Lednové číslo Sudetenpost otisklo heslovitě seznam našich kritických postřehů z výstavy, a sice jako doplnění k obsáhlému článku Klause Hofera "Druhé vyhnání". Tento autor kupodivu přišel k závěru, že nejlépe a nejobjektivněji téma vyhnání zpracovalo české regionální muzeum v Českém Krumlově, které se však nepodílelo na zmíněné hornorakouské zemské výstavě. Zato právě rakouská strana selhala ohledně falsifikace dějin a bagatelizace lidského utrpení nejvíce. S některými závěry Klause Hofera by se určitě vyplatilo zvášť polemizovat – skutečně se na falsifikaci dějin podílela pouze komunistická propaganda, která navíc v lidech zanechala dodnes určité stereotypy vnímání a posuzování? Hoferův text přeci jenom vyznívá poněkud v tom duchu, že odpovědnost za vyhnání včetně veškerých doprovodných jevů nesou na svých bedrech komunisté společně s Benešem a „bývalými kolaboranty“, kteří se měli mezi sebou předhánět na páchaných zločinech. Zde je ovšem třeba být na pozoru, aby člověk snadno nepodlehl nově vytvářeným ospravedlňujícím, tentokráte polistopadovým mýtům.
Nyní ale předkládáme naše vlastní postřehy, roztříděné podle jednltlivých míst výstavy. Některé poznatky se kryjí s těmi, které ve svém obsáhlém článku rozebíral Klaus Hofer. Soustřeďme se pouze na ty, kterým nevěnoval on sám pozornost.
Freistadt a Bad Leonfelden
Hofer konkrétně citoval z pasáží, jež vcelku galantně přešly vylíčení způsobu, jakým nakonec „došlo k zániku zdejší německé menšiny po roce 1945“, kterému předcházely „nacionální konflikty 19. a 20. století“. Stejně tak se o německém osídlení jižních Čech mluví až v protiváze k „slovanskému osídlení v Mlýnské čtvrti“, jako kdyby Horní Rakousko snad kdysi bylo osídleno „Slovany“ ve stejné míře jako jižní Čechy německou menšinou.
Ve Freistadtu toto přehlížení historických událostí dosáhlo dokonalosti tím, že pořadatelé hovořili o matně specifikovaných „dramatických událostech 20. století“ – popisují je takto: začalo to určením hranic v roce 1918 a pokračovalo „politickými zvraty před a po světové válce až po pád Železné opony“. A na závěr tohoto krásného vysvětlení je návštěvník informován, že „těmto otázkám se podrobně věnuje část výstavy v Bad Leonfeldenu“.
U výstavního panelu „Hranice v proměnách doby“ se nejprve dozvídáme něco o rozpadu rakousko-uherské monarchie, a pak tento pozoruhdný poznatek: „Období nacionálního socialismu přineslo krátkodobé posunutí hranic, ale nejzávažnějším zásahem bylo postavení Železné opony...“
Člověk se nikde nemohl dozvědět nic bližšího o národní struktuře regionu (tedy příhraniční části jižních Čech a Mlýnské čtvrti), pouze že „na konci 19. století žilo mnoho českých Němců a Čechů v nacionálně konotovaných paralelních světech“. V návaznosti na to se mluví o tělocvičných spolcích.
O tezích známého českého dějepisce Františka Palacekého se dozvídáme: „Jeho dějiny Čech, vydávané od třicátých let 19. století, zdůrazňovaly dlouhou tradici politické a kulturní samostatnosti českého národa.“
Vrchol manipulace představuje tento případ: Na výstavním panelu je vidět dobová fotografie z roku 1938 – německá Branná moc vstupuje do Českého Krumlova, vítá jí nadšené domácí obyvatelstvo. Přímo vedle této fotografie je text: „Svatební cesta do Osvětimi. 91letý přeživší koncentračního tábora Pavel Stránský podává zprávu o své nouzové svatbě v Terezíně a o své svatební cestě do vyhlazovacího tábora Osvětim... Průměrná doba pobytu v táboře byla šest měsíců. Poté byli vězni zpravidla zplynováni. Stránský měl štěstí...“ Doplňme: Pavel Stránský se narodil v roce 1921 v Praze, kde také prožil celé své mládí. V jižních Čechách ani v Horním Rakousku nežil. Vztažnost této informace k předkládané fotografii je nulová. Pořadatelé potřebovali očividně jednou provždy pohřbít téma vyhnání sudetských Němců po roce 1945 tím, že fotografii z obsazování Sudet německou armádou v roce 1938 přibili „obuškem holocaustu“, a protože je nenapadlo zřejmě nic lepšího, šáhli po dobovém svědkovi Pavlu Stránském, který pochází z Prahy a ještě nedávno příležitostně vystupoval se svými přednáškami a příběhy před školáky a studenty na rakouských a německých školách.
V návaznosti na to další bagatelizace vyhnání. Ve výkladovém textu se na rakouské výstavě tvrdí: „Takzvané Benešovy dekrety prohlásily německé obyvatelstvo v Československu paušálně za nepřítele státu a právně upravily vyvlastnění majetku, zbavení občanství a deportaci. Téměř tři milióny Němců a Maďarů musely opustit zemi. Mnoho rodin si pobalilo své skrovné jmění a uteklo. Tisíce lidí během toho přišlo o život.“ To vyznívá, jako kdyby tyto tisíce lidí přišly o život během balení svého skromného jmění, nebo snad ne?
Na jednom panelu je řeč o dekretech č. 33 a 108. Nepravdivě se v nich uvádí: „Pouze ti Němci a Maďaři, kteří prokazatelně zůstali věrní Československé republice [sic!], nepřišli o majetek.“
Jak už ve svém článku uvedl Klaus Hofer, hovořilo se na výstavě o „spořádaném transferu“ sudetských Němců. Stejně tak narážel autor na tento text na jednom z panelů: „Až do Postupimské konference ... bylo v důsledku takzvaného divokého vyhánění transferováno do Německa a Rakouska 600.000 až 800.000 lidí. To mohlo probíhat velmi různě. V několika případech docházelo k násilnostem a takzvaným pochodům smrti, v jiných byl průběh poměrně korektní. [sic!]“
Ve Freistadtu si návštěvníci mohli pouštět zvukový výklad o Henleinově politické straně SdP, která byla prezentována prakticky jako nacionálněsocialistická strana. O politických a hospodářských poměrech a o postavení sudetských Němců v tehdejším Českolsovensku nepadlo ani slovo, zato zde byli sudetští Němci srovnávání s „naivními“ Rakušany, kteří v březnu 1938 ve své vlasti uvítali Hitlera. Vinu na napětí mězi oběmi národy prý měli nacionální socialisté.
Neobyčejně dlouho se vypravěč na zvukovém záznamu věnuje tomu, proč tolik Čechů uvěřilo komunistické straně a považovalo Sovětský svaz za svého přirozeného spojence. Češi jsou zde omlouváni za své sympatie k Sovětskému svazu, ke Stalinovi a ke komunismu, zatímco pořadatelé nepovažovali za nutné se alespoň částečně pokusit vysvětlit, proč sudetští Němci viděli spásu ve připojení Německé říši. A o Protektorátu se v tomto zvukovém výkladu ve Freistadtu uváděla naprostá lež: „Nacionálněsocialističtí mocipáni“ prý chtěli vyčistit území Čech a Moravy od Čechů (Säuberung ve smyslu fyzického odstranění).
Za těchto okolností až překvapivě střízlivě se část zvukové přednášky ve Freistadtu vyjádřila o charakteru českého odboje za 2. světové války, nazvala jej „poklidným“ či „nerušeným“, „přehledným“ (originál: „beschaulich“), dále pak „symptomem posledních týdnů a dnů války“ (tj. pražské povstání). Hovoří se zde najednou dokonce o zločinech spáchaných na Němcích, ovšem zároveň se hned relativizuje: „V každém národě existuje spodina inidividuí, ... kde se takovéto činy pak vybíjejí.“
A „nacistický obušek“ zapůsobil při relativizaci obětí vyhnání: „Během vyhnání přišlo o život také mnoho nevinných ... ale existoval vysoký podíl nacionálních socialistů mezi sudetskými Němci, to se musí brát v potaz při nazírání na tehdejší události [sic!].“ A o chvíli dál se na obranu oprávněnosti vyhnání tvrdí, že tehdy bylo standardem provádět přesouvání obyvatelstva v rámci velkých územních ploch [sic!].
Tzv. Česko-německá deklarace z roku 1997 byla ve Freistadtu vyzdvihována jako vzor, podle kterého by se mělo orientovat i Rakousko, protože touto smlouvou „se definitivně uzavírá kapitola vyhnání sudetských Němců“!
Vyšší Brod
Na české straně měla výstava podstatně méně politický, resp. výkladově historický charakter. Až na jednu výjimku. Hned na začátku výstavy uvítá návštěvníky „nacistický obušek“ ve formě textu: „Poprvé ve svých dějinách byl klášter ve Vyšším Brodě zrušen v roce 1941 nacistickým režimem, který svými nelidskými agresemi rozpoutal Druhou světovou válku, v jejímž důsledku zemřelo 50 miliónů lidí.“ Ve výkladu se pak pokračuje o „tajném skladišti sloužícímu uschovávání nacisty uloupených uměleckých předmětů“.
O vyhnání a o charakteru Vyššího Brodu před rokem 1945 nepadnlo zde ani slovo, zato ale o uměleckých předmětech, hrozném nacistickém režimu a o ukrývání uměleckých předmětů v Rakousku.
Mimochodem zchátralý areál kláštěra (zejména jeho hospodářského traktu) a částečně chaoticky a nepřehledně vyznačení jednotlivých místností a budov, kde se konala expozice, stály v kontrastu s Bad Leonfeldenem a Freistadtem. Některé budovy byly ovšem mezitím již opravené – na příslušných tabulích a cedulkách si bylo možno ověřit, které rakouské instituce opravu této nyní české kulturní památky financovaly...
Český Krumlov
Zde se výstava dotýkala vyhnání jen nepřímo. Byly zde pouze publikovány vzpomínky prvního českého poválečného starosty města, ve kterých si tento muž v roce 1945 stěžoval, že američtí vojáci si často domlouvají schůzky s tamními německými děvčaty, že mnoho přítomných amerických vojáků má německé předky a že německé obyvatelstvo v Českém Krumlově počítá s tím, že území bude odtrženo od Československé republiky přesně jako v roce 1938.
O snahách sudetských Němců uplatnit v roce 1919 právo na sebeurčení sice na výstavě nic nereferovalo, zato zde byl vystaven snímek, na kterém je vidět české vojáky: „Přítomnost vojenských jednotek měla znemožnit veškeré pokusy o teritoriální destabilizaci mladé Československé republiky.“ Pro srovnání – na výstavě ve Freistadtu mohli lidé vidět fotografii „Sudetoněmeckého Freikiorpsu v Guglwaldu z roku 1938", u které stál text: „V září 1938 zformovalo Německo sudetoněmecký Freikorps. Tyto jednotky sestávaly ze sudetských Němců, jejichž úloha spočívala v destabilizaci československého pohraničí. Bojovníci Freikorpsu operovali z Německa (včetně okupovaného Rakouska) proti československým pohraničníkům a armádě...“
Tak to vypadá, když se rakouští tvůrci výstavy slepě spolehnou na výkladová doporučení svých vybraných českých expertů a neváhají bagatelizovat, relativizovat a zamlčovat. Spolupráce s místními sudetskými Němci, kteří se nabízeli pro odbornou konultaci, byla pořadateli zamítnuta.
Jednostranná připomínková kultura a na druhé straně vymazávání z dějin a překrucování – to má být tedy ona „nová cesta“, kterou si pořadatelé zvolili přímo do sloganu výstavy?