Lukáš Beer
 | |
| Renomovaný Institut für Zeitgeschichte nepo- važuje Hitlerovy projevy komentované Maxem Domarusem za dostatečně vědecky použitelné kvůli moralizujícím vsuvkám autora. |
Podívejme se tedy poněkud blížeji na obsah dvou textů, které měly podstatný vliv na spuštění určitého procesu, jehož konec lze v této chvíli těžko předvídat. První, poněkud emocionálněji podaná verze odborného vyjádření byla zjevně zhotovena za časově podmíněných stresových okolností, zatímco druhá verze, jež byla zhotovena o několik týdnů později, se snaží již o něco věcnější a odbornější tón. Vzhledem k tomu, že se v druhé verzi z velké míry vyskytují shodné uváděné argumenty, bude nejschůdnější reagovat na konstatování obou textů paralelně.
Oba texty mají určitě jedno společné - autor z jím podtrhované vlastní pozice profesionáního historika a odborníka v nich přechází do osobní útočné roviny tím, že editora prezentuje jako někoho, kdo „vykazuje všechny rysy amatéra, který se pokouší vzbudit zdání vědeckosti“ a kdo „nezná běžné kategorie používané historiky“, čímž měl Jan B. Uhlíř na mysli rozlišování tištěných pramenů a literatury v publikované bibliografii. Na druhé straně nepřímo připomíná, že jím osobně vyhotoveným posudkům je třeba přisoudit odpovídající vážnost. Například když kriticky uvádí, že „vydavatel ani na okamžik neuvažoval o tom, že by kniha měla být podrobena kritickému hodnocení profesionálního historika“. Nebo dokonce: „Celá publikace je od počátku postavena na mylné tezi, že poučený laik může být objektivnější než odborník resp. že soukromý zájemce o moderní dějiny či publicista je schopen předčit profesionálního historika.“
Tato „teze“ vznikla ale pouze ve fantazii Jana B. Uhlíře, protože jak vydavatel, tak i editor nic podobně vyznívajícího nikde netvrdí, ani se to nikde takto nesnaží naznačovat. Editor nikde o sobě netvrdí, ani se nesnaží vzbudit dojem, že by „předčil profesionálního historika“. Projdeme-li si český knižní trh, najdeme zde mnoho knih historiografického obsahu, jejichž autory nejsou profesionální historikové. Ostatně hobbyhistorika Jaroslava Čvančaru zná Jan B. Uhlíř osobně, vystupoval s ním nedávno na zvláštní přednášce o okolnostech atentátu na R. Heydricha. A ani tento znalec není chráněný před případnými omyly či před chybami. Ovšem existují i publikace obsahující naprosto lživá tvrzení a chyby, nad kterými se nikdo, včetně Jana B. Uhlíře, nepozastavuje. Volání po profesionálních historicích je zjevně řízeno selektivním vnímáním autora tohoto odborného vyjádření.
Vzhledem k tomu, o co se ve vyjádření, ze kterého budu citovat, opírají Uhlířovy argumenty, musím zde v krátkosti zopakovat celkové pojetí knihy „Adolf Hitler. Projevy“ ohledně koncipování psaných komentářů a mezititulků, které jsem, myslím, velmi srozumitelně a jednoznačně formuloval už v samotné předmluvě ke knize. Je zcela na místě tyto pasáže, obsažené v předmluvě, ještě jednou zopakovat:
„Není úkolem této knihy analyzovat, přezkoumávat dobové Hitlerovy projevy, nebo s nimi dokonce věcně či názorově jakkoliv polemizovat. To už by ostatně nebylo proveditelné už jen z toho důvodu, že řečnické vývody Adolfa Hitlera tematicky zahrnovaly tak širokou škálu oblastí, že by odpovědné rozbory vyžadovaly skutečně nebývale zevrubnou a možnosti této publikace zdaleka přesahující práci. Kdybychom se kupříkladu zabývali argumenty, které Adolf Hitler vyjmenovává ve svém provolání k národu dne 22. června 1941, kdy vypukla válka se Sovětským svazem, a chtěli je hodnotit a analyzovat z hlediska odpovědné historiografie, musel by tento diskurs zákonitě svým rozsahem několikanásobně přesahovat rámec této knihy.“
Na jiném místě v „Předmluvě“ jednoznačně uvádím:
„Stejně tak vydavatelé knihy zcela záměrně upustili od jakýchkoliv pokusů hodnotit předkládané projevy, jak z hlediska správnosti či nesprávnosti řečníkem uváděných názorů a tvrzení, tak z hlediska momentální řečníkovy motivace či taktiky. Jediným, ale zato naprosto závazným nárokem autorů knihy bylo, předložit čtenáři v autentické podobě to, co bylo ve skutečnosti řečeno. Dnešní čtenář se tak dostává do pozice dobového svědka, který má ovšem navíc tu podstatnou výhodu, že si na základě dostupných informací, zakládajících se na nejnovějším stavu historického bádání, může předkládaný materiál jako nefalšovaný dokument zařadit do neoddiskutovatelných souvislostí a řečníkova tvrzení s těmito fakty kriticky porovnat.“
K samotnému obsahu mnou zhotovených úvodních textů k jednotlivým projevům Adolfa Hitlera a ke stručnému heslovitému přehledu, zveřejněnému před každým jednotlivým projevem, jednoznačně v knize uvádím:
„Pro zpětnou usnadněnou orientaci obsahuje každá kapitola stručný heslovitý tématický přehled textového pojednání daného projevu. Následuje úvod, který většinou pouze vystihuje obsah projevu ve zkrácené podobě. Na tomto místě je obzvlášť nutné podotknout, že se jedná vždy o souhrn projevu sestavený „z pohledu řečníka“ a nikoliv o odborný rozbor či výklad textu vydavatelů knihy. Konstatování, uvedená v textu, jsou pouze komprimací údajů a myšlenek, které řečník v daném projevu jmenoval a vyjádřil. Pokud se v tomto úvodním textu uvádí navíc konkrétní fakt nebo konkrétní datum, číslo apod., neuvedené v samotném projevu, pak se jedná pouze o upřesnění nesporných tvrzení a skutečností uvedených v následujícím citovaném textu. Pro celkovou přehlednost a lepší možnost orientace v textu projevu se někdy v předmluvě uvádí i okolnosti či příležitosti, za kterých se daný projev konal. Hovoří-li Hitler v konkrétním projevu o historických souvislostech, je tu a tam čtenáři úvodem sděleno, o jakých událostech hovořil, aniž by přitom byl podáván nadbytečný podrobný historický výklad.K metodice vytváření mezinadpisů a titulků v „Předmluvě“ ještě jednou jednoznačně uvádím:
Určitou výjimku tvoří úvodní pojednání, která se zaměřila poněkud podrobněji na tématiku německo-polských vztahů v meziválečném období a na otázku problematiky postihování české menšiny v Polsku, jež se taktéž stala předmětem zmínky jednoho z nevýznamnějších projevů Adolfa Hitlera z roku 1939. Vzhledem k tomu, že se v obou případech jedná o tématiku, s kterou česká laická veřejnost není zpravidla dostatečně obeznámena, považoval autor za vhodné tyto údaje a historické informace do úvodních textů zařadit. Týká se to zejména problematiky neutěšených národnostních poměrů předválečného Polska, kterou se Hitler zevrubně a opakovaně zabýval ve svých projevech. Vzhledem ke skutečnosti, že tyto události bezprostředně předcházely rozpoutání 2. světové války a nejsou dosud české veřejnosti zpřístupněny v dostačující formě, nelze tyto okolnosti v žádném případě přehlížet. Jiné historické souvislosti jsou pro čtenáře lépe zjistitelné a ověřitelné z jiných dostupných zdrojů, a tudíž nebylo žádoucí je v úvodních textech zvlášť uvádět. Hitler ve svých projevech příležitostně zmiňoval i další všeobecně neznámé historické skutečnosti, a proto byl i doplňujícím informacím k těmto údajům dán tu a tam prostor, ale zdaleka už ne v tak rozsáhlé míře jako případě výkladu polských předválečných dějin.“
„Samotné texty projevů jsou pro lepší přehlednost opatřeny mezinadpisy, které – opět ve smyslu samotného autora projevu – vyjadřují hlavní myšlenky jednotlivých úseků dané řeči. Čtenář tuto pomůcku uvítá zejména při studiu rozsáhlejších Hitlerových projevů. Nezapomínejme, že délka trvání některých projevů hravě přesahovala jednu hodinu a ani textové záznamy z těchto přednesů nebyly vydavatelem kráceny.“Že tyto nadpisy jsou skutečně koncipované tak, jak je uváděno v „Předmluvě“, je patrné mj. ze samotného textu. Některé z těchto mezititulků jsou také pojaty v přímé řeči a psány bez uvozovek, např.:
Proč jsem mlčel k chování Moskvy (str. 467)
Moje pýcha bude spočívat ve velkých dílech míru (str. 586)
V mnou zhotovené „Předmluvě“ je vysvětlován koncept, na kterém staví celé zhotovení knihy, doslovně takto:
„Pro současníky, zvláště „Neněmce“, zůstává fenomén nacionálního socialismu, nadšení širokých lidových mas pro něj a zejména pak tehdejší obdiv k osobnosti Adolfa Hitlera v převážné většině něčím, co ani ne tak po rozumové jako spíš citové stránce lze stěží pojmout a pochopit. Zůstává něčím, co stojí mimo dosah lidského chápání. Ale právě touha pochopit nebo „vžít se do situace“ se může stát výborným vodítkem a motivem českého čtenáře, který o tuto tématiku jeví zájem. Kniha mu za tímto účelem otevírá dvířka. Není pochyb o tom, že pokud jsou historická fakta prezentována ve své autentické a nepokřivené podobě, mohou výrazně přispět k plodnému poučení z dějin, býti zároveň výstrahou a v neposlední řadě i cestou k jejich pochopení.“
Citát č. 1 z textu Uhlířova vyjádření:
Je až překvapivé, s jakou kategoričností J. B. Uhlíř vytěsnuje možný motiv vydání projevů Adolfa Hitlera - „finanční obohacení“ nebo „propagace nacistické ideologie“. Význam slova „obohatit se“ má rozhodně blíže k významu vyjádření „nakrást si“ než k obratu „dosáhnout zisku“. Předpokládám, že ani tvůrci knižních titulů, které vyšly pod autorstvím Jana B. Uhlíře, nezamýšleli předem, jak s vydáním těchto knih dosáhnout finanční ztráty. Spíše tomu bylo naopak. Ostatně, co bylo vydavatelem při vydání Hitlerových projevů zamýšleno, se majitel nakladatelství Pavel Kamas pokusil vysvětlit docela názorně v nedávném Debatním klubu.
V případě, že by se na českém knižním trhu objevil překlad Maxem Domarusem komentovaných projevů Adolfa Hitlera, musel by být s vydáním titulu automaticky spojován záměr „obohatit se“ nebo „propagovat nacistickou ideologii“? Uhlíř zřejmě automaticky kalkuluje s tím, že pokud by Hitlerovy projevy vyšly s doplněnými kritickými komentáři profesionálního historika, zákonitě by odpadl záměr vydavatelství „propagovat nacistickou ideologii“. Nechtějme si ale domyslet, jaký by mělo dopad, kdyby komentáře profesionálního historika k Hitlerovým projevům vyzněly neutrálně - historik by dejme tomu podchytil jednotlivá témata, obsažená v projevech, a objasnil by jejich souvislosti a pozadí. To je nadmíru citlivá práce, nabízející při přísně vědeckém postupu četná úskalí, pokud by výsledek takovéto práce neměl až příliš podléhat subjektivním interpretacím a úsudkům zkoumajícího historika. Do jaké míry dokázal těmto nárokům obstát Uhlířem nekriticky vyzvedávaný Max Domarus, si ukážene o něco později. Ponechme stranou „kategorický předpoklad“ Uhlířova uvažování, pokud jej uvedeme do posledního důsledku - ačkoliv se tato poznámka může jevit absurdně: jeho předpoklad vychází z toho, že doprovodný komentář profesionálního historika bude v první řadě kritický a odsuzující. To, že by autorem těchto komentářů byl profesionální odborník, je až druhořadým předpokladem - vycházeje z Uhlířových úvah.
Citát č. 2 z textu Uhlířova vyjádření:
Uhlíř, aniž by uvedl jeden jediný hmatatalený podklad pro své tvrzení, podsouvá vydavateli a editorovi záměr vydat knihu projevů Adolfa Hitlera s cílem propagovat hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka a zároveň „pro potřeby neonacistické scény“. O často uváděné údajné návaznosti české „neonacistické scény“ na nacionálněsocialistickou ideologii by se skutečně vyplatilo vypracovat rozsáhlou odbornou studii. Troufám si ale tvrdit, že návaznost české „neonacistické scény“ (která, až na nepatrné individuální výjímky není žádným politickým hnutím) na ideologii nacionálního socialismu je omezena takřka jen na ochotné přebírání určité dobové symboliky „neonacisty“ a samotné hlášení se navenek k této původní ideologii některými jedinci, pohybujícími se v této scéně. „Návaznost“ této scény tzv. neonacistů na dobovou ideologii nacionálního socialismu existuje téměř jenom v projektované představě poskytované především sdělovacími prostředky či některými politiky. V naší společnosti vzniká určitý „soulad zájmů“, dá-li se to tak řici - osoby pohybující se v „neonacistických kruzích“ akceptují a dokonce i vítají médii a politiky zpostředkovaný obraz českého „neonacistického hnutí“ jako politického hnutí, orientujícího se na nacionální socialismus. Těmto osobám to pak propůjčuje argumentační schopnost nadále uplatňovat používání identifikačních znaků nacionálního socialismu pro své nepolitické volnočasové subkulturní aktivity a zabalovat je do hávu politické aktivity.
Citát č. 3 z textu Uhlířova vyjádření:
Ačkoliv editorova předmluva jasně a srozumitelně poukazuje na to, že úvodní texty zkráceně parafrázují Hitlerovy projevy (jedná se o dobově běžně používanou metodiku; jak německý, tak i český dobový tisk přinášel běžně parafrázované, tedy ne doslovné verze projevů a proslovů nejrůznějších představiátelů německé okupační či protektorátní správy, do kterých příležitostně vkládal doslovné citace uvedené v uvozovkách).
Přesto si ale na konkrétních příkladech demonstrujme, jak J. B. Uhlíř ve svém odborném vyjádření křiklavě manipuloval s uváděním citátů mého textu v úvodních komentářích tím, že je naprosto vytrhával z kontextu. Celý text na straně 142, který Uhlíř částečně cituje, zní:
„Uplynulo pět týdnů od doby, kdy německý Říšský sněm vyslechl sdělení Adolfa Hitlera, že německá branná moc začala odstraňovat nesnesitelné poměry na východních hranicích Říše. Ve vdzcuchu ležel pocit hrdosti a zadostiučinění nad tím, čeho bylo za tak krátkou dobu dosaženo na vojenském a politickém poli.“
O „odstraňování nesnesitelných poměrů na východních hranicích“ hovořil tedy Adolf Hitler, nikoliv editor. Jasně to vyplývá z textu. To, že obrozenečtí nototvůrci českého jazyka nebyli schopni pro jazyk vymyslet nějakou gramatickou formu, kterou by se dala vyjádřit ve vedlejší větě nepřímá řeč, aniž by mluvčí přitom vyjadřoval svůj kladný či záporný postoj k nepřímé citaci, není problém editora. V německém jazyce k takovému nedorozumění nikdy dojít nemůže, protože zde lze důsledně používat konjunktivu, který zároveň garantuje, že posluchač jasně rozpozná, že mluvčí někoho cituje a posuzuje neutrálně. Jinými slovy: pokud by se mé úvodní texty k projevům přeložily do posledního puntíku 1:1 do německého jazyka, staly by se veškeré úvahy na téma, zda editor Hitlerovy projevy schvaluje či se s nimi ztotožňuje, naprosto obsoletními i pro českého čtenáře (za předpokladu, že se toho nedopídil či nechtěl dopídit, jako kupř. J. B. Uhlíř). Stejně tak není Uhlířem vybraný citát ze strany 147 žádným „konstatováním“ editora, ale nepřímou citací z Hitlerova projevu.
Uhlíř tento nepřímý citát ovšem přisuzuje editorovi a pro tato slova mne srovnává s „apoštolem národní zrady Emanuelem Moravcem“. To by nebylo zase až tak tragické jako ona historikem předkládaná „poznámka na okraj“, která nám ukázkově ilustruje jednu z nejčastěji používaných manipulací používaných hojně oficiálními českými historiky, tentokrát tedy v podání Jana B. Uhlíře. Když Adolf Hitler ve zmíněném projevu hovořil o „porozumění mezi dvěma národy“, které jsem měl dle jeho odborného vyjádření takto hodnotit já a nikoliv řečník, měl tím na mysli příslušníky německého a českého národa, nikoliv Židy. Je tedy velkým omylem (či záměrnou lží) tohoto profesionálního historika tvrdit, že toto „porozumění mezi dvěma národy“ stálo život 122.000 příslušníků Protektorátu. Počet příslušníků českého národa, kteří přišli o život během 2. světové války, tento historik ani jeho kolegové nikdy nevypustí z úst. A mají pro to své důvody. Cílená manipulace s českými národními dějinami. V české Wikipedii stojí napsáno, že na odborném růstu Jana B. Uhlíře se měl výraznou měrou podílet i známý historik Jan Kuklík. „Jablko nepadá daleko od stromu“ může člověka v této chvíli napadnout - Kuklík je sám přitom velkým manipulátorem, když jde o to, vyčíslit počet českých obětí 2. světové války. Svou počtovou akrobatiku ostatně prezentoval i v předmluvě k Uhlířově knize „Protektorát Čechy a Morava v obrazech“, kde doslovně píše:
.. Publikace Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí uvádí, že celkový počet přímých obětí se v českých zemích pohybuje kolem 73.000. Nejméně 6.000 náleželo k romskému etniku. Minimálně 8.237 osob bylo popraveno na území protektorátu. Přibližně 20.000 obětí představují zemřelí v koncentračních táborech, na 8.000 obětí padlo v průběhu národního povstání v květnu 1945. Zaznamenáno bylo rovněž 3.461 obětí nuceného totálního pracovního nasazení. Minimálně 1.000 obětí je z řad antifašistů v pohraničí … a konečně přibližně 2.000 obětí přineslo obyvatelstvo polské a české národnosti na Těšínsku. Zatím nejsou spolehlivě vyčísleny ztráty obyvatelstva způsobené spojeneckým bombardováním v závěru války. Uvádí se, že zahynulo až 12.000 českých i německých obyvatel. S kritickou výhradou k možným duplicitám a pravděpodobnosti vyšších údajů u některých kategorií docházejí autoři publikace k závěru, že nacistická perzekuce v českých zemích si vyžádala minimálně 122.000 lidských životů. Tento údaj je třeba vztáhnout k celkovému počtu československých obětí nacismu. Dlouhá léta je odhadován na 360.000 osob..."Ani několikanásobně opakované přečtení předchozího odstavce čtenáři nepomůže udělat si jasno v tom, kolik Čechů za války zahynulo. Zejména znění první věty při porovnání s větou předposlední jaksi nekoresponduje. Je to zřejmě proto, že autor „pozapomněl“ v první větě uvést, že citované číslo se týká židovských obětí. I historik Kuklík vědomě mlžil.
Z citátu ze strany 408 je patrné na první pohled, že se jedná opět o případ parafrázování, o nepřímou řeč. Překvapuje jen, že si Uhlíř nezvolil pro tyto účely jiné citace, kde by to nebylo na první pohled takto zjevné. Nikterak nekonkretizoval ani údajné výskyty „antisemitských narážek“ v editorově textu. Poznámka o kritice Versailleského diktátu nabývá absurdity i za předpokladu, že by editor v tomto případě necitoval Hitlera, ale vyjádřil svůj soukromý názor, a proto ji není třeba komentovat. Prozrazuje jen bohužel, v jakém zajetí ideologické podjatosti se tento českými médii často zvaný vojenský historik nachází.
Ve své stížnosti z 7. října 2013, kterou za nakladatelství guidemedia etc podal policejnímu orgánu Tomáš Pecina, se uvádí: „Policejní orgán ... tvrdí, že předmluvy k jednotlivým projevům a redakční mezititulky jsou vyjádřením souhlasu s názory Adolfa Hitlera. Tak tomu však není. Spojovací texty i mezititulky vycházejí striktně z toho, co je obsahem samotného projevu, a jak obvinění deklarovali v předmluvě k dílu, ani se nepokoušeli předmětné projevy analysovat nebo posuzovat, vědomi si, že to učinili mnozí před nimi a nelze toho dosáhnout už s ohledem na prostor, který by jakákoli seriosní analysa važadovala.
Tvrdit, že čtenář neví, které z částí těchto předmluv jsou citacemi z Hitlerovy řeči a které vyjadřují názor autora předmluvy, předpokládá, že takový čtenář si vlastní projev vůbec nepřečte a omezí se na to, že se seznámí s jeho předmluvou. Je-li však vnímáno obojí jako celek, jak vydavatel logicky předpokládá, nemůže vzniknout ani stín pochybnosti o tom, kde autor cituje a kde parafrasuje, ani že předmluva neobsahuje vyjádření (positivního) autorského stanoviska k Hitlerovu projevu, nýbrž je pouhým dodatkem, osvětlujícím okolnosti, za nichž byl projev přednesen, přirozeně v kontextu a s úvahou toho, co je jeho obsahem. Není arci překvapivé, že napadené usnesení neuvádí ani jediný příklad, kdy by některá část z předmluvy mohla být interpretována jako souhlas autora s Hitlerovým projevem: ve všech případech se jedná o pouhou citaci, případně korektní parafrasi Hitlerovy řeči.“
Citát č. 4 z textu Uhlířova vyjádření:
K těmto konstatováním vojenského historika použijme opět výstižné formulace Tomáše Peciny, který označil Uhlířovu premisu, že by k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 405 Trestního zákona mohlo dojít ve formě mezistitulku za „ještě absurdnější“: „Představa, že by ten měl netoliko sumarisovat a uvozovat obsah textu, jemuž předchází, ale vyjadřovat od něj odstup, je natolik zábavná, že by bylo věru zajímavé se přizvaného historika dotázat, jaké titulky by on sám pokládal za přípustné a za pertinentní.“
Citát č. 5 z textu Uhlířova vyjádření:
Těžko říci, zda se Jan B. Uhlíř slepě spoléhal na to, že policejní orgán vojenskému historikovi, resp. jeho vývodům bude slepě důvěřovat. Jinak si nedokáži vysvětlit toto nepravdivé tvrzení v odborném vyjádření. Již hned třetí řádek (!!!) pod mezititulkem „Úcta k českému národu“ (str. 47) čteme v Hitlerově projevu:
„Přednosti a hodnoty německého lidu jsou nám známy. Avšak také český lid zasluhuje v celku svých obratných schopností, své pracovitosti, své píle, své lásky k vlastní domácí půdě a k vlastnímu národu naší úcty.“
Dalšího komentáře, myslím, není vůbec zapotřebí.
Jan B. Uhlíř se se snaží v textu budit dojem „objektivity“, to mu ovšem nebrání v dezinterpretaci obou tajných projevů přednesených v říjnu 1941 a v únoru 1942 v Praze Reinhardem Heydrichem. Rozbor obsahu těchto dvou projevů byl již zveřejněn na Našem směru. Ostatně sám Jan B. Uhlíř je autorem historicky snadno vyvratitelné teze, že s Čechy by bylo po vítězné válce naloženo stejně jako s Židy a Poláky. Zachránila je prý od tohoto "smutného osudu Židů a Poláků" pouze ta skutečnost, že je Říše nenahraditelně potřebovala pro svůj (válečný) průmysl.
Citát č. 6 z textu Uhlířova vyjádření:
V roce 1949 byl v tehdejší Spolkové republice založen „Institut für Zeitgeschichte“ (IfZ), což je významná oficiální, tj. státem financovaná instituce, nepochybně známá i Janu B. Uhlířovi, soustřeďující se na zpracování moderních německých dějin, v první řadě období nacionálního socialismu. V roce 1999 vydává IfZ při příležitosti svého 50letého jubilea založení publikaci „50 Jahre Institut für Zeitgeschichte. Eine Bilanz.“ Jedná se o sborník, do nějž přispěl i spolupracovník IfZ Frank-Lothar Kroll svou studií „Die Edition von Hitlers Reden, Schriften und Anordnungen“, ve které shrnul dosavadní, především poválečné snahy systematizovat a zpracovat obsah Hitlerových projevů. Na straně 237 autor Frank-Lothar Kroll píše:
„... Zde nejprve a především otevřela mnoho možností systaematického analytického pronikání do veřejného názorového smýšlení „Vůdce a říšského kancléře“ v letech jeho bezprostřední státně-politické zodpovědnosti sbírka Hitlerových projevů z let 1932 až 1945, vydaná v letech 1962/63 Maxem Domarusem, zakládající si na nároku úplnosti, kterou však v žádném případě nedosahuje. Po Domarusově edici, která ovšem v důsledku vydavatelem upřednostněné, pro dnešního čtenáře spíše překážející než nápomocné metody vplétávání osobně pojatých komentářů a moralizujících hodnocení do vnitřní konstrukce téměř všech reprodukovaných Hitlerových projevů nevykazuje zrovna neomezenou vědeckou upotřebitelnost, následovala roku 1980 na nesrovnatelně vyšším edičně technickém standardu publikace vydaná Eberhardem Jäckelem a Axelem Kuhnem v zakázce Istitut für Zeitgeschichte, obsahující veškeré primární texty z Hitlerova ranného období let 1905 až 1924.“
Není mi známo, zda Jan B. Uhlíř Domarusovy publikace někdy četl - já ano. Domarus ve svém díle nejenže ustavičně moralizuje, nýbrž se kupříkladu pokouší vžít se do role jakéhosi psychologa, analyzujícího Hitlerovy projevy nikoli pouze z hlediska historicko-vědeckého.
Citát č. 7 z textu Uhlířova vyjádření:
Zde nechme opět výstižně komentovat Tomáše Pecinu:
„Jinak než za kuriosní nelze označit, jestliže se odborné vyjádření pohoršuje nad zveřejněním stati Hitlerova ministra propagandy Josepha Goebbelse ,Vůdce jako řečník‘, aniž by se jeho autor znepokojoval skutečností, že ten samý text - v jiném překladu - publikovalo v r. 2010 nakladatelství Naše vojsko (ISBN: 978-80-206-1092-8); publikace je dnes nabízena k prodeji na Internetu.“
Citát č. 8 z textu Uhlířova vyjádření:
Skryté nebo úmyslné používání symboliky - téma pro rozumně uvažujícího občana právního státu natolik nesmyslné a hloupé, že jej snad třeba ani není brát nikterak vážně. Něco podobného by bylo relevantní snad až v té chvíli, pokud by nějaká takováto symbolika plnila smyslplnou efektivní dorozumívací a propagační úlohu v nějakém hnutí při aktivní podzemní ilegální odbojové činnosti vůči aktuální státní moci.
Na závěr několik perliček:
Uhlíř naprosto nahodile zpochybňuje případnou autenticitu zveřejňených Hitlerových projevů - chtěl tím zřejmě naznačit, že vydavatel či editor mohli do Hitlerova textu zapracovat své vlastní propagandisticky laděné pasáže, protože kniha neuvádí explicitně zdroje překladů. Místo otevřeného přiznání, že podobného ověření není schopen („takováto komparace by trvala řadu týdnů“), řešil autor postavení své teze cestou osobně laděného odepření patřičných kompetencí editorovi.
Ale jak již konstatoval Tomáš Pecina ve své stížnosti, „serie tří odborných vyjádření zpracovaná PhDr. Janem Borisem Uhlířem, Ph. D., z Vojenského historického ústavu Praha ..., jenž v době jejich zpracování nebyl zapsán na seznamu znalců, není pro účely trestního řízení vůbec použitelná, neboť jde spíše o emotivně laděné exklamace na adresu obviněných než o odborné posouzení díla“. K Uhlířovým textům se ve stížnosti dále uvádí: „Jde o texty postrádající jak potřebnou znaleckou věcnost, tak vhled do problematiky z hlediska jejího trestněprávního rámce. Odpovědnost za tento výsledek nenese přitom pouze přizvaný historik, ale v prvé řadě policejní orgán, který jej nevedl k odpovědím na skutečně odborné, precisně a relevantně formulované otázky, ale dovolil mu, aby tento ve vyjádřeních ad lib artikuloval své dojmy a namnoze naivní představy o trestním právu: výsledkem jsou texty, jež mohou být pro svůj enthusiasmus a pathos oceněny snad v okruhu nacionalisticky zaměřených historiků nebo mezi aktivisty z České obce sokolské, v níž se přizvaný historik ve volném čase významně angažuje, rozhodně však nikoli orgány činnými v tretsním řízení; pro ně jsou závěry odborného vyjádření bezcenné.“
A dále:
„Má-li snad policejní orgán (stejně jako přizvaný historik) pocit, že každé dílo věnované historickému nacionálnímu socialismu obsahující authentické materiály musí být povinně doprovázeno úvodním textem, v němž se vydavatelé od publikovaného materiálu explicite distancují a vyjádří nad jeho obsahem opovržení, je dlužno jej upozornit, že právě tento přístup k minulosti je znakem totalitních, nedemokratických režimů, a jediným důsledkem těchto povinných úliteb v praxi by bylo, že postoje vydavatelů a editorů by tím byly znevěrohodňovány a dílo samo bylo vposledku čtenářem nahlíženo jako cosi ideditního, jako „zakázané ovoce“, jež obsahově tím validnější, čím více se státní orgány pokoušejí vnucovat mu k němu neorganické, demagogické komentáře... Vydavatel historické literatury není státní institucí a své čtenáře není povinen vychovávat a vzdělávat v duchu prelevantní státní doktríny jakéhokoliv druhu; povinnost doplnit k vydávaným publikacím tendenční ideologické předmluvy tu byla před r. 1989, a jejím výsledkem, jak by policejní orgán mohl sám vědět, byl pravý opak toho, o co jeho totalitní předchůdci usilovali.“
Policie byla mezitím požádána o přezkoumání případné podjatosti vojenského historika Jana B. Uhlíře.