 |
| Erhard Lug (vpravo dole) se rozhodnutí soudu již nedožil. Jeho otec byl zavražděn v rámci "Lanškrounského krvavého soudu" – ten proběhl ve dnech 17. až 21. května 1945 proti převážně německému obyvatelstvu. Partyzáni "odsouzené" nejprve veřejně mučili, další lidi ubili k smrti, další lidé byli "popraveni" zastřelením u radniční zdi nebo oběšením na laternách. Jmenovitě se lze dopátrat počtu usmrcených osob, který podle rozdílných zdrojů činil minimálně 24 až 51 lidí. Dne 21. května byli na řadě i obyvatelé obce Luková, ve které žil i Erhard Lug s rodinou. Na velkém snímku je jedna z obětí, kterou nejprve hodili do vodní nádrže a po vytáhnutí na místě zastřelili. V těchto dnech bylo do internačního tábora v Lanškrouně nashromážděno 1200 německých mužů, kteří pak byli přemístěni do koncentračního tábora Osvětim a odtud odvlečeni na Sibiř. Během řádění partyzánů si více než 100 obyvatel vzalo život samo. |
Je tomu bohužel tak, jak se tomu bude v budoucnu dít stále častěji. Sporná právní otázka „se vyřeší“ způsobem, na který se v České republice, ale nejen tam, sází: totiž tím biologickým. Dne 4. dubna tohoto roku zemřel Erhard Lug. V Sinzingu v zemském okrese Řezno vedl tento muž boj, boj stejně tak zoufalý jako zarputilý – ne všichni měli pro jeho angažovanost pochopení, nedokázali pochopit jeho neústupnost. Jiní, které zastihl podobný osud, se díky rezignaci mezitím stali pohodlnějšími současníky. Jednoho dne to prostě vzdali a přestali za svá práva bojovat. Protože se zdálo, že je vše bezvýchodné. Přitom si často přáli dosáhnout jen toho, čeho chtěl dosáhnout Erhard Lug: rehabilitace své rodiny, která byla vyhnána z tehdejšího Československa.
Bezprostředně po konci Druhé světové války musel jako třináctiletý zažít zavraždění svého otce českými milicionáři v rámci takzvaného „lanškrounského krvavého soudu“. Zatímco jeho matka spolu s několika sourozenci byla vyhnána, byl on a jeho mladší setra využit k nuceným pracem na jedné selské usedlosti, zabavené jedním Čechem ve své rodné obci Lukau (Luková). Kromě nejtěžší tělesné práce byli oba mladí lidé vystavováni také perverzní zábavě – sedlák Beran jim rád a pokaždé ve všech detailech líčil, jak milicionáři umučili jejich otce k smrti. Vzpomínky na tehdejší dobu pronásledovaly Luga až do stáří. Ještě větší bolest pocítil díky faktu, že on, kterému bylo roku 1945 právě třináct let, byl v Česku vystaven kolektivní stigmatizaci sudetských Němců Benešovými dekrety. Toto chtěl změnit tím, že za sebe a za svojí rodinu bojoval o rehabilitaci. Protože Lug a jeho rodina nenesla osobně na ničem vinu, cítil se být v právu – morálně i právně. Ovšem, zatímco v jiných východoevropských státech je rehabilitace dávno možná, nedostává se v Česku odpovídajících zákonných možností.
Berlín se obával rozvíření diplomatických vod
Proto se Lug obrátil na ministerstvo zahraničí v Berlíně se žádostí o diplomatickou podporu. Německo by mělo na Česko působit v tom smyslu, aby zde byl vydán rehabilitační zákon, který by byl použitelný i pro sudetské Němce. Lug nepochodil. V odůvodnění ministerstva zahraničí v dopise z roku 2011, který měla redakce „Sudetenpost“ k dispozici, stálo: „Spolková republika Německo nemůže být v ojedinělém případě v konečném důsledku nikdy závazně donucena k tomu, aby v zájmu jednotlivce nebo nějaké ohraničené skupiny riskovala takřka vědomě značné rozvíření diplomatických vod.“ A dále: „Citelné omezení bilaterálních vztahů nehrozí totiž v žádném případě až tehdy, kdy by se Česká republika takovýmto německým požadavkem jaksi cítila před veškerou světovou veřejností blamována, ... , nýbrž už v té chvíli, kdyby již díky obrácení se přes neveřejné diplomatické kanály na české straně mohly narůstat obavy, že tu jsou náhle pokusy znovu vracet do hry pozice, které byly v roce 1997 odloženy ad acta.“ Ministerstvo zahraničí chtělo nicméně Lugově právníkovi Thomasu Gernterovi „zdůraznit, že záležitost Vašeho mandanta, která je v určitém smyslu neobyčejná a morálně legitimní, zde v úřadu byla moc dobře a s velkou vážností přijata.“
Erhard Lug se proto obrátil na správní soud v Berlíně, aby zamítnutou diplomatickou ochranu vymáhal soudní cestou. Případ Lug se se vyřídil několik málo týdnů před rozhdodnutím soudce úmrtím žalobce. Právník Gernter nepočítá s tím, že by Lugovi dědici chtěli ve vedení procesu pokračovat.
Rakušanka ve Vídni odmítnuta
Ale berlínský správní soud se bude muset 23. června rozhodovat v podobné, ovšem z jiného důvodu ještě brizantnější kauze. Také zde půjde o diplomatickou ochranu, ke které je německá spolková vláda vyzvána ohledně chybějící rehabilitační možnosti v Česku. V tomto případě jde ovšem o rakouskou státní občanku, která svou žalobu podala v Berlíně. Proč? Monika K. (jméno je redakci známo), pocházející z Weißkirchlitz (Novosedlice) u Teplic, která byla v roce 1945 jako malé dítě vyhnána se svou rodinou, se o to samozřejmě nejprve pokoušela ve Vídni a zde zažádala o podporu. Ovšem také zde u ministerstva zahraničí nepochodila. V odůvodnění se sice nehovoří tak otevřeně jako v berlínském ministerstvu zahraničí o strachu z nepříjemností s Prahou, ale úřad se zde schoval za mezinárodní právo: „K otázce vykonávání diplomatického resp. konzulárního ochranného práva je nutno poukázat na skutečnost, že na základě odpovídajících pravidel mezinárodního práva se při jeho uplatnění ve prospěch osob u nich předpokládá disponování rakouským státním občanstvím jak v časovém období, kdy se udála škodná událost, tak také v době uplatňování ochranného práva. To se zpravidla nevztahuje na sudetské Němce a také v konkrétním případě ze zdá, že nejsou dané předpoklady pro diplomatické ochranné právo.“ Kromě toho jsou ve Vídni toho přesvědčení, že uplatnění diplomatického ochranného práva „nezahrnuje možnost působit na zákonodárství jiného státu, v konkrétném případě na změnu českého zákona, které by umožnilo právní přezkoumání opatření během komunistické vlády.“
Právník Gernter, který zastupuje také tuto dámu, se tedy obrátil se záležitostí na německou spolkovou vládu. Protože 70letá Rakušanka přeci jenom žije tři desetiletí v Bádensku-Württembersku. Tím se k zásadní otázce, zda německá spolková vláda musí diplomaticky podporovat sudetského Němce, přidává také další otázka, zda tak musí učinit i pro vyhnance žijící v Německu, kteří nemají německé státní občanství. Zatímco právní laik bude posledně jmenovanou možnost považovat za méně pravděpodobnou, chová Thomas Gertner v tomto ohledu naději: „Na základě ,anšlusu‘ Rakouské republiky k Německé říši tato jako stát nejdříve zanikla a byla znovu konstituována až v pozdějším období. Podatelka žaloby a její rodinní příslušníci získali rakouské státní občanství až v následujícím období. Protože žalobkyně nemůže být právně postavená jako osoba bez státní příslušnosti, je na místě, aby ve zkoumaném případě byla každopádně potvrzena mezinárodní kompetentnost Spolkové republiky Německo pro poskytnutí diplomatické ochrany.“ Rakousko, argumentuje Gertner, „takžka parciálně zrušilo svazek státní příslušnosti se žalobkyní a zacházelo s ní ohledně této aktuální právní otázky jako s osobou bez státní příslušnosti.“ Podstatné podle něj také je, že žalobkyne již od roku 1970 má trvalé bydliště ve Spolkové republice Německo a nehledě na rakouskou státní příslušnost je Německo jaksi její vlastí.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 5. června 2014.