Lukáš Beer
Člověk nemusí být žádným velkým vizionářem, aby nedokázal za svůj krátký život rozpoznat, že v dosavadních dějinách lidstva se vývoj společnosti vždy nějakým způsobem ubíral a že se s rozdílným tempem a rozdílnou dobou trvání nevyhýbal ani postupné změně daného společenského uspořádání. To prodělalo několik revolučních proměn. Představa, že by tedy dejme tomu naše pravnoučata nebo jejich děti mohly jednoho dne vyrůstat ve světě, který bude založen na zcela jiných hodnotách než ten dnešní, je však pro mnohé současníky nemyslitelná. Nemalé procento z nich je spíše ochotno pozvolna propadat depresivní vidině ve smyslu rčení „Po nás potopa!“, což jen umocňuje jejich zoufalé oddávání se víru ve skutečnosti prázdného, nikde nekončícího hedonismu a nikdy nenaplňujícího egoistického konzumního stylu života, krátkodobě upřednostňujícího vidinu momentálního požitku.
Ale ruku na srdce, proč si také dělat nějaké naděje? Dnešní generace Čechů si - z pohledu historiků za rekordně krátký čas - mohla na vlastní kůži „ozkoušet“ vnady a útrapy obou dvou hluboce materialistických společenských zřízení. Materialismus tvoří dodnes základní ideologii, určující charakter světového ducha. Jedná se o koncept, který staví matérii, původně jako východisko jeho úvah, do středu dění a staví na něm smysl existence lidstva. Čech dneška si mohl okusit jeho marxistickou verzi v podobě „diktatury proletariátu“ a poznává, mezitím už dosyta, lesk a bídu jeho liberálně-kapitalistické verze, tentokráte v podobě „diktatury profitariátu“.
Najde se mnoho lidí, kteří v této situaci tendují k rezignaci, ale ti otrlejší a naivnější z nich hledají spásu v nově zakládaných politických stranách či hnutích, slibujících „už konečně udělat v naší zemi pořádek“ a kupříkladu odstranit korupci. Není divu, že se mnoho dobrých duší, poznavších bezvýchodnost situace, raději opravdu upíná k modlám konzumního a hedonistického způsobu života a k pasivní konzumaci plytké a primitivní komerční zábavy. Je to jako začarovaný kruh.
Tento pocit bevzvýchodnosti situace v lidech umocňuje - a zde se soutředíme zejména na určité specifičnosti českého prostředí - uměle sugerovaný „neměnný dvoumantinelový stav“ směrů možného vývoje společenského uspořádání do budoucna. „Vlevo“ mantinel bolševické diktatury, kterou se nezdráhá čtvrtstoletí po svrhnutí komunistické diktatury, ať již třeba jen podprahově, strašit kdejaký český politik nebo publicista; „vpravo“ mantinel „pravicových radikálů“ v českém vydání, jehož odstrašující roli naprosto vzorově plní jistá politická strana včele se svým chronicky necharismatickým předsedou. Svoji úlohu v tomto smyslu plní opravdu na jedničku. Nejpozději jsou to záběry přihlouplých a asociálně působících agresivních „neonacistů“, zachycené televizními kamerami, které odradí od „druhé alternativní nabídky“ dnešního stavu věcí i toho největšího dobrodruha. Ostatně: masový vrah Hitler přeci už dokonale dokázal, co to znamená žít v nacismu - rozpoutal 2. světovou válku, povraždil milióny nevinných lidí a jeho zvrácená ideologie byla jen o tom, zajistit „nadřazené rase árijského německého národa“ životní prostor na úkor ostatních podřadných národů, nemluvě o tom, že by nechal nás, Čechy, ihned po Židech, jakmile by skončila jeho vítězná válka, projít komínem. A o fašismu se nemusíme ani zmiňovat, ten je jedna společná ruka s nacismem a neonacismem. Tudy cesta asi také nepovede, říká si český volič.
Někteří z oprávněných voličů s odstupem času nostalgicky vzpomínají na nestresový pracovní a sociální život v době „diktatury proletariátu“, v hloubi duše by raději upřednostnili alespoň podobné poměry „panující za komunistů“. Přitom mohou ale jen pociťovat, že systém, ve kterém žijeme, v „diktatuře profitariátu“, také není tím ideálem, za který nám byl v roce 1989 a před ním vydáván. A na tyto pocity mají právo, koneckonců se zakládají na reálných skutečnostech.
Ke komu se ale v rámci takového, oněmi vsugerovanými „dvěma něměnnými mantinely“ v potaz přicházejícího politického uvažování také uchýlit, že? Jiní se raději omezují na sympatizování s „levicí“ v rámci parlamentárně-demokratického zřízení. Druzí se oddávají naivním idealizujícím představám a bajkám o politických poměrech za dob tatíčka Masaryka, zatímco další vidí spásu ve formě příchodu „konečně už opravdově pravicové vlády“, která učiní konec s některými „postkomunistickými“ či „socialistickými“ přežitky. Na scénu se pak navíc dostávají noví, neprůhlední politikové či jejich hnutí, nemající ve skutečnosti žádný opravdový koncept, recept na léčení nemocí a symptomů současného společenského zřízení. Snaží se totiž navenek bojovat proti jeho symptomům, a ne identifikovat jejich příčinu od základu. Úsilí a slova těchto politiků se však minou účinkem a za sedm či osm let si na jejich jména budou pamatovat jenom profesionální novináři.
Pesimistické výhledy, že? Člověk má raději chuť si číst jen nejnovější hlášky svých přátel na sociální síti.
A vida. Dnes se mi před oči dostal jakýsi doporučený příspěvek z facebookového profilu Karla Schwarzenberga. Píše se v něm: „Je všeobecně známý fenomén, že po jisté době se minulost zdá být růžovější než byla. Prostě to, co bylo naše mládí, na to dnes sentimentálně vzpomínáme a současnost vidíme bledě. Z toho mají samozřejmě výhodu příznivci komunistického režimu. Nikdo už dneska nepamatuje, jak těžké bylo bez patřičného kádrového profilu vystudovat nebo sehnat odpovídající zaměstnání, či vycestovat. Zato se vzpomíná, že máslo bylo za deset korun. Stačí porovnat zboží, které nám bylo poskytováno v Jednotě a v Prioru s dnešní nabídkou. Podívejme se, jak vypadají dnes naše ulice a náměstí, a jak vypadala dříve. Samozřejmě jsou i dnes někteří lidé znevýhodněni, ale celkově se občanům ČR přece jenom daří nesrovnatelně lépe. Měli bychom i v tomto případě zachovat zdravý rozum a opravdu porovnat tehdejší dobu s dnešní a porovnat svobodu s nesvobodou.“
Zvláštní. S podobnými problémy hospodářského, sociálního a politického života se v Evropě nepotýká pouze Česká republika. Se strašákem komunismu a jinými svými moudrostmi by Schwarzenberg před publikem jiných evropských zemí sklidil maximálně tak poklepání na čelo. Návrat komunistické diktatury je jen fiktivním scenářem zdejších českých „betonářů“ stávajících poměrů v smyslu motta „Diktatura profitariátu na věčné časy“.
Bylo by ale krátkozraké domnívat se, že její dny již nejsou sečteny, ačkoliv dnes ještě nevidíme bezprostřední náznaky jejího definitivního odchodu ze scény. Jisté je, že v následujících parlamentních volbách v České republice nefiguruje prozatím ani jedna jediná politická strana či politické hnutí, ani jedna politická osobnost, která by alespoň náznakově dokázala identifikovat problematiku toho, kde je skutečně zakopaný pes. Místo toho poslušně, vědomky či nevědomky, plní roli „betonářů“ a prodlužovatelů jedné odcházející epochy.
