Tomáš Krystlík
V článku s názvem Zbořil vytáhl na sudetské Němce starou dohodu, kterou se Československo vzdalo velkých sum, zařazeném do rubriky Nejčtenější, říká: „,Mluví jen o jakési vině jakéhosi Beneše, nikoli prezidenta republiky, ačkoli dekrety byly později schváleny prozatímním a pak řádně zvoleným Národním shromážděním. Ale že tedy nemluví o tom, jak kompenzovat válečné škody Československa, kterých se republika vzdala Pařížskými dohodami v prosinci 1945 na základě dohody se spojenci, že kompenzační nároky za válečné škody budou nahraženy tou konfiskací majetku říšských Němců, tedy těch, kteří se přihlásili k říšskému občanství, což bylo 90 procent,´vytýká politolog vystoupení Emilie Müller.“ Pasus pana Zbořila o reparaci válečných škod Československu a o přihlašování se k říšskému občanství je zcela nepravdivý.
ČSR vznesla oficiální reparační nárok na úhradu materiálních ztrát – pouze ty směly být do reparací zahrnuty – ve výši 11,584 miliard US $ (hodnota dolaru z roku 1938). K tomu ještě vyčíslila a předložila i škody nemateriální, byť bez naděje na úhradu: pracovní sílu vynaloženou na válečné úsilí proti Německu, ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a na jejich sníženou práceschopnost ve výši dalších 5,977 miliard US $ (1938). Nemateriální škody Československu pařížská reparační konference (od 9. 11. 1945) podle zásad, vytyčených ještě před jejím konáním, neuznala. Vznesení požadavku na úhradu nemateriálních škod bylo přímo dětinské.
Do uspokojování reparačních nároků jednotlivých států byl zahrnut „německý zahraniční majetek“, ne však „majetek, který byl vlastnictvím země Společnosti národů nebo jejich příslušníků v době její anexe nebo okupace Německem“. Tedy do reparací nebyl majetek Němců českých zemí (sudetských Němců, československých Němců) vůbec zahrnut! Kdyby tomu tak nebylo, tak by jejich obrovský zanechaný majetek ČSR přetvořil do role reparačního dlužníka a Československo by po boku Německa hradilo reparace dalším 17 válkou poškozeným státům!
Němci českých zemí se se k „říšskému občanství nepřihlašovali“, protože je dostali automaticky přiděleno, Hlučíňané automaticky vráceno. Těšíňané v polském záboru buď dostali po připojení k říši plnohodnotnou říšskou státní příslušnost, nebo říšskou státní příslušnost na odvolání s lhůtou 10 let (zde byla jen jediná podmínka: nemuseli znát ani slovo německy, ale nesměli být členy polských politických organizací). Karpatští Němci německou státní příslušnost nenabývali, zůstala jim slovenská s výjimkou usedlého obyvatelstva Petržalky a Devína. Němci českých zemí, kterým byla přidělena říšská státní příslušnost, nesměli optovat pro ČSR, tj. vzít si zpět československé občanství. To směly jen osoby neněmecké národnosti v územích odstoupených v roce 1938 Německu, protože i jazykoví Češi žijící v odstoupených územích, kteří se tam narodili (nebo jejich předci), dostali německé občanství přiděleno z moci úřední automaticky, aniž se jich kdo ptal.
Pochybuji, že panu Zbořilovi nejsou tato fakta známa. Nezodpovězeno zůstává, proč veřejnost dezinformuje.
Kdo se hodlá o těchto věcech podrobněji informovat, tomu doporučuji:
Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein.“ Tschechoslowakische Deutschlandpolitik. Hannah–Arendt–Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001;
česky: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Čs. zahraniční politika vůči Německu 1945–1948. Argo, Praha 2005
Deutsch-tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938. Monatshefte für Auswärtige Politik 5 (1938); česky: č. 300/1938 Sb. z. a n.
Tento text byl převzat se souhlasem autora z jeho blogu, kde je možná i diskuse.
