Anglické hostitelské rodiny preferovaly „árijsky" vypadající „Wintonovy děti“ – ty ostatní končily často jako otrocká pracovní síla

Co všechno se kvůli mediální bublině „Siru Wintonovi“ speciálně v Česku zamlčuje o středoevropských transportech židovských dětí v letech 1938-1939 
Lukáš Beer 

Židovští uprchlíci ve Švýcarsku. (Foto z: Alfred A. Häsler: Das
Boot ist voll. Die Schweiz und die Flüchtlinge; Zürich 1967)

V Česku už po dlouhá léta panuje dokonalý, sdělovacími prostředky a politiky vytvářený „hype“ ohledně „Sira Nicholase Wintona“, který „zachránil 699 dětských životů před jistou smrtí v nacistických táborech“. Prezident Zeman mu hodlá udělit Řád Bílého lva. Žáci školy „Open Gate“ finančníka Petra Kellnera dokonce usilují o to, aby tento syn německých Židů, kteří počátkem 20. století přesídlili do Anglie, Nicholas Winton (Wertheimer), obdržel Nobelovu cenu za mír. A pověstný "likudčík" Přemysl Sobotka jej za tímto účelem přímo nominoval. Wintona v Česku proslavily filmy židovského režiséra Mateje Mináče ze Slovenska, a to sotva zásluhou uměleckého ztvárnění podprůměrné úrovně (tvůrci nešetřili kýčovitostí a pathosem), jako spíše významem svého poselství. Českými sdělovacími prostředky a režisérem samotným původně rozšiřovaná dezinformace, že Winton zachraňoval „české a slovenské“ děti, dnes již sice ustupuje do pozadí. Židovské děti, hlásící se často i k němectví nebo pocházející ze Sudet či Rakouska, lze totiž sotva nazvat „českými“ nebo „slovenskými“. Ale v Česku se toho přesto nadále hodně nezmiňuje či dokonce zamlčuje. To je jeden z důvodů, proč je Winton tak „slavný“ pouze tady a v zahraničí o něm běžně v životě nikdo nic neslyšel. Ve skutečnosti se o transporty židovských dětí do Anglie zasloužila jistá dáma z Holandska, jejíž jméno pro změnu v ČR nezná nikdo.

Mám potřebu zmínit, že Winton se v Anglii v minulosti charitativně hodně angažoval, a to se mu zcela jistě přičítá k dobru. Je často líčen jako dobrý a skromný člověk. Možná to je skutečně tak, že je na stará kolena především mediálně a politicky v Česku využíván. Předchozí kritika tedy nesměřuje proti jeho osobě, ale je adresována tvůrcům mediální bubliny, vytvářené kolem jeho osoby.

Předně: „Wintonovy vlaky“ jsou jen okrajovou epizodou dějství, odehrávajícího se v několika státech střední Evropy. Dějství, o jehož skutečném pozadí Mináč, Sobotka, Zeman či novináři plnící rozkazy v redakcích českých novin nikdy nepíší.

Dne 15. listopadu 1938 přijal britský ministerský předseda Arthur Neville Chamberlain delegaci vlivných britských Židů, aby s nimi jednal o přechodném přijímání židovských dětí a mladistvých ve Velké Británii. Židovská obec se přitom zavázala poskytnout garanční finanční částky 50 liber na jedno dítě (dle tehdejších poměrů asi něco jako 1500 eur). Tyto peníze mely být náhradou za cestovné a za náklady spojené s přesídlováním. Židovská obec stejně tak slíbila, že děti v Anglii pak rozdělí a poskytne jim podmínky pro přiměřené vzdělání. Hlavním úmyslem bylo tyto děti později opět sloučit s jejich rodinami, jež měly najít novou vlast v Palestině. Původní plán „Jewish Agency“, aby děti byly vystěhovány rovnou do Palestiny, byl Angličany zamítnut. Po patřičných zprávách o „Křišťálové noci“ se britský parlament rozhodl povolit vcestování 10.000 dětí do země. O několik dní později zjednodušila britská vláda podmínky pro vcestování a byla vydána výzva britským rodinám, aby přijímaly děti na přechodnou péči. Vcestovat bylo povoleno židovským dětem ve věku do 17 let za předpokladu, že pro ně byla nalezena pečovatelská rodina nebo jiný druh podpory.

Historikové dokládají, že toto rozhodnutí britské vlády mělo být zároveň taktickým krokem, jakýmsi signálem Spojeným státům – demonstrací „dobré vůle“, aby Washington také zmírnil podmínky pro vcestování. Ovšem americký parlament o něco později odpovídající návrh zákona beztak zavrhl. V rámci západní Evropy pak tedy bylo převezeno 1.500 židovských dětí do Nizozemí, 1.000 do Belgie, 600 do Francie, 300 do Švýcarska a 450 do Švédska.

Rodiče museli žádosti podávat u svých židovských obcí, z nichž mnohé byly zamítnuty. V rámci této akce bylo pak mezi prosincem 1938 a zářím 1939 dotransportováno do Anglie asi deset tisíc židovských dětí z Německa, Rakouska, Československa a Polska. Podle všeobecných údajů třetina těchto dětí po válce znovu své rodiče viděla. Děti byly přijímány i v USA, zde se jednalo o počet kolem 2.000 osob. Neexistovala žádná přesná kritéria pro výběr dětí, ale mělo jít zejména o starší děti a o takové, kdy byl například jeden z rodičů v Německu zatčen apod. Byly odmítány žádosti týkající se tělesně nebo duševně postižených a nemocných dětí, ale i dětí, které židovské obce klasifikovaly jako děti s sociálně narušeným chováním. První transport opustil Berlín 30. listopadu 1938, kdy se jednalo o 196 dětí ze židovského sirotčince.

Člověk, který se skutečně zasloužil o vycestování tisíců židovských dětí, nese jméno Gertrud Wejsmullerová-Meijerová, žena židovského původu a poměrně vlivná manželka bankéře žijícího v Holandsku. V souvislosti s přiostřující se situací židovského a neárijského obyvatelstva Německa vycestovala počínaje listopadem 1938 opakovaně do Vídně a trvala na setkání s Adolfem Eichmannem, který tehdy vedl „Ústřednu pro židovské vystěhování“. Začátkem prosince od něj obdržela příslib, že do Anglie smí vycestovat během pěti dnů 600 dětí. Když se jí to přes takto krátkodobě stanovený termín podařilo (11. prosince 1938), následovaly další transporty a nakonec se do Anglie dostalo více než 10.000 dětí z Německa, Rakouska a Československa. Až do začátku Druhé světové války se jí podařilo zorganizovat celkem 74 transportů.

V Anglii byl vytvořen tzv. „Refugee Childrens Movement“, který se staral o ubytování a další péči. Hostitelské rodiny musely vyplňovat dotazníky, podle jejichž výsledků pak byly děti přidělovány. Otázky se týkaly i „sociálních poměrů“, vzdělání a podobně – snahou bylo umístit děti v podobném společenském a sociálním prostředí, ze kterého děti pocházely (dělnické rodiny, majetné rodiny...). První místo, kam byly děti v Anglii dopravovány, byl prázdný prázdninový camp v Dovercourtu. Zde musely děti vyčkávat, dokud se jich neujme nějaká rodina.

Ovšem ne všechny děti měly to štěstí. V jídelně byly děti nashromážděny a zájemci si mezi nimi vybírali. Ten, kdo vypadal mladě a árijsky, měl největší šance, že se jej někdo ujme. (Pramen s uvedenou literaturou: ZDE). Méně štěstí už měli starší a tmavovlasí chlapci, kteří pak byli rozdělěni do různých domovů po Anglii. Z přibližně deseti tisíců židovských dětí v Anglii skončilo v domovech asi 40%.

Už za několik týdnů však počet přicházejících dětí převyšoval počet volných míst. Z toho důvodu bylo mnoho židovských dětí využíváno v Anglii jako služební personál, jako pracovní síla – zadarmo. Jiné děti se zase octly v utečeneckých táborech.

Situace utečeneckých dětí ve Velké Británii se výrazně přiostřila po vypuknutí Druhé světové války. Anglické rodiny vracely v mnoha případech „své“ děti do utečeneckých táborů a v mnoha případech Angličané tyto židovské děti dokonce paradoxně podezíraly ze špionáže pro Německo. Z toho důvody byly starší děti nejprve internovány na ostrově Man a poté byly přemístěny do australských internačních táborů. Vrátit se pak děti mohly později, pokud tito židovští chlapci vstoupili do britské armády.