 |
| Ilustr. foto: archiv Lukáše Beera |
Německo 1. světovou válku vyvolalo a nese hlavní zodpovědnost za původní katastrofu 20. století - toto mezi hsitoriky po dlouhá desetiletí platilo jako konsens. Například německý historik Fritz Fischer ve svém standardním díle „Griff nach der Weltmacht“ (Sáhnutí po světové moci, 1961) zastával tezi, že císař Vilém II. usiloval po nezdařených koloniálních dobrodružstvích Německa o posílení mocenské pozice Berlína na evropském kontinentě. Podle Fischera se Německo do války nikterak nenechalo vmanévrovat, nýbrž se pro ní rozhodlo zcela vědomě.
Před několika dny informoval přední německý týdeník Focus o aktuálním vydání překladu 900stránkové knihy („Die Schlafwandler“, Náměsíčníci) australského historika Christophera Clarka, pojednávající o důvodech vedoucích k vypuknutí 1. světové války. Kniha nezůstala bez odezvy, vyvolala debatu a je nyní v Německu bestsellerem.
Clark ve svém díle akribicky dokládá, jak monarchové, generalita, ministerstva a diplomaté v Berlíně, Petrohradě, Moskvě, Londýně a ve Vídni postupně vyhrocovali situaci, dokud se vojenská konfrontace stala nevyhnutelnou. Podle australského historika, přednášejícího v Cambridge, představovala krize z léta roku 1914 zřejmě „nejkomplexnější událost všech dob“. Autor v knize rozsáhle popisuje mentalitu a charakter vládnoucích vrstev v tehdejší Evropě, píše o tom, jak každodenní politika byla ovlivňována nedůvěrou a předsudky, a také intrikami tajné diplomacie, které přitěžovaly labilním předválečným vztahům. Válka, vyvolaná teroristickým útokem na rakouského následovníka trůnu a jeho ženu 18. června 1914 v Sarajevu, se v Clarkově studii jeví jako nevyhnutelná událost. Autor se domnívá, že kdyby tehdy alespoň jeden ze zúčastněných států zatáhl za záchrannou brzdu, stál by čin srbského nacionalisty Gavrily Principa dnes za zmínku pouze poznámkám pod čarou. Smrti více než 17 miliónů lidí by se prý dalo zabránit.
Australan popisuje stav, kdy země jako Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko nebo Velká Británie, Itálie a Osmanská říše byly zapleteny do slibů, výhrůžek, plánů a prognóz, které se staly osudovými. Státníci stavěli do popředí zájmy svých vlád a téměř vůbec se podle Clarka nestaraly o důsledky svého jednání, jedno, zda se jednalo o německého kancléře Bethmanna Hollwega nebo o jeho kolegy v Paříži či v Moskvě. Historik se také soustředil na vraždu srbského krále Aleksandara Obrenoviće a jeho choti roku 1903, za kterým stáli stejní srbští nacionalisté, jejichž útok o 11 let později vyvolal světovou válku. Mezitím se ale mnohonárodnostní stát Srbsko stává jako jablko sváru evropských mocností přímo katalyzátorem konfliktu. V knize se poukazuje na to, že existovaly možnosti vypuknutí války zabránit. Arcivévoda Franz Ferdinand například usiloval o reformu monarchie.
Ale iv Paříži a Londýně se staly chyby. Francie měla podle Clarka především zájem na tom omezovat Německo a Anglie se starala v první řadě o existenční zajištění svého impéria, přičemž aliance s Ruskem a Francií tomuto cíli sloužily. Na druhou stranu nebyli Němci bráni příliž vážně - cisař byl považován za „nemehlo“ a výhrůžky Berlína se chápaly jako balamucení. Německé říši byla přiznána vedlejší role, jak Clark například ukazuje na britském ministru zahraničí Edwardu Greyovi, člověku notoricky nenávidějícího Německo. Nebylo to ve skutečnosti německé rozhodnutí vybudovat válečnou flotilu, co spolu ještě více stmelilo moci Dohody Rusko, Francii a Velkou Británii proti Německu a Rakousko-Uhersku. Byly to především obavy z rychlé industrializace Německa a dobývání nových trhů Berlínem. (-lb-)