6. díl - 7. díl
O "Školách Adolfa Hitlera" - Baldur von Schirach zachraňuje vězně z Mauthausenu - Holanďané a německé vedení Evropy
Lukáš Beer
 |
| Zahraniční dělníci z Chorvatska naslouchají projevu říšského organizačního vedoucího dr. Roberta Leye při příležitosti shromáždění 6000 německých a 1000 zahra- ničních dělníků v jedné zbrojařské továrně poblíž Ber- lína. Akce se konala 3. května 1943 při příležitosti 10. výročí založení Německé fronty práce (DAF) a přítom- ni byli příslušníci clkem 19 evropských národů. Foto: Archiv Lukáše Beera. |
Ještě během posledních válečných let bylo říšské vedení mládeže pozváno do Bulharska, kde v Sofii Axmanna přijal přímo král Boris, zatímco zástupci Hitlerovy mládeže si prohlíželi mládežnická zařízení, ale i památky města, jako např. ortodoxní kostely, kde byli přátelsky uvítáni tamními mnichy, kteří pro ně nachystali pěvecký přednes. Zúčastnili se také jednání s bulharským ministerským předsedou a jeho vládními ministry, přičemž bylo pozoruhodné, že tato jednání probíhala v německém jazyce, protože téměř všichni přítomní bulharští političtí činitelé kdysi studovali v Německu a jazyk proto obstojně ovládal-
Schirach zachraňuje vězně z koncentračního tábora Mauthausen
„Schirach nás sem tam navštěvoval, když měl něco v Berlíně na práci“, vzpomíná Rüdigerová. „Jednou nám v úzkém kruhu vyprávěl, že navštívil koncentrační tábor Mauthausen u Lince a dostal odtud ven několik Vídeňanů, kteří prý byli vězněni neprávem. Pak vyjádřil názor, že není možné, aby do takového tábora byli umísťováni lidé bez soudního usnesení. To mne udivilo, protože do té doby jsem věřila, že do vězení se mohou dostat pouze právoplatně odsouzení. Taky jsem se tímto tématem předtím nikdy nezabývala, protože se to nacházelo daleko mimo můj svět představ a mimo naší práce s mládeží. Ovšem, mnohem později [po porážce Německa - pozn. překl.] jsem sama byla zavřena do lágru bez předchozího výslechu. K tomu bych chtěla ještě zmínit, že Američané po válce nechali kolovat seznam s počtem táborových vězňů ve Třetí říši. Pořádně jsem se na něj podívala a řekla pak spoluvězňům: ,Počet vězňů koncentračních táborů je v poměru s počtem obyvatelstva Velkoněmecka do roku 1939 tak nízký, že to sotva stojí za zmínku.‘ Krátce nato byl seznam Američany zase stáhnut.“
 | |
| Učňovský tábor závodů Škoda pro příslušníky Deutsches Jungvolk. Foto: LB |
Koncem podzimu 1943 byla říšská referentka BDM požádána, aby promluvila před staršími ročníky žáků Škol Adolfa Hitlera o činnosti Svazu německých dívek. Adolf-Hitler-Schulen (AHS) byly podobným zařízením jako Národněpolitické výchovné ústavy (Napola), ovšem zatímco internáty Napola byly založeny dříve a spadaly pod správu říšského ministerstva pro vědu, výchovu a vzdělávání národa, nad Školami Adolfa Hitlera měla kontrolu NSDAP popř. Hitlerova mládež. Konkrétně za ně zodpovídal říšský vedoucí mládeže Baldur von Schirach společně s Robertem Leyem za Německou pracovní frontu. K založení škol došlo již v roce 1937 z rozhodnutí Adolfa Hitlera a jejich smysl spočíval ve školící přípravě na tzv. Ordensburg, „školící hrady“, na kterých byl vzděláván budoucí vedoucí kádr NSDAP. Mimochodem jedním z podnětů k založení AHS měla být okolnost, že syn Roberta Leye neprošel velmi těžkými přijímacími zkouškami na školu Napola - Ley se poté dohodl se Schirachem na založení nových typů škol. Zatímco syn Roberta Leye do elitní nacionálněsocialistické školy Napola přijat nebyl, studoval na ní - a úspěšně - syn českého protektorátního ministra Emanuela Moravce, Pavel. Kromě toho německá místa plánovala přijmout do škol Napola určitý počet chlapců české (!) národnosti, a to až ve školním roce 1945/46.
 |
| Úpravy v budově internátu Hitlerovy mládeže v Brně na ulici Údolní (březen 1944). Foto: Archiv Lukáše Beera. |
Při výběru studentů hrálo důležitou roli kritérium posouzení Hitlerovou mládeží. Byl kladen důraz na to, zda se kandidát doposud projevoval jako přírodní vůdcovská osobnost či nikoliv. Dalším kritériem bylo doložení „árijského původu“ u předků počínaje 1. lednem 1800. Dále pak samozřejmě naprosté zdraví, žádné genetické vady v příbuzenstvu, ale také členství a aktivita rodičů ve straně resp. stranických organizacích. Zároveň při posuzování vhodných kandidátů hrála velkou roli sociální kompetence (spolupráce v týmu, kamarádství, ochota pomáhat). „Sociální původ naproti tomu nehrál žádnou roli“, doplňuje k těmto faktům Rüdigerová ve svých pamětech. „Byli tedy vybírání nadaní jedinci jak z majetných rodin, tak i z rodin s malými příjmy, protože neměl přijít nazmar žádný talent v národě. Upřednostňování méně nadaných mladých lidí ze zřejmě privilegovaných rodičovských domů, například synů stranických vůdců, rovněž neexistovalo. Tak bylo například odmítnuto přijetí syna jednoho župního vedoucího.“
 |
| Ve společenské místnosti internátu Hitlerovy mládeže v Brně na ulici Údolní. Foto: Archiv Lukáše Beera. |
„Mělo být vychováno společenství lidí, které se skládalo ze samostatných osobností, jež však nežijí a nejsou aktivní jako individualisté pouze pro sebe, ale ve svém způsobu vedení života a v postojích k rozhodujícím životním otázkám doby zastávaly určitý postoj. A stejně tak byly vychovávány k vysoce vyvinutému citu cti, ne ve formě arogantní domýšlivosti, nýbrž v podobě zvláštního angažování se v rámci služby pro pospolitost. Kulturně tvořící a stát formující síly Abendlandu a především duchovně široce rozvinutá Goetheova osobnost tvořily výchozí bod výchovy žáků ve Školách Adolfa Hitlera. Byli to chytří a dobře vychovaní chlapci, kteří se částečně kriticky stavěli vůči staré generaci nacionálních socialistů.“
Během jednoho náletu na Sonthofen, kdy se všichni shromáždili v k tomu určené klenuté místnosti hradu, měla Rüdigerová možnost s chlapci promluvit nejen o poválečných plánech zřizování podobných škol také pro dívky. Žáci se rozhovořili také o svých profesních plánech: „V žádném případě se všichni něchtěli stát funkcionáři strany, jak se má dnes zato. Například chlapec, který seděl vedle mne u stolu, se mi představil jako budoucí diplomat a také se už choval velmi přátelsky, zdvořile a obratně. Bohužel si už nevybavuji jeho jméno. Kdo z oněch tří bývalých žáků Škol Adolfa Hitlera, kteří se dnes [1999] nacházejí nebo nacházeli v diplomatických službách Spolkové republiky Německo mezi jiným jako velvyslanci, to jen mohl být?“
V roce 1942 začaly první velké útoky nepřátelských letadel na německá města. „Až do konce války bylo anglickými a americkými stroji svrženo nad říšským územím 1,35 milionů tun bomb, všechna německá velkoměsta a 158 měst střední velikosti byla těžce zasáhnuta. Statisíce lidí přišly o život, asi 13 milionů přišlo o střechu nad hlavou, bylo zničeno 495 stavebních památek světového formátu a 620 z nich bylo těžce poškozeno. Obzvláštním zločinem bylo bombardování Drážďan na Churchillův rozkaz v únoru 1945, které nemělo za cíl zničit pouze město, nýbrž také jeho lidi a nesčetné množství uprchlíků, kteří přicházeli z německých východních území. Do jaké míry bylo vyhlazování plánované, lze vyčíst z rozkazu velení anglických bombardérů, aby bylo následující noc napadeno město Chemnitz, a sice s odůvodněním, že se tam zřejmě vydalo mnoho lidí ze zničených Drážďan. Díky tomuto náletu přišlo o život více lidí než při atomovém útoku na Hirošimu a Nagasaki. Nepřátelé nedosáhli těmito nálety svého cíle. Chtěli německý národ psychicky rozdrtit, ale opět se přitom ukázalo, že vůle k odporu u lidí rostla, čím více je válka osobně postihovala. Mládež, takže také i dívky, vykonávala často za podmínek nebezpečných životu první pomoc, zásobovala matky s dětmi, staré lidi a zraněné, bojovala s požáry a vyhrabávala zasypané.“
Dnes nejsem schopen volat "Ukřižujte jej", když jsem kdysi volal "Hosana"..
Dne 4. června 1944 se v Maastrichtu konalo „svěcení korouhviček“ členek BDM, říšskoněmeckých dívek, které žily v Nizozemí. Úřadovna Hitlerovy mládeže v této zemi požádala Juttu Rüdigerovou, aby se zúčastnila slavnostního aktu. Kromě toho přislíbil i říšský komisař pro Nizozemí, dr. Arthur Seyß-Inquart, že k dívkám promluví. Slavnosti se zúčastnili i četní zástupci nizozemské mládežnické organizace Nationale Jeugdstorm. Dívky pokaždé rozvinuly svůj praporek a musely přitom podáním ruky slíbit, že dívčí skupině, za kterou zodpovídaly, budou dobrým příkladem při nasazení za národ a vlast. „Dr. Seyß-Inquart, kterého jsem toho dne osobně poznala, uměl dívky oslovit a nadchnout, jak to jen tak nedokázal každý starší mluvčí strany. Nakonec mě pozval, abych zbytek dne strávila u něj a u jeho ženy v Den Haagu. Během tohoto jediného setkání s ním jsem se jej naučila repektovat a vážit. Byl vysoce inteligentní, zároveň citlivý a taktní člověk, jenž byl svou ženou s účastí a pochopením podporován při svém úsilí a při svých úmyslech. Hovořili jsme tehdy o všem možném okolo smyslu života, především také o vztahu Nizozemců k Němcům. Seyß-Inquart se domníval, že Nizozemci mají potíže se začlenit do budoucí Evropy, protože věří tomu, že by byla stále pod německým vedením. Prý jim souvislosti s tím předával pokaždé tento citovaný názor Adolfa Hitlera: ,Stejně jako kdysi Prusko, Bavorsko nebo ostatní německé státy musely ve prospěch Velkoněmecké říše stáhnout svou vlajku a musely se vzdát mnohého, co měly rády a co pro ně mělo hodnotu, musejí se také evropské státy vzdát mnohého, co mají rády a co pro ně má hodnotu, ve prospěch větší Evropy.‘ A Adolf Hitler také doslova řekl větu: ,Také já musím obětovat pojem Velkoněmecké říše, jež se mi stal drahým, vhozením na dějinnou misku vah.‘“
Rüdigerová ve svých pamětech hovoří o tom, že jen ten, kdo se osobně setkal s Adolfem Hitlerem, dokáže pochopit, jakou sugestivní schopností tento muž disponoval. Vzpomínala také na setkání s jedním nizozemským funkcionářem, který jí přiznal: „Pro nás Holanďany je těžké v některých věcech uznat německé vedení, ale když pak stojím před Adolfem Hitlerem, dokážu už jen říct: ,Jawohl, mein Führer!‘“.
Arthur Seyß-Inquart, vykonávající svou funkci říšského komisaře v Nizozemí od května 1940, byl po válce odsouzen norimberským tribunálem k trestu smrti. Během svého procesu sepsal dopis, který se dostal do ruk i Rüdigerové: „Bohužel jsem jej ztratila, ale obsahově v něm stálo asi toto: ,Po invazi jsem šel k Adolfu Hitlerovi a řekl mu, že válka je prohraná. Po jeho obličeji nato přešel bolestný záškub a on začal hovořit o chrabrosti německého vojáka, a to takovým způsobem, že jsem jej nakonec opouštěl s přesvědčením, že válku vyhrajeme. Až po třech dnech tato představa opět ustoupila reálnému pohledu na věci.‘ I na tomhle příkladu je vidět, jaká sugestivní síla z Adolfa Hitlera vycházela, a dnes předpokládám, že si na konci svého života, možná dokonce po celý svůj život, sugeroval své představy a díky tomu dosahoval velkých úspěchů.“
Seyß-Inquart ale také ve svém dopise uváděl: „Se stejnými nadáními a schopnostmi, pomocí nichž přece jenom Velkoněmecko vepsal do dějin jako skutečnost, opět zase své dílo zničil, neboť se nakonec nevymanil z určitého maloměšťáckého úhlu pohledu... Dnes nejsem schopen volat ,Ukřižujte ho‘, pokud jsem kdysi volal ,Hosana‘..“
„Když jsem následující den opouštěla Holandsko, vnitřně šťastná ze dne bohatého na zážitky, netušili jsme všichni ještě, co se na nás chystalo o několik hodin později. Dne 6. června 1944 přistáli západní Spojenci na pobřeží Atlantiku. Tím vstoupila válka do svého hořkého a tvrdého konečného stadia.“
Pokračování ZDE.