Čeští revizionisté v prvních měsících po skončení 2. světové války požadovali územní zisky a podstatně větší rozlohu ČSR než před Mnichovem 1938. Překvapující je u nich citelná zášť vůči Polákům.
Lukáš Beer
Franz Chocholatý Gröger
 |
| Takto mělo vypadat Československo podle představy autorů publikace "Spravedlnost pro Československo" z roku 1945. |
O revizionistických snahách svědčí dodnes dokumenty uložené v rakouském ministerstvu zahraničí. Tehdejší šéf rakouských spolkových drah (ÖBB), Ernst Kaan, psal 24. července 1945 ministerstvu zahraničí znepokojující správy: „Měla se vyskytnout vyjádření československých funkcionářů z Českých Velenic (dříve město Gmünd, městská část III), podle nichž si ČSR nevystačí s územím kolem gmündské továrny, nýbrž je také nárokováno město Gmünd (městská část I a II), které dosud zůstalo rakouské.“ Rakouské město Gmünd bylo ale pouze jakýmsi předkrmem na jídelníčku tehdejších českých revizionistů. Jak je známo, po první světové válce snili T. G. Masaryk a E. Beneš o jakési Velkočeské říši - k ní měl územně patřit i slovanský koridor mezi Československem a Jugoslávií. Tyto odvážné plány však po roce 1918 nebyly naplněny. V roce 1945 nastala nová příležitost – český národ byl prezentován jako vítězný národ druhé světové války a naskytla se tedy nová ideální příležitost na dožadování se hraničních korektur. Odgermanizování nového československého státu a vyhnání Němců ze země, jak si jej představoval Beneš, bylo někomu příliš málo.
Svědčí o tom i úvodník jistého Karla Stloukala, který vyšel ve Svobodných novinách (tento list vycházel od května 1945 jako pokračovatel bývalých protektorátních Lidových novin) z 19. července 1945, jenž vyšel pod názvem „K úpravě našich hranic“. Píše se v něm:
„Zdá se mi, že zájem veřejnosti se soustřeďuje pouze na budoucí hranice státu na severu a zapomíná na jih. A přece i zde je několik důležitých hraničních úseků, jež by vyžadovaly opravy. Děláme-li už jednou hranici pro „věčnost“ nebo aspoň pro dlouhodobé věky, ať je tedy pokud možno dokonalá.
Na jihu volají po úpravě především hranice v okolí Bratislavy. Stará hranice zde běží pouze několik kilometrů od Bratislavy, takže by hlavní město Slovenska bylo na dostřel těžkých děl. Je tedy naléhavé třeba požadovat rozšíření bratislavského předmostí až po řeku Litavu, případně až k jezeru Neziderskému, které by bylo nejpřirozenější hranicí mezi třemi podunajskými státy. Litava tvořila ostatně starou hranici mezi Uherskem a Rakouskem. Burgenlandsko bylo v Trianonu přičleněno Rakousku z důvodů nikoli zcela přesvědčujících. Otázka Burgenlandu, v němž jsou četné jihoslovanské menšiny, žádá sama sebou revise. Je známo, že president Masaryk chtěl přes Burgenlandsko vytvořit koridor, spojující Československo s Jihoslovanskem a toto řešení má pro sebe mnoho vážných důvodů. Je snad možné, aby otázka koridoru byla dnes oživena a aby požadavek byl znovu předložen mírové konferenci.
Po úpravě volá celá jižní hranice slovenská, která je na mnoha místech pro nás nepříznivá, zejména v okolí Nového Města pod Šiatorom, kde železniční trať běží téměř po hranicích. Nádraží je na straně slovenské, město však a horský předěl v Maďarsku. U Nového Města pod Štiarom je ostatně na maďarském území několik kompaktních ostrovů osídlených Slováky, takže i tím by zde úprava hranic byla odůvodněna. Podobná situace je také v maďarské župě novohradské (Nográd). Ale to jsou věci, jež se týkají především Slováků, a ti přijdou jistě se svými územními požadavky sami.
Na jižní hranici Moravy vyžaduje úpravy hranice na jih od Břeclavě, kde česká menšina rovněž sahá hluboko na rakouskou půdu. Otázku Moravského Pole bude nutno řešit i z důvodů dopravních, protože zde by bylo záhodno vybudovat lepší spojení západní Moravy se Slovenskem druhou tratí, běžící na západ od řeky Moravy. V souvislosti s tím by se rozřešila také otázka mikulovského předmostí. Také zde běží trať příliš blízko hranic a Mikulov sám postrádá přirozeného zápolí.
Nutné úpravy vyžaduje také hranice jihočeská u Nové Bystřice a na Vitorazku. Ličovsko, hornatý a lesnatý kraj, patří geopoliticky k Čechám – zde bychom měli požadovat rozšíření hranic aspoň po rakouskou Dyji. Na Vitorazku a Světlovsku (Zwettl) jsou prastaré české menšiny, kraj patřil původně k Čechám, klášter ve Světlé byl ještě za starého Rakouska většinou český, na Vitorazku byly konány české bohoslužby.
Konečně z důvodů vodní dopravy bychom měli žádat přístup k Dunaji v pásmu, kde se jeho tok nejvíce přibližuje českým hranicím. Byl by to územní pás po obou stranách německo-rakouské hranice, východně od Pasova. Zde by bylo možno vybudovat průplav z Dunaje do Vltavy, jímž by šla levná vodní doprava z Černého moře přímo do Prahy.
Všechny zmíněné úpravy hranic českých a moravských by šly na účet Rakouska, jež není považováno za přímého nepřítele spojenců ani za bývalý nacistický stát (nevím, pokud právem!), ale s Rakouskem máme jakési nevyřízené dávné účty ještě z doby prvního Habsburka, krále Rudolfa I. Ten kdysi slíbil králi Václavu II. s rukou své dcery Guty věnem celé území rakouské na sever od Dunaje, osídlené v té době ještě početným obyvatelstvem slovanským, a slibu ovšem neobstál. Ale nechoďme tak daleko do historie: Rakousko se příliš provinilo láskou k Hitlerovi, než aby zasluhovalo zvláštních ohledů. Ostatně by se mu mohlo dáti náhradou za korektury hranic námi požadované, německé území, ležící v oblouku řeky Innu, mezi Innem a Salzachem, které geograficky patří k Rakousku. Bude, tuším, snahou mírové konference zmenšit území německé říše, pokud to jen bude možné. Innský oblouk je území, na němž leží Berchtesgaden a Obersalzberg s Hitlerovou skalní pevností. Pro Rakušany by to byla turistická atrakce s třemi hvězdičkami.“
Zalistujme nyní pro změnu v deníku Nové Slovo, vydávaném československou stranou národně socialistickou. Zde se jistý Ladislav Brom ve vydání z 18. srpna 1945 zabýval otázkou slovanského koridoru v článku nazvaném „Od Baltu až po Jadran“, a mínil: „Po přičlenění slovinských Korutan a po nutném posunutí jihoslovanských hranic ve Štýrsku směrem na sever zůstane ještě zhruba 130 km dlouhý a 50 km široký pás, od nepaměti obydlený Slovany, který musí být připojen k Jugoslávii a k Československu.“ Pan Brom pak pokračuje: „… tak odhadujeme počet Slovanů v na širokém území Burgenlandu nejméně na půl milionu. Tito Slované taktéž musejí z poddanství německo-maďarských utiskovatelů.“ Zmíněný „půl milión“ je mírně řečeno „lehce přehnaným“ údajem, protože Burgenland sám měl tehdy 280.000 obyvatel.
V článku se dále tvrdí: „Nepřátelské državy musí být nejen v Burgenlandsku, nýbrž také všude jinde, vykázány do patřičných hranic. Nenechme se také zmásti přátelským postojem Rakouska k nám. O jejich počestnosti by slovinští bratři a vídeňští Češi mohli psát kroniky. Mnohý z nás vyzkoušel přátelství Rakouska už na vlastním těle – ještě před Hitlerem. Němec zůstane Němcem!“ Článek se uzavírá nikoliv uklidňující pasáží: „Slovanské území už za starých časů sahalo od Baltského moře až po Jadran. … Společné československo-jugoslávské hranice jsou nutností. Heslem všech Slovanů dnes nechť je: Od Baltu až po Jadran!“
"Spravedlnost Československu!"
Konkrétně v jakých dnech po kocni války a v jakém rozsahu byly rozšiřovány letáky, pod které se podepisovalo „Sdružení za spravedlivé hranice ČSR“, autorovi tohoto článku známo není, za organizátora tohoto sdružení byl však v letáku označen jistý Otakar Průša. V letácích se doslově uvádělo:
„Nadešla doba osvobození všech slovanských národů. Bratrský lid Slezska ústy ratibořského starosty Dra Kašného a nejmenší slovanský národ lužických Srbů ústy předsedy Lužicko-srbského Národního výborů, prof. Jana Cyže, žádá o obsazení Slezska a Lužice, jejich navrácení a připojení trvale k ČSR.
Žádáme navrácení starého českého Slezska, uhelné pokladnice našich zemí, které nám bylo před 200 lety němci uloupeno.
Žádáme navrácení Horní a Dolní Lužice, které nám ještě dosud právně náleží.
Žádáme spravedlivou úpravu a strategické zajištění hranic na Šumavě, Vitorazsku, na jižní Moravě a na Slovensku.
Žádáme koridor s bratrskou Jugoslavií.
Veliká válka, kterou vsedl v čele spojenců hrdinný Sovětský Svaz, musí napraviti všechny křivdy němci na nás napáchané.
Voláme Vás, politické strany, Národní výbory, Svazy mládeže, tělovýchovné organisace, osvětová sdružení, tisk a všechny věrné Čechy a Slováky, pracujte, manifestujte pro tuto spravedlivou a svatou naši věc, pracujte rychle, než budou naše hranice mírovou konferencí definitivně určeny.
Musíme míti hranice spravedlivé a bezpečné, aby se Mnichov nemohl nikdy opakovat.
V naší demokratické republice záleží především na nás samých, na vůli širkoých vrstev lidu. nesmíme býti lhostejní, určují-ly se dnes naše hranice na dlouhé časy! V lidu je síla - pojďte s námi!
Ať žije svobodné Slezsko a svobodná Lužice ve sobodné ČSR! Ať žije svobodné Československo ve spravedlivých hranicích!“
Jakou formou měl prof. Jan Cyž za lužické Srby takovéto prohlášení učinit, také není známo. Cyž (používal také německy psané jméno Johann Ziesche) byl lužickosrbským právníkem a nakladatelem, který vystudoval v Praze na Karlově univerzitě a poté působil v německém Cottbusu jako vedoucí pobočky lužickosrbské banky. V roce 1933 byl kvůli svým aktivitám na nacionálně orientovaném lužickosrbském hnutí nacionálními socialisty sice vzat do vazby, ovšem po krátké době byl hned propuštěn a v letech 1934 až 1937 vydával v Hitlerově Německu lužickosrbský list Serbske Nowiny, byl během války později zatčen Gestapem a unikl z vezení až během náletu na Drážďany v únoru 1945.
Zřejmě také pod dojmem těchto prohlášení lužickosrbského a slezského představitele vydává „Sdružení za spravedlivé hranice ČSR“ útlou brožurku Spravedlnost Československu, která přesněji definovala a odůvodňovala požadavky uvedené v předchozím letáku. Nápadné na tomto textu je citelný protipolský tón, kteří v něm autor volí. Čeští revizionisté se domnívali, že Polsko si nárokuje východní území Německa z velké míry neprávem. Pozoruhodná je mimochodem také zmínka o počtu Židů (250.000), který by se v takto nově uspořádaném Československu měl posléze nacházet. Zajímavé také je, že autor připisuje rozkvět v saském Rudohoří, v Lužici a v Slezsku přílivem českých emigrantů v té době a tvrdí, že obyvatelé těchto krajů v sobě nosí z jedné třetiny "českou krev". Stejně tak tvrdí, že Češi "stáli kulturně výše" než "polští příchozí z Haliče". V publikaci se ale nacházela odvážná doporučení, jež se vztahovala i na územní úpravy Německa, Rakouska, Itálie, Maďarska, Dánska, Holandska. Lucemburska a Belgie. Přiložená mapka znázorňovala navrhované hranice Československa.
Po sedmi letech utrpení a ponížení, jaké náš národ do těch dob nepoznal, budujeme znovu náš více než tisíciletý stát. Doba žádá od nás vyřešení řady zásadních otázek jak politiky vnitřní, tak politiky zahraniční. V politice zahraniční je to především otázka hranic našeho státu. Je to otázka dnes daleko nejdůležitější a všechny ostatní, byť sebe závažnější otázky, ustupují před ní daleko do pozadí. (...)
Hranice jsou trvalé, mění se jen válkou a to válkou v budoucnosti ještě hroznější než ta, kterou jsme právě poznali. Žádný rozumný člověk si nemůže přát, aby se válečné hrůzy znovu opakovaly. Lidstvo nechce válku a učiní, doufejme, vše, aby válečné konflikty byly pokud možno vyloučeny. Za těch okolností nedá se na dlouhou dobu a snad vůbec počítati se změnou hranic, jež vyplynou ze současných mírových smluv. Proto také každé opomenutí či nedopatření, každá nedbalost či chyba v tomto ohledu způsobí škody trvalé a budou mít stálý neblahý vliv na politiku, bezpečnost a trvání státu. Toho si musíme být dnes vědomi. Musíme využít do krajnosti všech možností, které nám poskytuje dnešní situace, abychom obstáli před soudem příštích generací. Musíme dnes, kdy se nám snad naskýtá poslední příležitost, uplatnit v rámci možností všechny naše spravedlivé územní nároky, mravně, historicky, národnostně, hospodářsky, vojensky a zeměpisně odůvodněné.
Všichni, jimž záleží na trvalém míru v Evropě, musí být pro silné Československo. Čechy jsou skutečným středem a srdcem Evropy a přes panství nad Čechami vede cesta k panství nad Evropou. To si velmi dobře uvědomovali vždy Němci a také jedině opanování Čech v r. 1939 jim umožnilo dlouhou válku o panství nad Evropou.
O cestě různých spojejenctví nás dokonale poučil rok 1938. Proto věříme jen vlastní síle. Hlavním předpokladem silného Československa je předevvším úprava hranic. Ozvaly se sice již hlasy, že Československo ve starých hranicích bude plně zabezpečeno spojenectvím se Sovětským svazem, ale takový názor je velmi pochybený. Být spojencem, to znamená nejen přijímat, ale i dávat. (...) Náš stát se musí snažit, aby spojenectví s ním mělo pro Sovětský svaz svoji cenu.
Čechy bývaly v minulosti silným státem, ba evropskou velmocí. K českému státu patřily kdys, a to i v dobách poměrně nedávných, rozsáhlé kraje na východ, sever i západ od vlastních Čech. Mohli bychom uplatňovat státoprávně nepopíratelné nároky nejen na celé Slezsko, t.j. Slezsko německé i polské a to i s Osvětimskem, Zátorskem a Seveřskem, na Horní a Dolní Lužici, ale i na Braniborsko s Berlínem, na větší část Saska i rozsáhlé kraje východního Bavorska a jiná sousední území. Nehodláme ovšem uplatňovati všech těchto nároků; víme, že rozhodování o našich hranicích záleží dnes převážně na vůli jiných a že své nároky musíme přizpůsobit jejich zájmům a celkové situaci evropské. Bezpodmínečně však musíme trvat na hranicích, jež by zajišťovaly našemu státu bezpečnost vojenskou a byly současně s hlediska mravního alepsoň přijatelným kompromisem s našimi historickými právy.
Z těchto důvodů považujeme za spravedlivé a nutné připojení k původnímu území ČSR ze září 1938 obojí Lužice, Slezska až k Odře s městem Vratislaví a takovou úpravu hranic v Horním Slezsku, která by nám zabezpečovala spravedlivý podíl na horno-slezské pánvi uhelné v míře potřebám našeho hospodářského života odpovídající, navrácení Těšínska s hranicí z r. 1918 a území odstoupených Polsku na Oravě a Spišsku, posunutí jižních hranic proti Maďarsku na čáru Vácov-Matra a na hory Bukové, jakož i úpravu jihovýchodních hranic tak, abychom měli opět spojení s Rumunskem. Žádáme proti Rakousku, t. j. proti Němectvu, hranici po Dunaji až k Řeznu, dále hranici po rozvodí mezi řekami Nábou a Vilicí, horský uzel Smrčín a posunutí hranic z Krušných Hor do Saska.
Žádáme, aby město Štětín se širokým okolím při ústí Odry a s územním pruhem podél této řeky až k Frankfurtu n. O., kdež by sousedilo s ČSR, bylo organisováno jako samostatná republika, v jejíchž přístavech by Československo a Polsko měly vlastní svobodná pásma pod správou svých konsulů a pod eventuelním vrchním dozorem SSSR. Je to jediný způsob, zaručující ČSR obchodní příástup k moři a vlastní přístav, bez něhož se jako vysoce průmyslový stát nemůže obejít.
Naše nároky na všechna tato území jsou po všech stránkách , t. j. historicky, zeměpisně, hospodářsky, vojensky i mravně, nepopíratelné a pro každého nepředpojatého posuzovatele samozřejmé. Všechna tato území byla od nepaměti ovládána z Čech a byla soušástí českého mocenského prostoru. (...)
[Dalsí obsáhlé pasáže v této brožuře odůvodňují zmíněné územní nároky z historického hlediska. Velká část textu je věnována českým nárokům na Slezsko. Pozoruhodné jsou závěry, které by v případě realizování - připomeňme si že brožura vychází v roce 1945 - mely fatální důsledky pro česko-polské vztahy. Píše se zde:]
Čeští králové (...) činili nároky na celé Polsko; nároky tyto, kotvící ve staré tradici o odvěkém českém panství nad Polskem, došly splnění za krále Václava II. Bohužel náhlým vymřením Přemyslovců r. 1306 rázem byl zvrácen ten skvělý vývoj i se všemi závratnými možnostmi, jež právem daly se očekávat. Král Jan Lucemburský obnovil tradiční polskou politiku Přemyslovců; jsa však zapleten do těžkého nebezpečného konfliktu s císařem, musel vyjíti vstříc polským prosbám o smír. A tak došlo 24. srpna r. 1335 v Trenčíně a poté 12. listopadu téhož roku na Uherském Vyšehradě k velepamátné a pro všechnu budoucnost veledůležité smlouvě Čechů a Poláků o věčném míru mezi oběma národy. Král Jan se tu zřekl titulu krále polského a nároku na polský poplatek Čechám, začež Poláci se odřekli na věky jakýchkoliv nároků na Slezsko. Slezsko tudíž patřilo po dlouhá staletí k Čechám, Polsku s výjimkou necelých čtyřicet let (roku 1000-1039), však nikdy nepatřilo!Literatura:
(...)
Pokud se týče práv národnostních, tedy o všech námi požadovaných územích platí, že byla od dob prehistorických po dlouhá tisíciletí obydlena zemědělským lidem slovanským, který z močálů a pralesů úmornou prací mnoha pokolení vzdělal úrodné půdy a vybudoval tu tisíce svých osad. Ve stol. IX.-XIV. Němci jednak ve staletých krvavých bojích, jednak lstí a zradou si podmanili tamnější Slovany, z části je surově vyvraždili, z části podrobili v nevolnictví a časem zgermanisovali. V krajinách, o něž dnes usilujeme, šlo pak přímo o Slovany české, nebo Čechům nejúže příbuzné, t. j. tak zvané Srby v Míšni a Lužici. (...) V Kladsku, ve Slezsku i v Horních a Dolních Rakousích na levém břehu Dunaje udržel se podnes početný živel český.
Kromě toho dlužno zdůraznit, že rozkvět a velký vzrůst obyvatelstva saského Rudohoří, Lužice i Slezska počíná stoletím XVII. a že jeho hlavní příčinou byl veliký příliv pilné a vzdělané české emigrace pobělohorské a dále trvalý proud české náboženské emigrace po celé století XVII. až do 2. polovice stol. XVIII. Němectvo těchto krajin má v sobě nejméně třetinu české krve a jistě více než třetinu krve slovanských praobyvatelů.
Nároky, jež vznášejí Poláci na Slezsko po stránce národnostní, historicky a filologicky neobstojí. Slovanský živel ve Slezsku nazývá se sám Slezany, nikoli Poláky, je to živel přechodní, jej možno stejně považovati za Poláky jako za Čechy - jeho národnost je otázkou státní příslušnosti. Řeč starých lidí na záp. břehu Odry v Horním Slezsku je české nářečí. Poláctví mladších generací je tu vyvoláno násilnou agitací polskou a úplatky. O lásce Slezanů k Polsku nejlépe svědčí ta okolnost, že za plebiscitu v Horním Slezsku v r. 1921, nehledě na strašný polský teror, spojeneckými okupačními vojsky blahovolně trpěný, hlasovalo pro Němce téměř 2/3 obyvatelstva, z toho hodně přes 300.000 slovanských Slovanů. Naproti tomu titíž Slezané se ústy svého představitele, starosty města Ratiboře, hlásí dnes k Československu.
Těšínsko bylo národnostně zemí českou. (...) Hlavní (...) příčinou popolštění Těšínska bylo silné přistěhovalectví z Haliče, vyvolané velkým rozmachem hornictví a průmyslu na Těšínsku. To vyvolalo konečně reakci s české strany a české posice znovu se rozrůstaly, ač proti Čechům postupovali společně Poláci i Němci. Poměry se vyvíjely pro Poláky nepříznivě, ježto český živel stál kulturně nepoměrně výše než polští příchozí z Haliče.
Stejně nepodložená jsou domnělá národnostní práva Poláků na Oravu a Spiš. Lid po obou stranách západních Beskd mluví týmž jazykem - přechodním nářečím mezi češtinou (slovenštinou) a polštinou. Tyto t. zv. Goraly, jichž sídla se táhnou široce po hřebenech a svazích Beskyd na východ až ke Gorlici, možno považovati stejně za kmen český jako za kmen slovenský nebo polský. (...)
Území, požadované námi od Maďarska pro Slovensko, je silně prostoupeno živlem slovenským, nátěr maďarský je tu jen násilně udržován. Území to ostatně bylo až do XVI. stol. čistě slovenské a teprve hromadný příliv Maďarů za tureckého postupu do uherských rovin dal tomuto původně slovenskému území maďarský ráz.
V území koridoru, též původně slovanském, bydlí až dodnes několik set tisíc Slovinců, Charvátů a Slováků. V Horních a Dolních Rakousích, na levém břehu Dunaje, žijí pak jednak roztroušeně, jednak souvisle (Vitorazsko, Valčicko, Moravské Pole) četní Čechové a Slováci.
Hospodářsky znamená pro nás Lužice značný přínos. Jsou tu především velká ložiska hnědého uhlí s těžbou větší než je třeba celého Československa a značně rozvinutý průmysl. (...) Dalekosáhlý význam hospodářský má pro nás ovšem Slezsko, zemědělsky bohatý kraj s mnohým průmyslem a s ohromným bohatstvím kamenného uhlí prvotřídní jakosti. Roku 1921 přiřkli vítězní Spojenci světoznámý uhelný rajon z 90% Polákům. Kromě toho dostali Poláci darem od Spojenců značnou část našeho těšínského rajonu. Tak dostali Poláci celou téměř hornoslezskou uhelnou pánev se zásobami kamenného uhlí, odhadovanými na 100 až 150 miliard tun. Přitom polský výrobní průmymsl se rovnal asi jen 40% výrobního průmyslu československého. (...)
Z dosavadního vývoje událostí je zřejmo, že Spojenci míní dát Polsku nejen německý dosud zbytek hornoslezské pánve, ale snad i t. zv. waldenburský uhelný revír těsně při českých hranicích, související s naší uhelnou pánví žacléřskou. (...) Waldenburskou pánev musíme získat! Poláci však ve své nenasytnosti jdou tak daleko, že si troufají požadovat z našeho nepatrného podílu na hornoslezském uhlí ještě část ostravského uhelného obvodu a získat tak kamenouhený monopol ve střední Evropě s katastrofálními důsledky pro celý náš hopsodářský život.
Proti nesmyslným a neslýchaným požadavkům Poláků musíme postavit požadavky naše, aby tak bylo docíleno alespoň v míře nejnutnější rovnováhy v hospodářském životě středoevropského prostoru. Požadované námi území ve Slezsku je pro nás hopsodářsky nezbytným a jeho ponechání Polsku znemožní jakýkoliv pravidelný hospodářský život nejen u nás, ale v celém středoevropském prostoru.
Je neslýchané, že Poláci si troufají žádat území, jež získali jako spojenci hitlerovskjého Německa zákeřnou a podlou hrozbou bezmocnému Československu r. 1938! Jde tu o zbytek našeho Těšínska. Jde tu o území, jež má pro nás životní důležitost, pro Poláky je pouze otázkou prestyže.
Ve Slezsku žádáme hranici po Odře až k ústí řeky Biravky (...). Hranicí po Odře vzdáváme se celé - a to nejcennější - poloviny Slezska ve prospěch Polska, ač máme nesporné právo na Slezsko celé i s Osvětimskem, Zátorskem a Seveřskem! (...)
Je nápadem pro středoevropský život hospodářský, politický a kulturní zničujícím a přímo šíleným dát Polákům Štětín. Řešení naše, zřídit Štětín jako samostatnou městskou neutrální republiku se svobodným přístavem, v němž by Československo a Polsko měly zaručeny mimořádné výsady, je z hlediska východo-středoevropského a baltického prostoru jedině možné.
Též úprava hranic jižního Slovenska je z hlediska hospodářského nezbytná. Dosavadní nemožně vedená hranice přesekává železniční i silniční spoje mezi jihozápadním a jihovýchodním Slovenskem a nutí naši dopravu k velkým objížďkám a tím i k velkým ztrátám přímým a nepřímým. Námi požadovaná úprava hranic přináší tu nápravu a dává nám území zemědělsky i průmyslově bohaté se zvlášť důležitým hnědouhelným a průmyslovým rajonem šalgotarjánským.
(...)
Koridor znamená pro nás hospodářsky především svobodné spojení s Jugoslávií a přes tuto s Terstem, v budoucnosti pravděpodobně samostatným, svobodným přístavem na Adrii, s vlastním přístavním pásmem československým.
Hospodářský význam držby levého Podunají od Řezna až k ústí Moravy spočívá pro nás především v možnosti dokonalejšího využití, ba ovládnutí plavby po Dunaji, po této nejlevnější a nejvýhodnější naší cestě do Černého moře. Zvláště pak nutno zdůraznit, že Moravsjké pole má pro nás životní důležitost jako území, jímž povede v budoucnosti Odersko-dunajský průplav. Kromě toho Bavorský les, jihozápadní svah Šumavy a Vitorazsko poskytly by nám svými rozsáhlými hvozdy bohatou náhradu za naše Němci zničené lesy. (...)
Žádná země nemůže uplatňovat požadavek přirozených hranic zeměpisných, aniž by nenarazila na zájmy cizí i vlastní. Hranice jsou výslednicí množství kompromisů nejrůznějších zájmů, sil a požadavků. Z tohoto hlediska vzato jsou hranice námi požadované nejzdravějším řešením v rámci přirozeného prostoru zeměpisného. (...)
Jedině hranice severozápadní nevyhovuje celkově požadavkům hranice přirozené, ale v podorobnostech tu je hraniční čára dokonale přizpůsobena místním přirozeným a komunikačním podmínkám a není nikdy vedena násilně a protipřirozeně. Hranice tato je neúprosně diktována podmínkami vojenskými a to s velkým kompromisem na účet náš, pokud se týče vojenské bezpečnosti. Ohledy vojenské, tj. ohledy na obranu státu proti útoku zevně, musí být vzaty v úvahu v míře nejvyšší. Stát s hranicemi obrany neschopnými je nejen odsouzen k porážce a ke zkáze ve válce, ale i v dobách míru je mezinárodní postavení jeho trvale slabé, poněvadž je jisto, že v každém konfliktu mezinárodním, politickém i hospodářském musí posléze ustoupit, jelikož i za nejzdvořilejší diplomatickou notou hrozí v dálce jícny děl. Život takového státu i v míru je pod tlakem trvalé nejistoty a trvalého nebezpečí, což vede k potížím hospodářským, k oslabení národní energie, k chabé politice zahraniční i vnitřní a nakonec ke ztrátě státní samostatnosti. Naše vojenská situace do roku 1938 byla, vzhledem k našim nemožně vedeným hranicím, velmi těžká. (...) Od ledna 1934 vytvořila se zradou Polska zahraniční situace pro nás tak, že jsme museli počítat se současným útokem z Německa, Polska a Maďarska a s ohrožením ze strany Rakouska, tedy s frontou asi 3900 km (...). Proto od 15. března 1938, kdy Němci obsadili Rakousko, aniž bychom odpověděli ihned vojenskou prtiakcí, byl náš osud zpečetěn. (...)
Hranice námi požadované mají z hlediska obrany státu nesmírné výhody proti hranicím starým. Délka státu od západu k východu je 750 km, tudíž asi o 200 km kratší - bez naší ovšem zásluhy - prostě v důsledku odstoupení východní oblasti našeho státu Svazu SSR. (...) Zvětšuje se podstatně hloubka a vůbec rozsah operačního prostoru. Zvětšuje se počet obyvatelstva a tím i jeho možnosti obranné a hlavně možnosti dokonalé a bohaté výzbroje. Je umožněno dokonalejší rozptýlení podniků pro obranu státu důležitých, jejich ukrytí a vybudování eventuelně v podzemí (otázka financí). (...) Délka hranic při původní rozlzse ČSR 140.000 km čtver. byla 4100 km, tedy poměr 1 : 32. tj. jeden kilometr hranic na 32 km čtver. státního území. Rozsloha ČSR podle našich požadavků byla by asi 203.000 km čtver. s délkou hranice asi 2750, tedy poměr 1 : 74, tj. více než dvojnásob příznivější.(...)
Nebezpečí nepřátelského útoku ze saského prostoru je jednak zmenšeno celkovým posunutím tamnější naší hranice dosti hluboko na severozápadní svahy Rudohoří, jednak by byl nepřátelský útok ochromen vážnou úhrozou na pravém i levém křídle z našich silných bočích posic ve Smrčinách a na Labi. Ze severní Lužice bychom se v případě konfliktu s Německem mohli dobře bránit útoku nebo sami postupem podél Labe opanovat všechno německé území východně od této řeky. Proti Polsku byla by naše nová hranice pro obě strany stejně výhodná. Hranice na Těšínsku z roku 1920 byla by pro nás vojensky nejnevýhodnější; znemožňovala téměř obranu proti silnému útoku z Poslka a v každé případě vedla ku ztrátě hlavního železničního spoje se Slovenskem i ke ztrátě ostravsko-karvinského uhelného a průmyslového rajonu.
Proti Maďarsku proskytuje nám hranice námi požadovaná naprostou převahu v obraně i v útoku. Koridor odřezává Maďarsko od Německa a má téměř větší vojenský význam v míru než ve válce, neboť znemožňuje nekontrolovatelné zásobování Maďarska válečným materiálem od kohokoli.
Hranice po Dunaji proti Rakousku a Německu je vojensky velmi silná. Naše hranice západnín proti Bavorsku byla by sama obrany schopná a hlavně by nám umožnila odstupňpvat a zdokonalit obranu Českého lesa. Horský uzel Smrčin v našich rukou nám poskytne velké možnosti obranné i útočné.
Jediným účinným prostředkem proti nebezpečí nového útoku Německa na světový mír je územní i populační oslabení Německa. Je naivní doněnka, že nějakým násilím vnucenými humanitářskými čítankami se Němci převychovají z Hitlerů na Goethy. Stejně pošetilou je ovšem domněnka, že k trvalému oslabení Německa se dojde rozdělením jeho území na řadu samostatných státních celků. Zvláště nebezpečným by bylo, kdyby takto utvořeným dílčím státům německým byly za jejich odtržení od německé jednoty poskytovány jakékoli výhody hospodářské, politické, vojenské apod. To si právě Němci přejí! Tak by nejsnáze unikli následkům své porážky a při první příležitosti by se za změněných mezinárodních poměrů opět spojili v jednu hroznou sílu. Němectvo je sjednoceno a nikdo je už nerozdělí, s tím nutno počítat. Jedině trvalého územního a populačního oslabení se Němci hrozí a to je nutno provésti. Proto je nutné odstoupit některá menší území německé Belgii a Lucembursku. Holandsku je nutno dát ze severozápadního Německa území asi 10.000 km čtver. s přístavy Emden a Wilhelmshafen a s východofrýszkými ostorvy. (...) Ztátou severozápadního pobřeží (spolu s úpravou námořních hranic Německa, jak navrženo níže) bude Německo vojensky navždy vyřaděno z moře Severního. (...)
Dánsko by mělo dostat z Německa území Šlesvicka až ke kanálu Kielskému. (...) Ztráta západního pobřeží šlesvického by byla dalším hřebem do rakve mocenskému postavení Německa v Severním moři. (...) Ztráta východního pobřeží šlesvického spolu s vytvořením neutrální republiky štětínské pod kontrolou sovětsko-československou by zeslabilo na nejmenší míru německé postavení na Baltu.
Velmi důležité a pro středoevropský hospodářský život velmi prospěšné by bylo vytvořit z Hamburku a širokého okolí samostatnou neutrální, obchodní republiku, eventuelně pod vrchní kontrolou V. Británie a Spojených Států. (...) Hamburk by byl mezinárodním svobodným přístavem, kde by Československo mělo svoje svobodné přístavní pásmo. Labe od ústí Černého Halštrovu by bylo zmezinárodněno a Československo by tak získalo svobodný obchodní přístup k Oceánům. (...) Vojenská situace na Severním moři by tak byla vyřešena. Severní moře by se tak stalo v podstatě mořem neutrálním pod kontrolou V. Británie.
Též Švýcarsko by mohlo uplatňovat vůči Německu náhradu za válečné nároky na nepatrné hraniční opravy, zejména u Basileje, u Schaffhasuenu a u Kostnice. Hranice v těch místecch jsou až dosud vedeny tak, že pohraniční styk je velmi komplikován a jeho řádná kontrola je téměř znemožněna. (...)
Též Rakousko mělo by dostat pohraniční území a to Pasov s okolím, území v ohybu Innu (Berchtesgadensko) a posunutí severoitalské hranice na sever až na poslední výběžky Alp. Byla by to mezi jiným naáhrada za území, jež by Rakousko odstoupilo Československu (levý břeh Dunaje a sice část koridoru) a Jugoslávii (jihozápadní část koridoru aj.).
O úpravě hranice mezi Francií a Německem nehodláme se tuto zmiňovat.
Jak jsme již řekli výše, je nutno Německo zmenšit územně i populačně. Z tohoto hledissla bylo by třeba řešit i otázku přesídlení Němců z některých území takovým způsobem, aby z této akce nevzešlo nakonec populační posílení zbylého jádra říše a to posílení živlem, naplněným fanatickou nenávistí k těm, kdož jej vypudili ze staletých sídel a teplých hnízd. Tato emigrující irrendenta, plná zoufalého odhodlání a všho schopná, bude všemi prostředky usilovati o katastrofální zvrat poměrů, který by jí umožnil toužený návrat, bude mnohaletým zdrojem nepřátelské agitace doma i v opuštěných jí krajích a stálým nebezpečím evropského míru.
Území, jež žádáme pro Československo, má dohromady asi 77.000 km čtver.; poněvadž na východě ztrácíme více než 14.000 km čtver, zůstává přírůstek asi 61 - 62.500 km čtver, tedy plocha nového Československa by byla asi 202 - 203.000 km čtver (proti původním 140.500 km čtver.). Skutečný počet obyvatelstva z území námi požadovaných a s odsunem nebezpečných a kompromitovaných živlů a na druhé straně s přílivm Čechů i Slováků ze zahraničí, dojdeme přibližně asi k těmto cifrám:
Počet obyvatestva v nové ČSR asi 16,500.000 lidí (stará ČSR roku 1938 měla 15,400.000). Z toho by bylo:
Čechů asi 8,750.000
Slováků 3,000.000
Lužických Srbů (podle jejich vlastního odhau) asi 500.000
jiných Slovanů 200.000
Židů asi 250.000
různých 100.000
tj, dohromady 12,800.000
dále Maďarů asi 700.000 a Němců asi 3,000.000.
Ve staré republice bylo Němců více než 22,25%, v novém Československu by jich bylo 18,25%, tedy méně než pětina; to je počet, s nímž bychom si jistě věděli rady, když aktivní živly by byly odstraněny. Nesměli bychom ovšem vůči Němcům provozovat politiku, jakou jsme vůči nim proovzovalio do roku 1938; pak by na nás stačilo i oněch 500.000 Němců, kteří prý u nás mají zůstat. Proti Němcům musíme napříště provádět politiku nejen tvrdou, ale hlavně cílevědomou, důslednou a rozumnou. Pakj se nemusíme bát jejich počtu.
(...)
Nás boj o spravdlivé hranice Československa je ztížen tím, že pro své požadavky musíme si vybojovávat pochopení i v některých kruzích československých. Někteří ají za to, že naše požadavky jsou upřílišněné a že je lépe přijít rovnou s požadavky skromnějšími, případně i minimálními. To je velký omyl! Nejde o to, zda je vhodnější žádat méně, či žádat více, musíme žádat to, co nám právem patří! Jedině v tom je podstata a mravní síla každého boje za právo! Víne, že je nutno činit kompromisy s tvrdou skutečností, ale tyto kompromisy musí odpovídat našim právům. Máme-li právo téměř na čtvrtinu Německa, můžeme pod tlakem okolností slevit velmi mnoho ze svých požadavků, nemsíme však prohlásit, že jsme ochotni spokojit se několika vesnicemi, neboť tím okamžikem se stáváme směšnými a celý svůj nárok tím pohřbíváme. (...) Tak se to má s těmi našimi lidmi, kteří mají za to, že budou-li žádat pár vesnic na Hlubčicku a pár vesnic v Kladsku, vzbudí dojem rozumných lidí a střízlivých politiků - pravý opak je pravdou. Zesměšní sebe což by nebylo tragické, zesměšní celý náš národ a stát, což je horší a prohrají náš osud, což je tragické!
Jestliže někteří lidé a to i u nás, nazývají naše požadavky fantastickými, velikášskými, imperialistickými, tedy, nehledě ke směšnosti a ubohosti těchto tvrzení, nutno připomenout, že všechny tyto výtky by pak padaly i na našeho prvního presidenta T. G. Masaryka a jeho spolupracovníky i naše oficielní činitele z r. 1918 - 20. Tehdy totiž, ač jsme na mírovou konferenci přišli jako nováčkové a stát je právě znovuvzkříšený, velkou většinu požadavků, jež tuto hájíme, kladla naše mírová delegace oficielně. Byly to zejména požadavky: připojení obojí Lužice, Kladska, značných území v Horním Slezsku včetně krajin východně od Odry s městy Rybníkem a Žárovem, celé Těšínsko jako samozřejmost, stejně jako požadavek historické karpatské hranice Slovenska proti Polsku. Žádali jsme tehdy přirozenou hranici pro jižní Slovensko aod Vácova až k Tise, žádali sjme koridor , žádali jsme i značné úpravy hranic proti Rakousku - a Masaryk sám byl naklněn myšlence hranice po Dunaji. Ostatně i Lužice, koridor a úprava hranic ve Slezsku byly přáním Masarykovým. Jestliže jsme nedosáhli tehdy splnění všech těchto požadavků, byla za to k Československu připojena rozsáhlá území na východě, s nímž jsme důvodně ani nepočítali.
Dnes je naše mezinárodní posice zcela jiná než byla v roce 1918. Jsme samostatným státem, stojíme po boku vítězů jako spojenci a spolubojovníci, utrpěli jsme velké škody a ztratili jsme značnou část svého státního území. Práva takto získaná přistupují ještě k našim starým historickým a národním. Máme práva a našin spojenci mají k nám povinnosti! Máme také hrozné zkušenosti jak z let 1938 a 1939 o síle smluv a spojeneckých závazků, tak z let 1939 - 45 o podstatě a velikosti germánského nebezpečí. Jestliže za těch okolností jsou naše územní požadavky o něco větší než byly v roce 1918 a z hlediska vojenského o hodně rozumnější, je samozřejmé.
Jestiže nebudeme moci prosadit všechny své požadavky tak, jak jsou tuto formulovány, musí pro nás platiti zásada: za každý ústupek na jednom úseku musí být patřičná náhrada na úseku jiném. Otevřeně řečeno, za všecko, co nám bude z našeho historického území vzato na východě, musíme žádat hodnotnou náhradu na severozápadě a západě!
A ještě slovo k otázce Lužice. Vylíhla se v čímsi mozku monstrosní, nestvůrná myšlenka: „Nebudeme usilovat o Lužici, dostalo by se nám s ní mnoho Němců, za to přesídlíme Lužické Srby do Čech, prý kamsi na Karlovarsko!“ Nejpotměšilejší nenávistník náš i Lužičanů nemohl by si vymyslit něco rafinovanějšího, ďábelštějšího a zhoubnějšího. Znamenalo by to, že bychom my Češi zasadili konečnou, smrtelnou ránu poslednímu zbytku sovanských Polabanů a že bychom vyřídili za Němce tento tak palčivý problém. (...) Ve kterém zrůdném (českém?) mozku se mohl zrodit ten nesmyslný nápad! Učinili bycho Lužičanům totéž, co chtěli Němci udělat po svém vítězství nám, vyhnat nás s naší vlasti a učinit nás parií - cikány bez domova, bez vlastní národní půdy. Ve věci Lužičanů jde více o tisíciletou slovanskou půdu než o lidi! Lidé umírají, ale také se rodí - půda se ztrácí jednou pro vždy! Věc by ovšem ve skutečnosti dopadla tak, že by se k nám přistěhovalo nejvýš několik set Lužičanů, kteří se cítí před Němci zvlášť kompromitováni a ostatek Lužičanů, lidu převážně zemědělského, by zůstal na své hroudě na pospas konečnému poněmčení. Nám by ze všeho zůstala dějinná hanba!
Poláci ztrácejí na východě území, jež jim nikdy nepatřila, neboť patřila Litvě, která byla sice po několik století spojena s Polskem ve státní unii, ale vždy si uchovala v rámci této unie svoji samostatnost. Hlavně jde tu však o území národnostně běloruská a ukrajinská, kde Poláci po celou dobu svého panství vládli metodami nejsurovějšího útisku všech národních, náboženských a lidských práv vůbec. Jde tu o území, jež ani vítězní Spojenci r. 1919-20 si nedovolili Polákům přiřknout, ač byli vůči Polákům jinak plni blahovůle. A nakonec tu jde o býv. litevské hlavní město Vilno a okolní kraj, jehož se Poláci v říjnu roku 1920 zmocnili sprostým lupičským přepadem, když je s porušením základních principů mezinárodního práva obsadili a od bezbranné Litvy odtrhli, což jim ovšem bylo dodatečně roku 1923 opět blahosklonně západními mocnostmi schváleno. Náhradou za to, co jim nepatřilo, a za to, co získali lupičstvím, požadují a dostávají Poláci na západě rozsáhlá a velmi cenná území, jež jim rovněž nidky nepatřila a ne na něž nemají nejmenších nároků! To, podle osvícené Evropy a podle našich diplomatických rozumců, není nenasytné šovinistické velikášství?! Na většinu těch území, jež štědrost mocných dává dnes Polákům, máme nepopíratelné nároky my! Když však za všechna utrpení, jež nám zrada Evropy připravila, za všechna mravní i fysické příkoří, za hrůzy okupace, za utrpení milionů a životy statisíců našich lidí, za nesmírné škody hmotné, za ztrátu rozsáhlého území, do něhož jsme investovali miliardy našich peněz, když za to vše a v zájmu bezpečnosti Evropy žádáme jen drobty toho, co nám do věků nepopíratelně patří a co nám bylo Němci uloupeno, tu prý jsme šovinisté, velikáši, imerialisté!!? A to nám hlásají i někteří „naši“ lidé! (...)
Poláci se přitom (...) neštítili jako spojenci Němců v říjnu 1938 zúčastnit na loupeži československého území a vyrvat bezmocnému Československu zbytek naší odvěké půdy na Těšínsku! Těmto zrádcům protiněmecké fronty a spojencům Německa od ledna 1934 až do 1. září 1939 se má za to vše dostat bohaté odměny na náš účet!
Maďarsko bylo od let 50tých století XIX. věrným spojencem Německa (Pruska) ve všech jeho válkách, zvláště ve válce 1914 - 18 a ve válce 1939 - 45; i po porážce Maďarska roku 1944 bojovaly maďarské oddíly po boku Němců až do května 1945 a zato se má Maďarsku dostat generálního pardonu!
Rakousko vítalo v roce 1938 anšlus přímo s šíleným nadšením, Rakušáci v uniformách Esesáků a Gestapáků mučili evropské národy právě tak jako jejich soukmenovci z Říše, Hitler pochvaloval si nesčíselněkrát bojovou „zdatnost“ příslušníků „Ostmarky“ za války 1939 - 1945 a Rakousko je pardonováno prý jako „oběť“ nacismu!?
Jak dějiny dokazují, používaly staré Čechy svých sil vždy jen ve prospěch lidstva! Bojovali jsme vždy buď za velké ideály všelidské nebo za svá spravedlivá práva, nikdy jsme nebojovali pouze za rozšíření území a za porobení jiných národů.
I nové Československo (...) stálo vždy věrně na stráži svobody a demokracie a plnilo poctivě své smluvní závazky všeho druhu, ať to bylo sebe obtížnější. Československo válku nechtělo, ale jakmile poznalo, že je nevyhnutelná, s těžkými finančními obětmi se na ni připravovalo a do roku 1938 postavilo armádu, jež byla hotova po boku Spojenců, v duchu slavnostních smluv, vykonat v boji proti germánskému šílenství svoji povinnost. (...) Ba, když se zdálo, že jsme odhodláni, ač ode všech zrazeni, přece se vrhnout do zoufalého boje o svůj život, bylo nám důrazně pohroženo, že v takovém případě armády našich bývalých „spojenců" pomohou Němcům nás vyvraždit!
Za těchto okolností máme za to, že dnešní vítězové nad Německem mají k nám velké povinnosti a velké závazky mravní že naše územní požadavky jsou velmi skromné a že v dnešní naší vůli po rozšíření území Československa nemůže nikdo spatřovat nic než snahu zajistit bezpečnost a trvání našeho státu v zájmu bezpečnosti všech dobrých lidí na světě.
Nesplnění našich požadavků by znamenalo, že zločin na nás roku 1938 spáchaný má být dovršen! (...) Znovu opakujeme: Žádáme pro svůj stát hranice odpovídající pokud možno požadavkům dějinné a národní spravedlnosti, přirozené situaci zeměpisné, našim životním hospodářským zájmům, naší viojenské bezpečnosti, naší kulturní úrovni a naší dějinné úloze v Evropě. (...) Bez splnění našich požadavků zůstávají všechna ujišťování o demokracii a humanitě nového poválečnéhé světa jen prázdnými slovy a důvěra ve spravedlnost v mezinárodních a lidských vztazích bude v nás navždy zničena!
Národní knihovna
Praha Bohemus Spravedlnost Československu : [Propagační brožura] / Bohemus. -- Praha : Sdružení za spravedlivé hranice ČSR, [1945 (Karel Vrchotický]).10-(l)s, Signatura III 011213 http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=001041283&local_base=NKC