Kalkul s vytvořením jakéhosi velkolepého českého pendantu „Schindlerova seznamu“ nevyšel - česká filmová kritika na filmovou realizaci milostného příběhu krásné belgické Židovky (i když zřejmě i zde bude platit latinské „Alii aliud placet”) a charakterově počestného českého Žida za ostnatými dráty koncentráku, z jehož komínů bez přestání valí tým, reagovala vesměs velmi zklamaně. Láska a dobro versus zlo, pravda versus lež, lidskost versus nacismus, ušlechtilost versus perverze - to si zákonitě vyžaduje vsadit do příběhu i ryze negativní postavu. Ani prototyp dalšího hlavního hrdiny, který vystupuje v tomto nákladném filmovém kýči režiséra Milana Cieslara v podobě mladého německého nacistického důstojníka, uplatňujícího své zvrácené vášně na hlavní hrdince a ztělesňujícího nacistickou perverzitu a libování si v zabíjení, nepřesvědčil filmovou recenzentku Lidových novin: „Chlapecky vyhlížející herec sice v roli Weissackera splňuje představu idealisty sloužícího peklu, jinak ovšem zapadá do důvěrně známé galerie „koncentráčnických“ typů (a chováním až příliš připomíná postavu Amona Goetha ze Schindlerova seznamu).“
Zdálo se, že Cieslarův film svým námětem přitom bude splňovat základní předpoklady pro komerční úspěch - nabízí se mnohokrát profláknuté, vhodné téma, naplňující v tomto směru tradiční klišé. V konečném efektu vznikl ovšem dokonalý kýč, stavějící na nezdařeném pokusu o citové vydírání diváka, s neodmyslitelným parazitováním na tzv. holocaustu pro komerční účely. Jan Gregor napsal pro server Aktuálně.cz: „Průšvih začíná ve chvíli, kdy se kulisy nacistického lágru stanou dějištěm žánrového příběhu plného klišé, který má za úkol dojmout, vyděsit, vyvolat napětí a hlavně vydělat zpátky nemalé peníze, které do něj byly vloženy. Na české poměry opravdu výpravný snímek Colette Milana Cieslara je přesně takovým druhem filmu.“ Ještě více nekompromisně soudí Jana Podskalská pro Deník.cz: „Kýčovitá stylizace Lustigovy novely o lásce v lágru se fatálně míjí s diváckým očekáváním… Není smutnějšího povzdechu v domácím filmu než nad zmarněnou látkou s mimořádně vysokými náklady. Colette, přepis stejnojmenné novely Arnošta Lustiga, jejíž rozpočet přesáhl 95 miliónů korun, je toho dokladem.“ Publicistka Alena Prokopová pro Lidovky.cz resumuje: „Cieslarova Colette tak bohužel zůstává podobně akademickým příspěvkem k filmům o holokaustu jako filmařské aktivity Mateje Mináče. Nelze zpochybnit její „ušlechtilé“ téma ani edukativní gesto určené mladému publiku – co do filmařských kvalit ovšem nepřevyšuje průměr.“
Příběh „Colette - Dívka z Antverp“ o lásce svůdné Židovky k židovskému mladíkovi z Čech, čelící brutalitě zfanatizovaného sadistického německého esesmana v koncentráku, vydal Arnošt Lustig v roce 1992 v rámci volné trilogie zpracovávající osudy židovských žen. Spisovatel se s režisérem Milanem Cieslarem ještě stihl podílet na scenáristické přípravě obtížně filmovatelné předlohy. Ale obstála by samotná Lustigova předloha ve srovnání s filmovým výplodem před recenzí o něco lépe?
O autentické výpovědi filmového snímku Lidové noviny napsaly, že se „Colette v zájmu neotřelosti podřizuje pravidlům fikce a konfrontovat ji s historickou realitou nemá velký smysl.“ Na oficiálních stránkách produkce lze vysledovat snahu prezentovat filmovou fikci na podkladě historických událostí, dočteme se zde o zřízení „pekla smrti“, tj. vyhlazovacího tábora Birkenau a o zdařilém útěku dvou slovenských Židů z něj. Jejich osudy se film pochopitelně zaštiťuje i v úvodu.
Ale jak je to samotnou knižní předlohou, která filmařům posloužila jako námět pro realizaci jejich pateticky laděného příběhu? Ve filmu například neunikla nikomu scéna, kdy v koncentračním táboře popíjí esesman z hrnku, na kterém je vyobrazen hákový kříž. Je na tom papírová „Dívka z Antverp“ v tomto ohledu o něco lépe?
Pohled do Lustigovy knihy nám napoví, jak vážně můžeme autentičnost drastických scén z koncentračního tábora, kterými se nešetří ani ve filmu, brát. Arnošt Lustig ve svých vyprávěních o 2. světové válce disponoval očividně bujnou fantazií. Ale je vhodné v takovéto míře vkládat, byť do fiktivního intimního příběhu, tolik smyšlených, historicky se tvářících bludů? Rozmělňování mezi fakty a fikcí zvlášť v takové citlivé matérii, jako je líčení poměrů v německých koncentračních táborech, nic nepřidává věrohodnosti ostatních Lustigových příběhů či dokonce rádoby „osobních svědectví“. Tím spíš, že jeho tvorba jak dobře známo málokdy vybočila z tématu tzv. holocaustu.
Mnohé, co stojí v Lustigově knize z roku 1992, se dá jednoduše odhalit jako lež, výmysl a historicky se tvářící demagogie. Pro ilustraci pouze několik ukázek z knihy „Colette - Dívka z Antverp“, která vyšla v pražském nakladatelství Kvarta.
Na straně 13 si kupříkladu vychutnejme smýšlení nelidských esesáků, stojících u vchodu do krematoria. Ti pořvávají:
„Německo roste tím, co z vás ubude.“ Druhý SS zpíval poslední šlágr: „Berlin ist schon Judenrein.“
Lustig v knize často používá rádoby německy psaných výrazů, aby tím sugeroval svému dílu autentičnost. Zda Lustig uměl německy mluvit, mi známo není, pokud ale očividně neuměl německy ani psát, neradil bych mu se v knize pouštět do pokusů negramotně přepisovat texty z němčiny („der Geheime Staatz Politzei“, str. 88; „Arbeit macht Frei“, „Zum desinfektzion Haus“, str. 204 aj.) či vymýšlet (zřejmě neúmyslně) jazykové novotvary („Poland und Russland“, str. 69). Dobré dvě třetiny německy psaných výrazů v knize vykazují gramatické chyby. To poněkud kontrastuje s očividnou snahou Lustiga prezentovat se jako etymologického odborníka na německý jazyk, když ve svém díle „vysvětluje“ význam slova „Todschweigen“, „smrtelné mlčení“, které prý „Němci“ mají ve své řeči používat. Apropos: Samozřejmě se v Německu žádný „šlágr“ o tom, že Berlín je už očištěný od Židů, nikdy nezpíval - je to autorův ryzí výmysl.
Do hlavní postavy esesmana Weissackera vložil Lustig nejrůznější facety zla a perverze a pro účel vylíčení charakteru tohoto trýznitele devatenáctileté židovské krásky spisovatel nešetřil ani při přikládání ahistorických lží do svého sci-fi příběhu z války. Na str. 70 čteme:
Vykládání francouzského transportu na rampě měli na starosti dnes ráno Poláci. Židů mezi nimi bylo jen málo. Většinou jim nadal líných prasat, ale francouzské transporty ho zaujaly a tak je nechal. Weissacker nesnášel Poláky (...). Židy pohrdal. Židi byli něco jako hmyz, prach a bláto, a je těžké v sobě posbírat vášeň a nenávidět hmyz, prach a bláto. To může člověka otravovat, dráždit, rozčilovat, ale nevyvolává to pohnutky k hlubokým citům. Posílat lidi, určené k vyhubení do komína ho zaměstnávalo jako člověk plní své povinnosti. Kdyby mu řekli, aby chodil komandantovi pro pivo, bylo by to podobné. (...) Zato Poláky nenáviděl aktivně, pokud to lze prohlásit; protože Polsko bylo nepřítel, i když už ho rozervali a rozebrali jako ubohou kořist. Poláci znamenali kusy země, která patřila nebo mohla a měla patřit Německu. Poláci byli téměř dějinný zdroj nenávisti, nevole, odporu, všech nejhlubších citů a pohnutek, z nichž se rodí rozhodnutí k chladnokrevnému zabíjení. Zabíjet a ponižovat Poláky bylo něco jiného, než zabíjet a ponižovat muže a ženy a děti a starce z židovských matek a od židovských otců. Zabíjet Poláky byla nejenom svatá povinnost, jako čistit Evopu od nečistých ras; zabíjet Poláky bylo poslání; zabíjet Poláky znamenalo zajistit Německu zemi už provždy; na východ od Visly, směrem k Dněpru. Židy stačilo vybít, neměli žádnou zemi. Poláci cizopasili staletí na dobré německé půdě. Poláci ochuzovali německou státnost. Pohled na komín mu naznačil, že všechno pokračuje, jak se patří. Vylítnou komínem i se svým špinavým prádlem, jak se říká. Židi první, Poláci druzí, Rusové třetí. Po nich Češi, Slovani všeobecně, nečisté a smíchané rasy. Hodně energie, přece jen, přijde nazmar. Škoda že nešlo tepla využít alespoň na ohřívání vody, dejme tomu.
Lustig názorně „ilustroval“ zvrácenost nacistického antisemitismu prostřednictvím myšlenek, jež vložil do monologu esesmana Weissackera, nahlas uvažujícího. Perverzita nacismu je v Lustigových očích protikladem židovského humanismu, z kterého vychází všeobecné lidství (str. 82):
„Každý člověk má schopnost zabít. Narodí se s tím. Jenže někdo z toho má hrůzu. Strach zabít, když to musí být. Mám strach nezabít, když na to dojde. Židi místo sebe nastrkují zvířata nebo se dívají jak se perou ostatní. Vymysleli si, že člověk nemá zabíjet člověka. Když, jen zvíře. Povídali, že mu hráli. Židovský vliv oslabuje člověka. Namlouvá mu, co nemá, co by měl, co musí, ale pravda je, že jen když zabíjíš, víš, kdo jsi. To je rozdíl mezi námi. Hodně lidí to nikdy nepochopí. Rasově se možná nepožidovštili, ale duševně ano.“
Co si lze pak myslet o líčení drastických scén, například o tom, jak esesmani nelidsky trestali a trýznili židovské milence? (str. 175):
Věděla, co se mu doneslo, jak si zahráli důstojníci SS s dvojicí milenců v komandu Kanady, třebaže se setkali jen u drátů, kde se nemohli jeden druhého ani dotknout. Snad na sebe jen hleděli, a poznali si slovo naznačené na rtech, způsobem, jakým si vyznávají lásku ovce. Důstojníci SS zavolali rabína, aby jim požehnal na strojeném sňatku. Zavřeli je na politickém oddělení nahé do bunkru, kde se dalo jen stát a kam nešlo ani trochu světla. Do větrací šachty hodili za tři dny hrst krystalků cyklónu B. Bylo to dost, aby zahynuli, ale málo, aby to přišlo rychle. Dusili se dlouho v předsmrtelné křeči, známé důstojníkům z krematoria, kde se na sebe dušení vrhají a z bezmoci do sebe zatínají nehty a zuby, až na to, že milenci si mohli zarýt prsty jen do vlastního těla a hryzat se jako zvířata do hrdla, obličeje a nosu nebo očí. Rabína nechali důstojníci SS po tři dny stát před větrací šachtou a pronášet modlitby pro svatebčany, s příkazem, aby nevypouštěl ponaučení o pohlavní zdrženlivosti zároveň s pobídkou množit se. Protože to bylo hebrejsky, museli mu věřit, že plní rozkaz. Rabína potom zastřelili, hned u zdi. (Beze spánku a jídla, už o sobě stejně nevěděl.) Nebylo to jediné, co slyšela Colette i V. F. o trestech za milostný dotek v Au-Birkenau. Z jedné dvojice na veřejném prostranství sedřeli kůži, aby jim ochladla krev. Sedřená kůže z lidí zaživa už nemůže svědit. Taky napít se jako svatebního vína výkalů v latríně, kam je hodili, včetně nehašeného vápna pro zhojnění chuti, patřilo k hrátkám SS s nedovolenými milenci.
Tyto hororové výplody Lustigovy fantazie jsou na straně 202 podtrženy dalšími monology nacistické bestie Weissackera:
„Židy zabíjíme proto, že se narodili. Není to žádná záhada. Neplatí pro nás jejich hebrejská kouzla. Nechceme a nebudem žít v židovském světě. Co je pro vás dobré, je pro nás špatné. Vaše spravedlnost je pro nás křivda. Vaše pravda je pro nás lež. Ale obráceně to už není. Zrnko prachu pod nohama nemůže komandovat svět. Staré mapy hodíme do smetí. Polsko, Čechy, Rusko. Ani Amerika, Čína, Austrálie nebudou, čím byly. Bratrství ras je nesmysl. (...) Židé jsou nemocná žíla v těle světa. Špatná krev. Bublina, která praskla. Zadusíme i poslední plíci. Naučíme svět nově myslet, ale ty už u toho nebudeš. Konečné řešení musí zahrnout i posledního z vás. (...) Dům, v kterém bude lidstvo bydlet, je německý dům.“
Netroufám si věřit, že by známý židovský spisovatel vykazoval i přes dobré znalosti německého jazyka takové známky negramotnosti, že by nebyl schopen opsat bezchybně pár německých výrazů. Tudíž předpokládám, že německy skutečně vůbec neuměl. Pak se ale nemohu dopídit toho, prostřednictvím jakých zdrojů si Arnošt Lustig svůj obrázek o nacionálněsocialistické rasové nauce a vnitřním duševním životě příslušníků SS, sloužících v koncentračních táborech, vytvořil.
Nehledě na nepříznivou filmovou kritiku tohoto „skutečného příběhu o lásce“ (tak se o snímku hovoří v traileru!) si názor na „Colette“ může v kině učinit každý sám, názor na knižní předlohu - nehledě na zde uveřejněné úryvky - koneckonců také. Ten, kdo se tak trochu snažil pídit po osudu Lustigovy rodiny a jeho příbuzenstva za 2. světové války, narazí na některé vágní či rozporuplné údaje, odlišující se dle jednotlivých zdrojů. Jednou se praví, že během holocaustu přišla o život „téměř celá jeho rodina, což jej hluboce poznamenalo“, jinde zase stojí, že válku nepřežil pouze jeho otec a „část jeho příbuzenstva“, matka i sestra koncentrační tábory přežily.
Jak to je s přibližnou autenticitou drastických scén popisovaných v „Dívce z Antverp“, nám už autor bohužel neprozradí.