 |
| V nové knize Věry Tydlitátové se píše, že vydání Hitlerových projevů je faktic- ky nepostižitelné a nejedná se o propaga- ci "neonacismu". |
Autorka rozděluje „český e-antisemitismus“ na čtyři hlavní kategorie: na "levicový antisionismus", za druhé náboženský tradicionalistický antijudaismus, za třetí „neofašismus“, jak nazývá nacionalistické směry vycházející z tradičního českého fašismu, a za čtvrté „rasový neonacistický antisemitismus německého typu“. V knize se mj. obšírně věnuje „antisemitskému ideologovi“ Adamu Benjaminu Bartošovi, jenž dle autorky „vícekrát veřejně zpochybnil oběti i význam holocaustu, který považuje za konspiraci“. Stejně tak Tydlitátová neopomíná dobře známou kauzu editora Zvědavce Vladimíra Stwory, u kterého Krajský soud v Praze potvrdil trest odnětí svobody na šest měsíců s podmínkou na dva roky.
Podle Tydlitátové „s hrdostí a otevřeně propaguje německý nacionální socialismus“ i Náš směr, kterému ve své knize věnuje hned několik zmínek. Nazývá jej povrchně např. „neonacistickým webem“, aniž by ovšem toto tvrzení nějakým zpsůsobem dokládala. Cituje pouze z několika článků, které na Našem směru vycházely, jako například ze zprávy o aféře, jež vznikla v souvislosti s výroky Güntera Grasse o Izraeli a setkala se s velkou odezvou v rámci nemainstreamového českého internetu. V závěru pubikace doplňuje autorka Náš směr také do seznamu „portálů v českém jazyce obsahujících antisemitskou a rasistickou propagandu“.
Autorka také reflektovala knižní vydání Hitlerových projevů brněnským nakladatelstvím guidemedia etc v prosinci 2012. „Průvodní texty k Hitlerovým projevům, předmluvu a doslov napsal právě Lukáš Beer, kterému kritici vytýkali nedostatek akademického vzdělání“, připomíná Tydlitátová. Ve svém „odborném vyjádření“ se takto vyjádřil i vojenský historik a nynější soudní znalec pro oblast tzv. pravicového extremismu Jan B. Uhlíř, který se sám ve svém díle Protektorát Čechy a Morava v obrazech (2008) dopouští křiklavého podvrhu s citátem Alfreda Rosenberga. Podle Tydlitátové kritici Beera však „zcela přehlédli závažnější otázky nad činností tohoto aktivisty a propagátora myšlenek Třetí říše včetně antisemitismu.“
Beer však toto nařčení výslovně odmítá: „Autorka se ve své knize pouští do odvážných obvinění z antisemitismu nebo dokonce z propagace tzv. neonacismu, ale nikde svá nařčení nedokládá. Nic takového se na stránkách Náš směr nevyskytuje a nikdy nevyskytovalo. Zřejmě došlo k tomuto omylu z neznalosti proto, že protiliberalisticky laděné úvahy a texty některých autorů neumí paní Tydlitátová správně přisoudit – nejedná se o žádné tzv. neonacistické pozice, ale o pojednání blízká eventuálně tzv. Nové pravici a nebo např. myšlenkám entnopluralismu. Kupříkladu jméno Alain de Benoist jí zřejmě nic neříká. Naopak, vycházely a vycházejí zde texty, které tzv.neonacistickou subkulturu v Česku zesměšňují. A pokud autorka uvádí text článku o Günteru Grasserovi jako příklad praktikovaného antisemitského projevu, dosvědčuje sama sebe ze zaujatosti – ostatně každý si o tom může učinit vlastní obrázek."
Podle Tydlitátové se vydání Hitlerových projevů nesetkalo s velkou reakcí české veřejnosti, „což lze jen vítat vzhledem k tomu, že prudké reakce by byly žádanou reklamou pro tuto knihu“. Autorka však zároveň zastává názor, že samo vydání těchto projevů „nelze považovat za propagaci nacismu, neboť jde o historický dokument“. Vydání knihy považuje za barometr, ukazující „posuny v myšlení české veřejnosti“. Na jednu stranu se prý česká společnost ochotněji smiřovala s „bizarními politickými projevy“ a zdánlivě je akceptovala, na druhou stranu k nim však byla lhostejná a „vydání Hitlerových řečí v podstatě ignorovala“. Proč konkrétně považuje přetištěné Hitlerovy projevy za „bizarní“, blíže nevysvětluje. Na jiném místě označuje publicistka tuto publikaci za „fakticky nepostižitelný propagandistický tah“ a soudí nejen o vydání Hitlerových projevů, ale i Turnerových deníků a Mein Kampf v České republice: „V případě vydávání publikací propagujících nenávistné ideologie je vždy velmi obtížné prokázat úmysl šíření těchto ideologií, neboť vedle primárního komerčního zájmu zde bývá oprávněný zájem zpřístupnit historický studijní materiál, umělecké dílo, nebo populární fikci. Silný argument svobody slova a vědeckého bádání hraje stěžejní roli. Vzhledem k tomu, že zmíněné texty bylo již před knižním vydáním možné snadno a navíc zdarma získat z internetu, jejich vydávání nemělo velký společenský dopad. Neprokázalo se, že by vydání těchto děl jakkoliv ovlivnilo aktivity rasistických hnutí, jejich význam ve srovnání s internetem byl zanedbatelný a zmíněné knihy sloužily spíše jako fetiše než účinný nástroj ideologie. Ceny publikací byly nastaveny poměrně vysoko, což by rovněž svědčilo pro domněnku, že prvotním zájmem nakladatele byl v těchto případech zisk – ať už pro vastní potřebu, nebo za účelem financování neonacistických aktivit. Komerční produkce podobných děl klade tedy spíše otázky morální než právní.“