Jak vyznělo z článku v Lidových novinách ze dne 24. dubna 2014, nabídla se před rokem možnost restituce pro všechny Němce, kteří byli po válce vyhnáni ze Srbska a nepodíleli se na nacistickém útisku. I když dnes v Rakousku žije přes 100.000 potomků takzvaných podunajských Švábů, kteří před válkou žili na srbském území, využilo jen 321 z nich nabídky srbské vlády na odškodnění nebo restituci zabaveného majetku. Lhůta k odevzdání žádosti vypršela v půlce března tohoto roku. Předseda jejich krajanského sdružení v Rakousku, Rudolf Reimann, uvedl jako důvod nízkého zájmu především komplikované a obtížné podmínky, které byly přijaty srbským parlamentem.
Nabídka je spíše symbolická
„Každý žadatel musí počítat s tím, že se nejedná o jednoduchou záležitost, nýbrž o běh na dlouhou trať“, uvedl Reimann. Písemná žádost musela být přeložena do srbštiny, musela být zpracována srbskými právníky a kromě toho museli žadatelé k tomu předložit potvrzení o tom, že původní majitel jednak nespáchal žádné válečné zločiny a ani nebyl příslušníkem okupační armády. Srbské úřady za tímto účelem vydávaly takzvané rehabilitační potvrzení. Celá řada potomků podunajských Švábů se musela rozhodnout, zda kvůli restituci například nějaké malé chatky nebo malého pole investovat do vypracování žádosti stovky Euro, aniž by člověk měl jistotu, že na konci bude věc pozitivně vyřízena.
Na území bývalé Jugoslávie žil před válkou jeden milión Němců, z toho dvě stě tisíc takzvaných podunajských Švábů na území dnešního Srbska. Odsun se týkal všech Němců bez rozdílu. Na základě rozhodnutí poválečného Titova režimu byli Němci nejprve internováni a pak v několika vlnách byli odsunuti ze země. Významný počet podunajských Švábů internační tábory nepřežil. Srbsko nabídlo všem vyhnancům, kteří se neprovinili proti Srbsku žádným zločinem, buď naturální restituci zabaveného majetku nebo finanční odškodnění až do maximální výše jednoho a půl miliónu euro. Peníze ovšem nedostanou na ruku, nýbrž ve formě státních úpisů, splatitelných za deset let. (Poznámka překladatele: naturální restituce znamená, že se dědic musí v Srbsku o nemovitost sám starat, což způsobuje další náklady. Nemovitost může být eventuálně prodána, pronajata nebo dána do pachtu.)
Česko není Srbsko
Někteří čeští historikové se domnívají, že osud sudetských Němců nelze srovnávat s osudem podunajských Švábů. „Němci ve Vojvodině neměli před válkou, až na malé výjimky, žádné separatistické tendence“, tvrdil již před delší dobou historik Jan Pelikán, specialista na dějiny Jugoslávie. Podle něj nelze hovořit o tom, že by podunajští Švábové ve velkém měřítku přispěli k rozbití státu, jak tomu bylo u nás po Mnichovské dohodě. Kromě toho se odsun z Československa na rozdíl od Srbska netýkal statisíců, nýbrž dvou a půl miliónů lidí. (Údaje podle Marka Kerlese v „LN“ z 24. dubna 2014).
Na druhé straně po válce opustily nebo musely opustit republiku desetitisíce Němců, kteří se nejenže nehlásili k nacistické ideologii, nýbrž ke konci bojovali proti nacistům. Když vláda Jiřího Paroubka před sedmi lety uvolnila 30 miliónů korun na dokumentování osudu německých antifašitů, vyčíslil speciální tým 50.000 jmen. Tito lidé německé národnosti odepřeli Hitlerovi „poslušnost“ a v celé řadě případů se podíleli na odboji. Po rakouském novinářovi Leopoldu Grünwaldovi (Poznámka Lukáše Beera: jednalo se ve skutečnosti o Žida ze Sudet, komunistického aktivistu, nikoliv o sudetského Němce, jak se v článku "LN" mylně uvádí), který jako sudetský Němec v Moskvě spolupracoval při působení zahraničního vysílače „Svobodná sudetoněmecká stanice“ [v Moskvě – sic! L.B.], operovalo na území Sudet v průběhu války 185 odbojových skupin, ke kterým kupříkladu patřila známá karlovarská skupina „Meerwald“ nebo také severočeská „Waltro“.
Po válce volili němečtí antifašisté vzhledem k protiněmeckým náladám raději dobrovolný odchod ze země. Německým antifašistům, kteří byli po válce pronásledováni, se vláda Jiřího Paroubka oficiálně omluvila. Také toto gesto vyvolalo u mnoha českých politiků odmítavé reakce. Tehdejší prezident Václav Klaus například označil omluvu za chybný krok, kterým se znovu otvírá již uzavřená debata.
Nikdy nebyla řeč o tom, že by Česko mohlo německým antifašistům vedle omluvy nabídnout stejné restituční právo jako těm Čechům, jejichž vlastnictví zabavili komunisté. Srbové se rozhodli, že odškodní nejen antifašisty, ale všechny podunajské Šváby, kteří se během války nepodíleli na nacistickém pronásledování. Bylo by možné něco podobného v českých poměrech?
I kdyby se restituce nebo odškodnění vztahovalo pouze na antifašisty, nedokáže si to Český svaz bojovníků za svobodu představit. „Nikterak srbské rozhodnutí nezpochybňuji, obávám se ale, že by to znamenalo legitimní otevření Pandořiny skříňky“, řekla Lidovým novinám mluvčí svazu Jana Časnochová. Souhlasí s Václavem Klausem v tom, že odsun je uzavřenou kapitolou. „Pokud bychom ji chtěli otevřít, způsobilo by to uvnitř veřejnosti víc škod než užitku“, řekla Časnochová.
***
Informace převzaty z příspěvku Marka Kerlese v „LN“ z 24. dubna 2014 s názvem „Není zájem, přesto děkujeme“. K napsanému srovnej sloupek Manfreda Maurera Bezdůvodné obavy v „Sudetenpost“ číslo 3 ze 13. března 2014.
Poznámka „Sudetenpost“: Averze proti Němcům, konzervované během celých století, se nedají v jistých kruzích odstranit ani věcnými argumenty, spoluprací směřovanou ke společným cílům ani prostřednictvím „smiřovacího mazání medu kolem huby“. (-wyk-)
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 5. června 2014.