K zamyšlení: Úrok z úroku

Dokonce ani odborníci v tom nejsou zajedno. Může za to to finanční politika? Jsou to národní nebo mezinárodní ústřední banky? Nikoliv – je to konstrukční chyba v našem peněžním systému: úrok z úroku.

Nacházíme se v docela solidním „vězení“, vybudovaném naším způsobem myšlení ve vztahu k tématice „peníze“. Kritika peněžního systému sice souhlasí, ale nedisponujeme mocí a vůlí, něco proti tomu podniknout. Úrok náleží mezi vstupní paradigmata, která musí akceptovat všichni ekonomové – počínaje bankovním poradcem a konče uznávaným expertem na podnikové a národní hospodářství. Všechny ekonomické modely a propočty předpokládají existenci úroku jako danou.

Přitom si můžeme položit otázku, zda si přejeme takový peněžní systém, který zaručuje stabilitu? Nebo dáme přednost takovému systému, který umožňuje velký blahobyt na náklady druhých? Z dlouhodobého hlediska se každý takový peněžní systém musí díky úrokům a úrokům z úroků zhroutit.



Obšem náš peněžní systém není „dán Bohem“. Vytvořili jsme si jej my, lidé, a stejně tak bychom jej mohli změnit. Existují náznaky řešení a návrhy peněžního systému (např. projekt regionálních peněz „Chiemgauer“), jež optimalizují využití a pomáhají vytvořit peníze, které nepodléhají patologickému nutkání k růstu, ani nezpůsobují stálé přerozdělování směrem od velké většiny lidí k malé menšině. Tento trend v neztenčené míře pokračuje, jak vyplývá z aktuální zprávy (německé) spolkové vlády o poměru stavu chudoby a bohatství.

„Národ dostává ve všech svých profesních stavech ochutnat úrokový bič,
 každé společenské třídě sedí za krkem výběrčí daní – ale kdo se
 odváží postavit proti všemocnosti bankovního a burzovního kapitálu?
 Ona všemocnost půjčkového kapitálu se ukazuje v tom,
 že – oproti všem ostatním pozemským zkušenostem – roste do jisté
 míry sama od sebe bez námahy a práce jen prostřednictvím úroků, dividend
 a rent, a takto se stává stále větší a mohutnější. Ďábelská podstata
 lži vítězí nad podstatou pořádku tvořivé práce.“
Gottfried Feder v Programu NSDAP. Knihu můžete zakoupit ZDE.

Peníze jsou jedním z nejgeniálnějších vynálezů lidstva. Bez peněz by neexistovala žádná specializace a díky tomu také žádná civilizace s dělbou práce. Ale my jsme si vypěstovali naprosto zažité chápání toho, co jsou peníze – jako kdyby dnešní chápání peněz bylo to jedině myslitelné a akceptovatelné.

Každý přirozený, zdravý organismus od určité velikosti přestává růst. Z hlediska peněz to ovšem jakoby nemá platit. Peněžní systém, zakládající se na úroku a úroku z úroku, není přirozeným organismem. Tento umělý konstrukt se řídí podle zásadně jiného růstového vzoru – takzvaným expenenciálním nebo zdvojnásobujícím růstem, způsobeným efektem úroku z úroku. Ze začátku rostou zúrokované peníze o velmi malé částky, potom ale kontinuálně rychleji a rychleji a nakonec má růstová křivka téměř kolmý spád. Peníze se znásobují v pravidelných intervalech prostřednictvím úroku a úroku z úroku.

Čím větší je úrok, tím je rychleji, čím nižší je úrok, tím pomaleji tento vede ke kolapsu. To zrcadlově platí také pro dluhy. Velmi dramatická je pak situace v „rozvojových zemích“. Jeden africký prezident se v roce 2008 vyjádřil na jednom vrcholném setkání následovně: „V letech 1985/1986 jsme si vypůjčili pět miliard dolarů. Doposud (2008) jsme splatili 16 miliard dolarů. Teď nám říkají, že máme ještě stále dluhy, kvůli úrokovým sazbám a efektu úroku z úroku věřitelů.“

Je stále větší růst, měřený podle hrubého národního produktu, skutečně ultimativním indikátorem blahobytu? Neměly by se spíše vytvořit takové podmínky, které by podporovaly úsilí o co možná nejvyšší „hrubé národní štěstí“? O tom bychom měli přemýšlet.

Přeloženo z textu, který vyšel na stránkách spořitelny Sparkasse Rosenheim-Bad Aibling