Tomáš Krystlík
Všeobecně rozšířený názor, že Hitler přípravami na válku by bez jejího vypuknutí Německo hospodářsky zničil, protože by si nemohl v okupovaných státech opatřit suroviny a prostředky na další zbrojení, nesdílím. Vyzbrojování Německa nebylo před válkou nijak závratné, o čemž svědčí tato tabulka vztažená ke stavu zbrojení v roce 1943 (100 %)
Pro někoho jsou tato čísla překvapením. Hitler se dostal k moci 30. 1. 1933 a čeští i západní historici tvrdí, že neprodleně začal se zbrojením. To není pravda. Německo svůj závazek odzbrojit z versailleské smlouvy (maximálně 100.000 mužů ve zbrani) v roce 1927 splnilo, ostatní státy se ke snížení svých vojenských stavů na minimum, což předepisovaly mírové smlouvy, neměly.
David Lloyd George v dolní sněmovně britského parlamentu 29. 11. 1934 prohlásil:
„Signatářské velmoci versailleské smlouvy slíbily slavnostně Němcům, že se bude odzbrojovat, pokud tak Německo učiní první. Čtrnáct let Německo čekalo na dodržení slibu… Mezitím všechny země s výjimkou Anglie své válečné vyzbrojování zvýšily a dokonce sousedům Německa se půjčily peníze, kterými vybudovaly mocná vojenská zařízení u německých hranic. Můžeme se pak divit, že Němci byli v posledku dohnáni k revoltě a revoluci proti chronickému podvodnictví mocností?“
 |
| Foto: Archiv Lukáše Beera |
Německo usilovalo až do roku 1935 o snížení stavu ozbrojených sil a to hlavně u okolních států. Neúspěšně. Nejdříve
Hitler navrhl totální odzbrojení. Zamítnuto. Pak zavedení maximálního počtu 200.000 mužů ve zbrani pro všechny evropské státy. Odmítnuto. Následoval další návrh na 300.000 muži ve zbrani při současné mezinárodní kontrole a při smlouvách o neútočení se všemi sousedními státy Německa. Zamítnuto. Ani Hitlerův návrh na likvidaci těžkého dělostřelectva, tanků, všech tzv. útočných zbraní, bombardovacích letadel, případně omezení počtu všech letadel bez rozdílu, neprošel. Posledním též odmítnutým německým návrhem byla demontáž zařízení na vypouštění bomb z letadel, absolutní zřeknutí se použití bojových plynů, nejtěžší artilerie, nejtěžších tanků (podle tehdejších kritérií), omezení leteckých sil. Jakmile Francie prodloužila vojenskou službu od 15. 3. 1935 na dva roky, zavedlo Německo o den později, 16. 3. 1935 všeobecnou vojenskou povinnost.
Tedy okolní státy zbrojily vyšším tempem a nezhroutily se. Protože Německo nesmělo podle versailleské smlouvy vlastnit devizy a i za éry nacionálního socialismu jich mělo minimum, vymyslel
Hjalmar Schacht barterový obchod se státy Jižní Ameriky a balkánskými státy. Německo se zavázalo odebírat ze států Balkánu, pro ČSR byly z toho nejdůležitější Jugoslávie a Rumunsko, přebytek zemědělských produktů za předem dohodnuté ceny, které hradilo svými průmyslovými výrobky. Obdobným způsobem zavázalo smluvně Rumunsko, že od něj odebere veškerou ropu určenou na export. To bylo důležité, protože těžba ropy v okolí Mosulu v Iráku – těžební licence od tureckého sultána držela Deutsche Bank za financování dostavby železniční tratě Berlín-Bagdád v úseku z města Konya v Anatolii – byla ohrožena ze strany Velké Británie. Takovou nabídku hospodářské spolupráce nemohla ČSR Jugoslávie a Rumunsku coby členům Malé dohody nabídnout, už jen z důvodu silné české zemědělské lobby. Znamenalo to automatický konec Malé dohody. (Pro představu, jak byla ona lobby silná: Z první železniční stanice na Podkarpatské Rusi byla cena za nákladní dopravu do vnitra Československa dvakrát dražší než z poslední stanice na slovenském území. Tím se vyloučila podkarpatskoruská konkurence v těžbě dřeva.)
Jelikož Německu zahraniční peněžní ústavy z obavy z jeho hospodářské dominance nepůjčovaly – Německo před první světovou válkou za 40 let své existence mělo obrat světového obchodu jen o 3 % nižší než Velká Británie při nesrovnatelně nižší přepravní kapacitě loďstva – a německé banky neměly devizy, hrozila Německu do války jen inflace, ne státní bankrot. A tu drželo ve snesitelných mezích.
Tento text vyšel původně na autorově blogu a byl převzat se souhlasem autora.
