 | |
| Jednatel Sudetenpost a předseda hornorakouského SLÖ (Sudetoněmecké kra- janské sdružení v Rakousku) Peter Ludwig se těší z bohaté pošty. V posledním vydání zveřejnila Sudetenpost dotazník, kterým se má zjistit, zda se vyhnanci chtějí vzdát svého majetku, který jim byl uloupen po válce v tehdejším Československu. Odezva je značná. Dorazil velký počet vyplně- ných dotazníků a denně přibývají nové. Ludwig slibuje, že nezůstane pouze u vytváření si obrázku o veřejném mínění, ale že s výsledkem bude konfronto- vána i politika. (Barevné foto: dům v Dolním Žandově / Sandau na prodej.) |
Odezva byla uchvacující. Redakce „Sudetenpost“ obdržela četné ohlasy, ze kterých citujeme:
Tak například Herbert Schmidl z Kieselbronnu napsal:
„V případě mně vyvlastněného majetku se jedná o zděděný zemědělský podnik v rozloze 53 hektarů s vlastním chovem hovězího dobytka a s pěstováním chmele většího rozsahu. Díky ženitbě se vlastnictví skládalo ze tří statků. Na základě mé pracovní praxe a mého studia zemědělství umím odhadnout pracovní vynaložení tří generací, které mne neoprávňujě k tomu, aby se toto vlastnictví bez protestu předalo do cizích rukou. Proto jsem podal žalobu před sedmi soudnímí instancemi. K tomu počítám dědický soud, zemský soud, vrchní zemský soud. Úspěchem bylo obdržení dokladu o dědictví. Následovaly kontroverze s oběma státy. Česká republika se odvolávala na to, že neexistuje žádná mezistátní dohoda, a Spolková republika chtěla vyčkat přičlenění k Evropské unii. Následoval pak správní soud, vrchní správní soud, Evropský soudní dvůr a Výbor pro lidská práva OSN v Ženevě. Všechny odmítavé rozsudky mohly být vyvráceny a další právní kroky nebyly přípustné. Stížnost u hlavní komisařky pro lidská práva zůstala bez odpovědi. Ve vydání Sudetenpost z 8. září 2011 jsem se o tom zmínil podrobněji.
V mé závěti jsem zemědělský majetek předal dvěma synům a jednomu vnukovi (tři statky). Pole a zahrada s chmelem byla rozdělena na tři stejné podíly.
O přenesení vlastnických práv na Sudetoněmecké krajanské sdružení se neuvažovalo kvůli křivopřísežnému odepření ochrany ze strany jeho nejvyšších funkcionářů. Protože se od každého předpokládá dodržení dohodnutých stanov jako uspořádajících norem a společenských smluv, spoléhá se zde na pravdomluvnost a zakládá se na ní důvěra. Zneužití této důvěry je akcí, která kalkuluje s oklamáním, a nesmí být proto odměněna.“ (Pisatel zde poněkud komplikovaným jazykem vyjádřil, že Sudetoněmecké krajanské sdružení vyhnance podvedlo, a proto si nezaslouží, aby na něj byla přenesena úloha "péče o majetek" – pozn. překl.)
Friederike Purklová z Mnichova napsala:
„Na Sudetoněmeckém dni v Augsburgu 2014 jste rozdávali dotazník o vlastnickém právu, který Vám nyní zasílám zpět, přičemž zdůrazňuji, že majetku mých rodičů v Dolním Žandově (u Chebu), Nádražní ul. 180, se nevzdávám. Již 7. 1. 2000 jsem se obrátila na okresní soud v Chebu s sdělila jsem, že se majetku mých rodičů nevzdávám. Otázka eventuálního převedení vlastnictví momentálně není aktuální, protože vydání majetku doposud politicky není vyřešeno, na což poukazoval soud. Dále využívám nabídky Sudetenpost na ,testovací předplatné‘ za cenu sedm euro do konce roku 2014.“
Kritické poznámky přišly od Alexandera Ehma ze Schardenbergu:
Nespravedlnost vyhnání ... je genocida ve smyslu všeobecného mezinárodního práva a konvence o genocidě ...“, jež z hlediska mezinárodního práva nelze promlčet a jež činí konfiskaci v důsledku genocidy neplatnou. „Ztráty vlastnictví je třeba v tomto případě nejen odškodnit, nýbrž majetek je třeba navrátit.“ To stojí napsáno v „Die sudetendeutschen Fragen“ od Felixe Ermacory, Mnichov, 1992, na stranách 17 a 18. S výroky v této knize, v právním posudku světově uznávaného právníka, bezvýhradně souhlasím.
Toto předesílám, ale zároveň se táži, čeho se dosáhne, když se v „Sudetenpost“ pravidelně zveřejňuje varování „Ruce pryč od koupě pozemků v České republice!“ apod. Připomíná se na stále existující nespravedlnost – a to je dobře. Ale jinak? Nevytváří se tímto nabádáním pak špatné svědomí u těch, jejichž srdce lpí na nějakém prostorově odděleném místě v Sudetech, a kteří by mohli mít příležitost koupit nějakou nemovitost (mohou dnes skutečně získat vlastnictví na pozemku a ne pouze na budově, která se na něm nachází?)? Vaši čtenáři by si chtěli koupit dům svých rodičů, aby jej zařídili, získat nemovitost, protože je tam pěkná vyhlídka nebo klid, protože si chtějí vychutnat nedotčenou přírodu nebo si prostě a jednoduše od toho slibují využití ve smyslu finančního zisku. Ale všichni Vaši čtenáři vědí, že při koupi nemovitosti v Sudetech nakonec uznávají bezpráví, a tak se tedy, protože nechtějí škodit právu a právu národní skupiny, rozhodnou koupi neuskutečnit. Ale jiní, Holanďané nebo Rusové například, kteří mají v Sudetech zájem o nemovitosti z čistě finančních motivů, si zpravidla nejsou vědomi problematiky, která tím současně vzniká, a pokud je na to někdo upozorní, pak dostane odpověď, že se jich to netýká. Jako mi to řekl jeden bavorský podnikatel, který na Chebsku koupil továrnu.
Dovolte mi tedy vyjádřit několik nevykvašených myšlenek. Jaké by to bylo (v následujícím textu to podám zjednodušeně, jako že koupě je právně možná a nebude se brát ohled na právní malichernosti), kdyby se sudetští Němci povzbudili, aby se ucházeli o nabízené nemovitosti v Sudetech? Ovšem doprovodně se srdečnou prosbou, aby bývalému německému majiteli byla písemně oznámena ještě před ukončením kupní smlouvy předběžná kupní cena. V tomto písemném vyjádření by byla uvedena prosba o akceptování darování majetku zájemci o koupi, pokud vlastník do určitého okamžiku nemá vůči této žádosti námitek. V písemném podání bylo třeba poukázat na nezákonnost vyvlastnění, na genocidu spáchanou na sudetských Němcích, a zároveň proti tomu protestovat.
Jaké výhody by takový postup měl? Pokud ze strany (bývalého) majitele nebudou následovat žádné námitky proti úmylu zrealizovat koupi, může zájemce o koupi tento krok s čistějším svědomím učinit, protože se přeci s vlastníkem domluvil. Pokud se objeví námitky, dokládá se tím, že sudetští Němci nejsou ochotni ze vzdát svého vlastnictví. Především nové generace (sudetských Němců) budou prostřednictvím dotazování na darování upozorněny na to, že mají majetek v České republice, budou vědět, jakou má jejich majetek hodnotu, které se nyní vzdávají. Možná budou ochotni se intenzivněji zabývat sudetoněmeckou otázkou, když se prostřednictvím poptávky budou muset vypořádávat s osobními rozpaky.
Jeden čtenář, který chtěl zůstat anonymní, zprostředkoval redakci Sudetenpost vyjádření vůle:
„Tímto ... prohlašuji, že po mé smrti bude můj syn, ..., dědicem a vlastníkem celého majetku v Nové Bystřici.
Mí rodiče a já jsme v květnu 1945 museli během dvou hodin opustit dům a statek a uprchnout s ručními zavazadly do Rakouska. Pokud by můj syn své členství v Sudetoněmeckém krajanském sdružení, které jsem převzal po svých rodičích, zrušil, pak se právo na vlastnictví přenáší na sudetoněmeckou instituci.“
Ulrike Fockeová z Pettenbachu se domnívá:
„Dle přání Vám zasílám v příloze vyplněné dotazníky ke zmíněnému tématu. Doufáme, že tím budete moci dosáhnout pozitivní zvrat v tomto již starém tématu. Proti dosti spletité, abych přímo řekla ,nečisté‘ světové politice jako jedinci nic moc nezmůžeme! Pozitivní zpětná vazba na toto téma by nás určitě velmi těšila.“
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 3. července 2014.