O nápadu zakládat v České republice z vlastní iniciativy spolek resp. sdružení pod názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (SKS) lze sice na první pohled polemizovat. Ale musíme být zakladatelům každopádně vděčni za to, že jenom díky jejich snahám o úřední registraci a díky jejich vleklému dlouholetému boji s tvrdohlavě zamítajícími institucemi bylo v podobě argumentačních pokusů ze strany posledně jmenovaných nastaveno zrcadlo téměř skandálně "zpolitizovaným" postojům na půdě české justice, ale i v samotném ministerstvu vnitra. V tomto ohledu se volba názvu „Sudetoněmeckého krajanského sružení“ popravdě ukázala jako velmi dobrý tah a vítaný prostředek. Podrobné informace k celému případu publikuje na stránkách Παραγραφος již po léta jeden ze zakladatelů SKS, Tomáš Pecina. O registraci se marně usiluje již od srpna 2009.
Již loňské vyjádření českého ministerstva vnitra k správní žalobě proti již třetímu odmítnutí registrace SKS nepostrádá určitou pikanterii. Ministerstvo tehdy potvrdilo, že k vlastním stanovám SKS nemá výhrad, ale vadil mu samotný název, který prý „z pohledu všech demokraticky smýšlejících osob zároveň urážlivý a provokativní“. (sic!)
Nyní Městský soud v Praze zamítl návrh na registraci SKS v rejstříkovém řízení. V příslušném usnesení vydaném vyšší soudní úřednicí Hanou Teskovou se doslova praví: „Dle názoru soudu může název Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku navozovat dojem, že se jedná o sdružení, které má nějaké napojení (případně pokračování) v činnosti se subjekty označenými jako sudetoněměcké a které v letech předválečných směřovaly k rozbití Československé republiky. Zejména pak v občanech starších ročníků, kteří jsou pamětníky těchto dob. Takovými občany (zejména pak i hrdiny a veterány 2. světové války, jejich rodinami, osobami, které prošly koncentračními tábory) může být název sdružení vnímán velmi negativně, a to i přes tu skutečnost, že od konce této války uplynulo již více jak 70 let. Dle názoru soudu je tedy zápis spolku s názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku do veřejného resjtříku zcela nepřijatelný, neboť může být vnímám veřejností negativně, vyvolávat naopak nesnášenlivost (s ohledem na velmi citlivé téma sudetoněmecké otázky) a rovněž může působit přinejmenším provokativně.“
V zastoupení Tomáše Peciny zaslali zakladatelé SKS Městskému soudu v Praze obratem odvolání. Ohledně citované argumentace o „provokativním názvu spolku“ se v odvolání praví, že soud jednak žádné subjekty směřující k rozbití Československa nekonkretizoval, a tudíž autoři odvolání předpokládají, že měl zřejmě na mysli Sudetoněmeckou stranu, která již dávno zanikla. A dále: „Pokud by obdobný název (...) mohl být důvodem pro zákaz spolkové činnosti, není jasné, jak mohou spolky s tímto označením v názvu nerušeně působit v jiných demokrarických evropských zemích, notabilně ve Spolkové republice Německo a v Rakousku“. Doplňme, že v českém hlavním městě navíc působí již více než jedno desetiletí "Sudetoněmecká kancelář Praha".
Argumentace Městského soudu, že by SKS mohlo díky svému názvu vyvolávat dojem, že jde o sdružení navazující na činnost subjektů, „které v letech předválečných směřovaly k rozbití Československé republiky“, je svým způsobem skandální. Předně: snahy organizací a subjektů, ať už (sudeto)německých, slovenských, maďarských či polských, které směřovaly k „rozbití“ předválečného a dnes již neexistujícího státu, je třeba hodnotit jako naprosto legitimní, pokud se vychází ze všeobecné legitimity činností, směřující svého času kupříkladu k rozbití rakousko-uherské monarchie. Vyjadřovaly prostě přání téměř poloviny obyvatelstva první republiky; četné slovenské subjekty za podpory obyvatelstva usilovaly taktéž o národní autonomii či samostatnost. Nehledě na to nalézáme ve veřejném rejstříku kupodivu například takový „Kruh občanů vyhnaných v roce 1938 z pohraničí“, přičemž se tento název zakládá přímo na – řečeno slovy českého Ministerstva vnitra – "provokativní" historické lži. (-lb-)
