí. Připouští se, že mezinárodní právo zaručuje každému státu, aby chránil své státní příslušníky před útoky zahraniční exekutivy. Z toho ze zásady vyplývá nárok každého německého státního příslušníka na ochranu žalovanou stranou (ministerstvem zahraničí - pozn. redakce) vůči všem cizím státům.
"Ohrožení vztahů"
Westerwelleho ministerstvo se ovšem domnívá: „Tento nárok se ovšem zpravidla neorientoval na závazek konkrétního jednání. Němečtí státní příslušníci mají pouze nárok na bezchybné plnění vymezení, zda a jakým způsobem bude zaručena diplomatická ochrana.“ Žalobce prý nemá žádný nárok „na konkrétně požadované opatření, protože vymezení správy není redukováno na nulu“. A dále: „S přihlédnutím na ohrožení diplomatických vztahů s Českou republikou, které by mohlo vzniknout poskytnutím diplomatické ochrany v tomto případě, se musela žádost žalobce zamítnout.“
Deklarace z roku 1997 závazkem k mlčení?
Je zajímavé, že i německo-česká deklarace o budoucnosti musela posloužit k tomu, že nemůže být zastávána záležitost německého státního občana, která byla ohodnocena za legitimní. V dopise ministerstva zahraničí stojí doslovně napsáno: „Základem bilaterálních vztahů mezi žalovanou stranou a Českou republikou je Německo-česká deklarace z roku 1997. ... Otázky pocházející z minulosti, které byly pro mnohé Němce a Čechy bolestné a jsou zapomenuté, zůstávají důležitou součástí společné kultury vzpomínání obou zemí. Přesto se vzájemné vztahy mezi žalovanou stranou a Českou republikou staly tak stabilními, že obě strany si mohou dovolit nekřečovitý pohled do budoucna a nechtějí jej zatěžovat politickými a právními otázkami. Deklarace z roku 1997 může být žalovanou stranou veskrze chápána jako z hlediska mezinárodního práva závazné prohlášení v tom smyslu, aby se na Českou republiku již neobracela s dalšími diplomatickými iniciativami ohledně zpracování těchto otázek. ... Působení žalované strany na Českou republiku ve smyslu žádosti žalobce by z pohledu žalované strany ohrozilo popsané vybudované vztahy k těmto zemím. ... Žalovaná strana naplnila bezchybně své právní vymezení odmítnutím poskytnutí diplomatické ochrany. Žaloba se tedy musí odmítnout jako neodůvodněná.“
Zeihsel: Znamení neschopnosti německé politiky
Spolkový předseda SLÖ (Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku) Gerhard Zeihsel ohodnotil jako „znamení neschopnosti německé politiky fakt, že přes zdráhání Česka zrušit platnost protiněmeckých Benešových dekretů, odporujících lidským právům, se sama zbavila diplomatického prostoru pro vystupování ve prospěch vyhnanců kontroverzními prohlášeními, v důsledku čehož nechává takto ve štychu své vlastní vyhnance. Takto jsou na altáři vysoké diplomacie z vyhnanců znovu vytvářeny oběti.“
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 5. září 2013.
