Aktualizace (dodatek) 24.3.2014 18:30
Tomáš Krystlík
Rozsah území československého státu stanovily pařížské mírové smlouvy (1919 – 1920). V článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy se praví a v saint-germainské a trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí pařížských mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, kvůli soužití národností v československém státě mír v roce 1938 ohrožovalo.
Versailleská smlouva obsahuje též článek 86 tohoto znění: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území.
Statut čelných mocností ve Společnosti národů měly mezi válkami Francie, Velká Británie a Itálie. USA pařížské mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly. Všechny ony čelné mocnosti byly tudíž i účastníky mnichovské konference a po ní dozíraly na průběh odstupování území. Pro vídeňskou arbitráž delegovaly své pravomoci Itálii.
Třetím mezinárodně právním důvodem odstoupení československého pohraničí byla existence bilaterální, tzv. arbitrážní smlouvy mezi Československem a Německem z roku 1925, podepsaná v Locarnu. Smlouva byla součástí přílohy E locarnské smlouvy (rýnského garančního paktu) a zavazovala oba státy v článku I takto: „Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou jakékoli povahy, při nichž by strany byly ve sporu o nějaký právní nárok a které by nemohly být přátelsky rozřešeny obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k rozsouzení buď rozhodčímu soudu nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.“ Německo sice v roce 1936 locarnskou smlouvu vypovědělo, nicméně si pospíšilo obratem ujistit ČSR, že ona bilaterální arbitrážní smlouva platí i nadále.
Spojenecké smlouvy s Francií a SSSR teoreticky chránily ČSR před nevyprovokovanou ozbrojenou agresí, ale již vůbec ne před změnou teritoriálního rozsahu státu. Souhlas s odstoupením okresů s více 50 % německého obyvatelstva oznámil prezident Beneš a ministr zahraničí Kamil Krofta Francii a Velké Británii nótami 21. 9. 1938, nová československá vláda sice 25. 9. protestovala proti rozšířenému znění požadavků z jednání v Bad Godesbergu, ale původní souhlas s odstoupením území s více než 50 % německého obyvatelstva neodvolala, nýbrž znova potvrdila, takže účast zástupců ČSR na mnichovské konferenci (29. – 30. 9. 1938), která stanovila organizační rámec předávání území, byla zbytná. Chamberlain ji sice dvakrát navrhl, ale delegáti ostatních zúčastněných zemí ji zamítli.
Zůstává otázkou, nakolik si Češi nestálost hranic svého státu uvědomovali. Podle četných srovnávání přivtělení Krymu k Ruské federaci s odstoupením území Německu v roce 1938 lze snadno dovodit, že Čechům tehdejší územní nestabilita československého státu vůbec nedocházela a dodnes nedochází. Jak také, když výše uvedené okolnosti jim po celou dobu první republiky byly politiky a sdělovacími prostředky zatajovány a dodnes jsou českými historiky pečlivě zamlčovány.
Dodatek:
Francouzi na mírových jednáních nechtěli připojením pohraničních území českého království s německým obyvatelstvem posílit poražené Německo, a proto je hodlali přiřknout Československu podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic českého království. U jižních hranic Slovenska Beneš ale argumentoval strategickými vojenskými požadavky - vodními toky, železničními tratěmi - dále požadoval Lužici a asi 20 - 30 km široký koridor dnes rakouským Burgenlandem ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. S požadavkem tzv. historických hranic Češi v Paříži na mírové konfereneci narazili na rozhodný britský a americký odpor. Britové byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR - pokládali to za potenciální příčinu budoucí války, u Chebska (říšská zástava) argumentovali i tím, že historicky k zemím svatováclavské koruny nepatří. Američané chtěli jižní oblasti obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumburský okres k Německu, u ostatních německých sídelních území nebyli zcela rozhodnuti. Beneš, nevida jiné východisko, přeformuloval československý požadavek historických hranic na „dočasné zachování historických hranic“ českých zemí, který byl nakonec akceptován. Přičlenění Lužice a vzniku koridoru ke Království SHS mocnosti nevyhověly. Snad se Beneš domníval, že vítězné mocnosti na onu dočasnost historických hranic českých zemí zapomenou, ale pozdější události ukázaly, že tomu tak nebylo. S výjimkou René Petráše dějepisci o faktu Benešem požadované dočasnosti hranic ČSR mlčí.
Převzato s laskavým svolením autora – zapojit do diskuse se můžete na blogu autora.
