Manfred Maurer
Rakouský spolkový prezident Heinz Fischer a jeho český protějšek Miloš Zeman navštívili letošní mezistátní hornorakousko-jihočeskou zemskou výstavu „Dávné stopy - nové cesty“ krátce před jejím zakončením. Nejprve se obě hlavy státu setkaly v Českém Krumlově, následovně se pokračovalo ve Freistadtu, jednom ze dvou míst konání výstavy v Horním Rakousku. Už v Českém Krumlově přišla řeč na problém dopravních spojení mezi Rakouskem a Českem, které by si stále, a to téměř 25 let po pádu železné opony, zasloužily vylepšení. Přeci prý není možné, aby jízda vlakem mezi Vídní a Prahou trvala dvakrát déle než spoj mezi Vídni a Salcburkem, vyjádřil svůj názor Fischer. Jeho český kolega se zamýšlel nad možnými příčinami. Snad je tomu proto, že obě strany o tom už poměrně dlouho oficiálně nejednaly. Fischer vyjádřil své politování nad tím, že se ministři dopravy obou zemí za poslední čtyři roky vůbec nesetkali. Zeman mínil, že právě to by mohlo být příčinou toho, „že mezi Prahou a Vídní nebo mezi Lincem a českými Budějovicemi neexistuje efektivní dálniční spojení.“
Ano, tak by tomu naprosto mohlo být. A zřejmě tomu skutečně tak je. Ale pročpak jen spolu příslušní ministři po celé roky nehovoří? Politické turbulence v Praze mohou toho být jen částečným vysvětlením. Protože - i když se ministři vystřídají, tak úředníci, kteří jak v Praze tak i ve Vídni udržují práci v chodu, se nemění. Pokud je tu zásadní politická vůle, tak se věci mohou ubírat dál.
Existuje ale ještě jiné možné vysvětlení stagnace společné dopravní politiky. A ta by mohla nějak souviset s dopravní trasou, kterou Zeman a Fischer v půli října zvolili. Jelo se, jak bylo řečeno, do Českého Krumlova a pak do Freistadtu. Vedle toho se výstava koná na dvou dalších místech: ve Vyšším Brodě v jižních Čechách a v Bad Leonfeldenu v blízkosti hranic v hornorakouské Mlýnské čtrvrti. Asi to nebylo pouze nevýhodné dopravní spojení, které Fischerovi a Zemanovi bránilo v tom, aby navštívili všechny čtyři místa výstavy nebo holt místo Českého Krumlova a Freistadtu Vyšší Brod a Bad Leonfelden. Oba se toho chtěli vystříhat - hovořit v Bad Leonfeldenu o tématu, kterým se tam výstava zabývá, totiž o vyhnání. Neco povznášejícího nebo pokrokového by se beztak nedalo očekávat, protože Zemanův postoj vůči sudetským Němcům je už dostatečně známý a s nějakým umoudřením nelze počítat. Nanejvýš by se znovu objevily iritace. A ty Heinz Fischer vůbec nemá rád. Všechno musí být milé a přátelské.
Ale pod cukrovou polevou se ve skutečnosti skrývají problémy, které čekají na řešení, i když se mnozí domnívají, že už není třeba nějakého aktivního řešení, protože už existuje beztak jedno, to biologické. Dokonce i ti, kterým se znánlivě daří zakrývat v politickém popř. diplomatickém životě nevyřešené otázky minulosti, se nemohou vyhnout účinku, který vychází z těchto neposkytnutých odpovědí. To ale se naříká, že ministři spolu po celá léta nemluví a po stránce dopravní politiky se nic nehýbe dál, ale nerozeznává se vlastní příčina tohoto manka: bilaterální vztahy mezi Českem a Rakouskem právě nejsou tak nádherné, jak se nám pokouší namlouvat při oficiálních návštěvách. Poválečné zločiny a otázka jaderné energie vytvářejí proláklinu mezi oběma zeměmi, nad kterou se nedá vybudovat nějaký betonový most. Spojení vznikne pouze opravdovým a upřímným vzájemným přibližováním.
Špatné silniční a železniční spoje tedy nejsou jen výsledkem chybných výkonů v oblasti dopravní politiky. Beze změny existující dopravní problémy mezi Rakouskem a Českem odpovídají skutečné kvalitě sousedských vztahů. A ty si naléhavě vyžadují asanaci.
Tento komentář byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 7. listopadu 2013.
