 |
| Slavnost "Svazu Němců" (Bund der Deutschen) v Chomutově v roce 1938, na které promluvil Konrad Henlein. (Foto: archiv L. Beera) |
První důvod. V článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy se praví a v saint-germainské a trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo.
Druhý důvod. Ve versailleské smlouvě je též článek 86, kde se píše: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. Statut čelných mocností ve Společnosti národů měly mezi válkami Francie, Velká Británie a Itálie - USA mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly. Všechny čelné mocnosti byly tudíž i účastníky mnichovské konference a po ní dozíraly na průběh odstupování území. Pro vídeňskou arbitráž delegovaly své pravomoce na Itálii.
Třetím právním důvodem byla existence bilaterální, tzv. arbitrážní smlouvy mezi Československem a Německem z roku 1925, podepsaná v Locarnu. Smlouva byla součástí přílohy E locarnské smlouvy (rýnského garančního paktu) a zavazovala oba státy v článku I takto: „Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou jakékoli povahy, při nichž by strany byly ve sporu o nějaký právní nárok a které by nemohly být přátelsky rozřešeny obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k rozsouzení buď rozhodčímu soudu nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.“ Německo sice v roce 1936 locarnskou smlouvu vypovědělo, nicméně si pospíšilo obratem ujistit ČSR a Polsko, že ony bilaterální arbitrážní smlouvy platí i nadále.
Spojenecké smlouvy s Francií a SSSR teoreticky poskytovaly ochranu před vojenským napadením, ale ne před změnou státních hranic.
Zůstává otázkou, nakolik si nestabilitu českého státu Češi uvědomovali. Lze celkem lehce nahlédnout, že tyto okolnosti jim již tehdy byly sdělovacími prostředky zatajovány a dodnes jsou českými historiky zamlčovány. Stačí si jen pročíst příslušná historická pojednání o první republice. Podle všeho si tyto skutečnosti neuvědomovala naprostá většina meziválečných politiků a ostatní z nich o tom mlčeli. Jedinými z politiků, kteří své obavy dali najevo, byli ministerští předsedové Vlastimil Tusar a Milan Hodža. Hodža nikdy nebyl přesvědčen o životaschopnosti Československa jako samostatného státu, Tusar připomínal možné budoucí obtíže, nebude-li soužití s menšinami ve státě vyhovovat. O omezeních československého státu mezinárodními smlouvami museli vědět minimálně i vysocí úředníci ministerstva zahraničí, Beneš a Masaryk. Jenže ti mlčeli.
Souhlas s odstoupením okresů s více 50 % německého obyvatelstva oznámil Beneš a ministr zahraničí Kamil Krofta Francii a Velké Británii nótami z 21. 9. 1938 večer, nová československá vláda sice pak 25. 9. protestovala proti znění badgodersberských požadavků, ale původní souhlas s odstoupením území s více než 50 % německého obyvatelstva neodvolala, takže účast zástupců ČSR na mnichovské konferenci byla zbytná, byť Chamberlain na ní dvakrát trval, ale ostatní zúčastněné země ji zamítly.
Nestabilita československých hranic vyplývající z mezinárodních smluv je dodnes jednou z nejvíce utajovaných skutečností z historie novodobého českého státu. Má to svou logiku. Kdyby to bylo všeobecně známo, tak by se již pátá generace Čechů musela ptát, čím byla způsobena ona mimořádná hloupost meziválečných českých politiků, a proč tyto hrozby neeliminovali slušným zacházením s menšinami v československém státě.
Tento text vyšel původně na autorově blogu a byl zde převzat s jeho souhlasem.