Radek Satoranský
 |
| V rakouských kinech před dvěma týdny odstartovala pre- miéra komediálního filmu "...und Äktschn!", kde vystupuje celá řada bavorských a rakouských herců. V hlavní roli ba- vorský kabaretista Gerhard Polt. Zahrál si amatérského re- žiséra Hanse Pospiecha, který se rozhodl natočit film o Adolfu Hitlerovi, přičemž ve filmu šáhl taktéž po na- prosto nezkušených hercích – je to tedy jakýsi film o natáčení filmu. Gerhard Polt v rozhovoru pro Die Presse: "Hitler bývá ve filmu všeobecně buď démon nebo karika- tura, kašpar. Nechtěli jsme ho ukazovat tak, nýbrž proti- klad mezi maskou a realitou. Kdyby byl Hitler pouze řvoucí monstrum, nemohl by být tak úspěšný. Měl šarm, šmé, jak se říká ve Vídni." (Text v popisku: Lukáš Beer) |
Česká televize odvysílala na počátku února reprízu francouzského, plně kolorovaného dvoudílného dokumentárního filmu Apokalypsa – Hitler. Čistě demagogické dílo, které stejně jako naprostá většina tématicky příbuzných propagandistických dokumentů působí hlavně na předsudky a emoce diváků – zatajováním faktických skutečností, využíváním argumentačních klamů, lží a vyvoláváním strachu "dobovými" subjektivními komentáři. Ani v tomto dokumentu nebyl dvák ošizen o oficiální vysvětlení Hitlerova úspěchu. I v tomto dokumentu byl slavnostně odhalen Hitlerův údajný recept pro získávání občanů na svou stranu. A jak tedy zní ono oficiální vysvětlení poválečné propagandy, určené laické veřejnosti? Nečekejme žádnou rafinovanost, vysvětlení je až nápadně prosté:
Německý vůdce měl prý "říkat lidem přesně to, co si přáli slyšet". Nic víc.
Co si pod tak vágní definicí máme zhruba představit, se snaží konkretizovat česká Wikipedie v článku o Adolfu Hitlerovi: "Byl typický demagog a populista, který ve svých projevech sliboval všem vrstvám společnosti cokoliv, jen aby získal jejich hlasy."
Z propagandistického hlediska zní toto jednoduché vysvětlení bezchybně. Průměrný divák, jehož vnímání Hitlera ovlivňuje už od kolébky poválečná propaganda, by neměl být zatěžkán zbytečně dráždivými fakty. Prostá odpověď jej jistě uspokojí a více o ní nepřemýšlí. Hlubší rozbor nám ovšem odhalí, že předložené vysvětlení je pouze typickou ukázkou cílené demagogie, o které jsme se už zmínili.
Jak dospěla poválečná propaganda ke svému závěru? Jaké projevy studovala, ze které doby? Co je jejich přesným obsahem? A nejdůležitější otázka: V jakém dokumentu si průměrný divák takový "demagogický, populistický" Hitlerův projev smí vyslechnout? Nezkrácený, v plném znění? Kdo z průměrných občanů jakékoliv evropské země slyšel celý, nezkrácený Hitlerův projev v kterémkoliv z oněch stovek dokumentů, které byly od konce války už odvysílány? Nikdo, nikdy. Proč s námi poválečná propaganda takto cíleně manipuluje? Proč mluví v souvislosti s Hitlerem s takovou sebejistotou o demagogii, populismu, o "říkání lidem přesně toho, co si přáli slyšet", o "slibování všem vrstvám společnosti cokoliv"? Proč poválečná propaganda se stejnou sebejistotou Hitlerovy projevy nezveřejní? Bojí se snad něčeho?
Patrně ano. Musí se bát odhalení velkého podvodu. V následujících odstavcích totiž prokážeme nade vší pochybnost, že Hitler svůj úspěch nepostavil na "říkání lidem přesně toho, co si přáli slyšet", ani na "slibování všem vrstvám společnosti cokoliv"; že ve skutečnosti silně pohrdal populismem. K tomu nám poslouží citace samotného Hitlera, který se ve své dvoudílné knize Mein Kampf (sepsané 1924-25) osobně věnoval rozboru svých projevů na politických mítincích.
Pro pochopení historických souvislostí jsou ze zmíněné knihy použity i další pasáže, související s tématem Hitlerova politického úspěchu. Možnou podobnost všech citací se současností ponecháme až na jednu vyjímku bez komentáře.
V první citaci Hitler charakterizuje náladu v řadách německého voličstva té doby (20. léta 20. století):
"Nespokojenost, se kterou lidé musí žít, pouze dokazuje skryté přání v milionech srdcí, po zásadní změně dnešních poměrů. Toto přání se projevuje na mnoho způsobů. U jednoho malomyslností a beznadějí, u druhého nevolí, zlobou a rozhořčením, u toho lhostejností, u dalšího naopak nadmírou zuřivosti. O této vnitřní nespokojenosti by měla také svědčit jak spousta nevoličů, tak i spousta extremistických fanatiků..."
Pro pochopení úspěchu Hitlera je nutno zveřejnit i další pasáže z jeho knihy. Hitler v nich popisuje tehdejší fungování parlamentní demokracie, kterou dle svých slov tolik pohrdal, i s jejími ryze populistickými "volebními průzkumy":
"Je třeba zamyslet se nad tím, z jakých ubohých příčin jsou horkou jehlou sešívány ,stranické programy', které bývají čas od času oprašovány a předělávány: Strach o příští volební výsledek. Jakmile vzplane v hlavách vládních parlamentních kejklířů obava, že by milý národ mohl zase jednou revoltovat a vyskočit ze spřežení staré partajnické káry, snaží se káru vyspravit. Na řadu přijdou straničtí hvězdáři a astrologové, takzvaní ,zkušení' a ,vážení'; většinou staří poslanci, kteří se uráčí vzpomenout si na shodné situace během své ,bohaté politické zkušenosti', kdy lidem už jednou přetekla míra trpělivosti... Politici tedy sahají k osvědčenému receptu. Založí ,komisi', chodí a naslouchají lidu, čmuchají v tisku, a tak postupně vyčenichají, co by milý národ měl nejraději, co nenávidí a v co doufá. Každá profesní skupina, každá zaměstnanecká třída je co nejpodrobněji studována, jsou zkoumány jejich nejtajnější přání. I ,zlá a špatná hesla' nebezpečné opozice bývají přehodnocována a objevují se k velkému úžasu jejich původních autorů a šiřitelů jakoby nic v duchovní výzbroji starých stran.
Komise se dají dohromady, revidují starý program a vytvářejí nový (panstvo přitom mění své názory jako voják v poli svou zavšivenou košili!), v němž si každý přijde na své.... Občas se stane, že se na někoho zapomene nebo že některý z požadavků lidu byl přeslechnut. V tom případě se na poslední chvíli dodělávají prázdná místa tak dlouho, až lze doufat, že se dav normálních šosáků i s jejich manželkami uklidní a plně uspokojí. A nyní se, s vírou v Boha a v neotřesitelnou zabedněnost občanských voličů, může začít boj o ,nové uspořádání' Říše.
Když skončí volby a poslanci mají za sebou poslední lidové shromáždění a úspěšně unikli na dalších pět let drezuře plebsu, mohou se zase věnovat plnění vyšších a příjemnějších úkolů. Programová komise se znovu rozpustí a boj o nové utváření věcí veřejných dostává opět podobu zápasu o denní chléb: U poslanců se tomu říká diety. Každé ráno se zástupce lidu vydává do budovy parlamentu.... kde leží prezenční listiny. Tam zanese své jméno a přijímá svůj těžce zasloužený plat, jako malé odškodnění za toto nepřetržité a namáhavé úsilí."
Z citovaných pasáží zatím nevyplývá, že by měl Hitler příliš velké porozumění pro tehdejší populistickou taktiku "slibování všeho všem", kterou mu bez jakýchkoliv důkazů podsouvá manipulativní poválečná propaganda.
Hitler pokračuje a se čtenáři se dělí o své zkušenosti z prvních měsíců své politické činnosti. Známe-li dobře související příčiny tehdejší nálady veřejného mínění, lze význam a zaměření níže vzpomínaných Hitlerových projevů přirovnat k rozhodnutí politicky aktivního jedince žijícího ve 21. století veřejně kritizovat výsledek Druhé světové války. Bez ohledu na očekávanou reakci oponentů "a Holocaust? Holocaust!", doplněnou napadáním takového řečníka-obhájce výrazy "nácek" a "fašista". Mohli bychom při vší soudnosti označit takový extremně kontroverzní obsah projevu za "říkání lidem přesně toho, co si přejí slyšet" a za "slibování všem vrstvám společnosti cokoliv"? Přitom si Hitler podle všeho takový kontroverzní obsah projevů sám dobrovolně zvolil za svou primární ideovou výzbroj:
"Započali jsme diskuzí o ,vině na válce'... Mluvili jsme o všem, co mělo z agitačního nebo ideového hlediska smysl.... Téměř všechno to, co mladé hnutí tenkrát masám prorokovalo, se dosud splnilo. Dnes je možné o těchto věcech mluvit či psát. Tehdy však znamenalo veřejné lidové shromáždění na téma ,mírová smlouva z Versailles', na kterém nebyli šosáci, nýbrž podrážděný proletariát, útok proti republice a cejch reakcionářského a monarchistického postoje. Již po prvních náznacích kritiky Versailles mohl člověk slyšet stále stereotypní volání: ,a Brestlitevsko? Brestlitevsko!' Tak hučela masa neustále, až to bylo nesnesitelné nebo dokud přednášející nevzdal svůj pokus přesvědčit je.
Člověk mohl jít hlavou proti zdi, se zoufalstvím nad takovým lidem! Nikdo nechtěl slyšet ani rozumět tomu, že Versailles je trapnou ostudou, a že tento diktát znamená neslýchané vykořisťování našeho lidu. Zničující činnost marxistů a nepřátelská propaganda zbavovaly lidi rozumu. A tenkrát si člověk ani nesměl stěžovat, neboť vina prý byla na naší straně nesmírná! A co udělali naši měšťané, aby tento strašný rozkladný proces zastavili? Aby naproti tomu svým jasným a postupným, zevrubným vysvětlováním přivedli masy k pravdě? Nic, vůbec nic!"
Hitler zde konfrontuje parlamentní demokracii a především "občanskou společnost" (=měšťané). Nepřímo vybízí k zamyšlení, zda by nějaký Hitler byl třeba, pokud by kulturní a političtí intelektuálové, spolu s vedoucími představiteli demokracie, nerezignovali na své povinnosti. O několik řádek níže se začíná rýsovat skutečný důvod úspěchu Hitlerova politického řečnění:
"Mně samotnému bylo už tehdy jasné, že tento malý základ vytvořený hnutím – otázka viny na válce – musí být vysvětlena, a to ve smyslu historické pravdy. To, že naše hnutí zprostředkovalo širokým masám znalost mírové smlouvy, bylo předpokladem našeho budoucího úspěchu. Tenkrát, když všichni viděli v současném míru úspěch demokracie, bylo třeba zapsat se navždy do mysli lidí jako nepřítel této smlouvy. Pro budoucnost, kdy se tvrdá realita této nestydatě podvodné smlouvy ukáže bez příkras, v celé své odhalené nenávisti. Pak nám vzpomínky na náš tehdejší postoj přinesou důvěru."
Hitler onou "tvrdou realitou bez příkras" předpověděl hospodářskou krizi, která se odehrála o pět let později. Přímá závislost podřízené německé ekonomiky na okupačních mocnostech, Francii, Velké Británii a USA, vyplývající z diktátu Versailleské smlouvy, se po Krachu na burze (1929) kriticky promítla do života všech obyčejných Němců.
Poválečnou propagandou po desetiletí podsouvaný závěr, že za úspěchem Hitlera mělo stát vnucování se masám tím, že by jim "říkal přesně to, co si lidé přáli slyšet", se mění v absurdní pomluvu. Hitler se evidentně v žádném případě necítil být politikem, který se řídí "volebními průzkumy" a aktuálními náladami lidu. Naopak. O svém silně anti-populistickém postoji nenechává nikoho na pochybách, když líčí svůj boj s veřejným míněním:
"Pro mladé a ještě slabé hnutí existuje přirozeně velké pokušení křičet s lidmi; zejména v okamžicích, kdy se daleko silnějšímu protivníkovi podařilo svým sváděním dohnat lid k nesmyslnému rozhodnutí nebo k nesprávnému postoji... Několikrát jsem takové případy zažil, a bylo nutné vynaložit veškerou energii k tomu, aby směr naší plavby nenabral kurz do uměle rozbouřeného všeobecného proudu, či se jím nechal vést...
Nikdy jsme se neprosili o přízeň mas, ale vystupovali jsme proti hlouposti lidu. V oněch letech to bylo téměř vždy tak, že jsem vystupoval před shromážděním lidí, kteří věřili opaku toho, co jsem chtěl říci a chtěli opak toho, čemu jsem věřil já. Bylo úkolem pár hodin změnit dosavadní přesvědčení dvou až tří tisíc lidí. Ránu za ranou rozbít základ jejich dosavadního smýšlení a následně je vést směrem našeho přesvědčení a našeho světového názoru."
Zajímavé. Žádné "říkání toho, co si lidé přáli slyšet". Žádné "slibování všem cokoliv". Hitler se místo líbivého populismu skálopevně držel svého názorového přesvědčení. Bez ohledu na nepříjemnosti, jež si tím v osobním životě působil. Na závěr nám Hitler předkládá poslední, nevyvratitelný důkaz o záměrné manipulaci demagogické poválečné propagandy:
"Již tehdy jsem se zasazoval o to, že v principiálních otázkách, ve kterých má veřejné mínění chybný názor, je proti němu třeba vystoupit bez ohledu na popularitu, nenávist nebo boj. NSDAP není hlásnou troubou veřejného mínění!"
Nyní si znovu přečtěme slova poválečného mainstreamového dějepisectví o údajné příčině Hitlerovy masové oblíbenosti:
"Říkal lidem přesně to, co si přáli slyšet."
"Byl typický demagog a populista, který ve svých projevech sliboval všem vrstvám společnosti cokoliv, jen aby získal jejich hlasy."
Není demagogie a populismus právě toto hloupé propagandistické lhaní, vezoucí se na uměle vyvolané vlně veřejného mínění o Hitlerovi?
Místo bulvárních závěrů lze pro Hitlerův politický úspěch najít mnohem prostší, logičtější vysvětlení: Odvaha opakovaně říkat to, co si lidé NEPŘÁLI slyšet. Jako řečník a politik sázel na vlastní subjektivní intuici a osobní, subjektivní přesvědčení, že má pravdu a jedná správně. I když se to aktuálně neshledávalo s bouřlivým nadšením občanů, i když se jeho shromáždění pravidelně stávaly terčem fanatických odpůrců, i když jeho hnutí bylo perzekvováno a zákázáno, a on sám skončil ve vězení a několik let měl zákaz hovořit na veřejnosti.
Později Hitler zpětně rekapituloval: "Největší a trvalé úspěchy v dějinách byly ve své většině takové, které se na počátku setkaly jen málokdy s porozuměním, protože byly v příkrém rozporu s veřejným míněním..."
Na závěr předložíme dvě řečnické otázky: Jestliže byl Hitler skutečně jen pouhým trapným populistou, jak tvrdí poválečná propaganda, proč žádný dokument, hraný či tištěný, neobsahuje Hitlerův kompletní projev, oficiální, ověřený, precizně přeložený, místo donekonečna se opakujících krátkých záběrů, vytržených schválně ze svého kontextu? Není zveřejňování Hitlerových projevů kriminalizováno právě proto, že by jejich zveřejněním byla odhalena masivní demagogie oficiální poválečné propagandy – téměř sedmdesát let trvající manipulace veřejným míněním a cílené obelhávání obyčejných lidí?