 |
| V protektorátním tisku se zpráva o zničení Lidic objevila den před ko- náním manifestace pořádané vládou na Zelném trhu v Brně 12. 6. 1942. |
13. 6. 1942 byly lidické děti odděleny v Kladně od matek, tři děti byly ještě v Kladně vybrány coby poněmčení schopné, šest těhotných žen dopraveno do Prahy, kde později porodily. Oněch šest dětí (nejsou započteny v celkovém počtu lidických 98 dětí) obdrželo rovnou německá jména a příjmení, aby se zastřel jejich původ kvůli adopci říšskoněmeckými rodinami a administrativně byly svěřeny Hlavnímu rasovému a osidlovacímu úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamts der SS, RuSHA). Dva kojenci zemřeli ještě v roce 1942 a dva v roce 1943. Další dítě porodila paní Horníková z Lidic v KZ Ravensbrück, protože jejího těhotenství si tehdy nikdo nevšiml. Dítě bylo od matky odděleno, jeho další osud není znám. Čeští historici je do celkového počtu dětí z Lidic nezapočítávají.
Sedm dětí mladších jednoho roku odebraných 13. 6. lidickým matkám v Kladně bylo přemístěno do pražské nemocnice na Karlově náměstí, později do ústavu v Praze-Krči. Jedno z nich v Krči zemřelo. Tři z nich odpovídaly kritériím germánské rasy [autor má na mysli zřejmě rasovým kritériím "poněmčitenosti" – tedy "vyhovující" vzájemný podíl šesti evropských árijských ras, nikoli neexistující "germánské rasy" – pozn. Lukáše Beera] a byly nabídnuty k adopci především do rodin členů SS. Jedno z těchto dětí uznané za schopné poněmčení, Dagmar Veselá, bylo z neznámých důvodů prohlášeno opět za poněmčení neschopné a předáno do migračního střediska Umwandererzentrale Posen, Dienststelle Litzmannstadt, Gneisenaustraße 41 (Migrační centrála Poznań, pracoviště Łódź), kde stopy po ní mizí. Čeští historici onu dívku ale připočítávají k dětem odvezeným do KZ Kulmhof, osudy dalších tří kojenců, údajně nevhodných k poněmčení, ignorují.
RuSHA poslal zbylých 88 dětí (98 – 3 – 7 = 88) ještě v červnu 1942 do stejného migračního střediska v Litzmannstadtu, kojenci zůstali v Praze. Jeho vedoucí SS-Obersturmbannführer Hermann Krumey se vícekrát písemně obrátil na referát IV B 4 v Reichssicherheitshauptamtu (RSHA, Hlavní říšský bezpečnostní úřad), který podléhal Adolfu Eichmannovi, s tím, zda ony lidické děti podléhají Sonderbehandlungu (zvláštnímu zacházení) nebo ne. Eichmann mu nikdy neodpověděl. Po válce se obecně přijímala ničím nepodložená domněnka, že Eichmann na Krumeyovy dálnopisné depeše přece jen reagoval a zabití lidických dětí nařídil. Jenže právě z tohoto trestného činu izraelský soud Eichmanna v roce 1961 osvobodil. Kromě toho tentýž izraelský soud došel k závěru, že z použití výrazu Sonderbehandlung (zvláštní zacházení) nelze usuzovat na smrt dětí [Schicha – Metzing]. Obdobné pochyby vyjádřil i uteklý Häftling z KZ Auschwitz Rudolf Vrba (Walter Rosenberg) slovy: „Proto se ptáme, zda Sonderbehandlung vždy znamenalo smrt v plynových komorách nebo zda nemělo i jiný význam“ [Lanzmann].
V Litzmannstadtu bylo vybráno dalších sedm lidických dětí coby schopných poněmčení a předány do říšských dětských domovů k pozdější adopci. Zbývající 82 děti zmizely beze stopy (čeští historici k nim připočítávají k nim i kojence Dagmar Veselou, podle nich tedy 88 – 7 + 1 = 82). Poslední korespondenční lístky jimi poslané příbuzným v protektorátu s odesílací adresou Litzmannstadt, Gneisenaustraße 41, jsou orazítkovány poštovním úřadem v Litzmannstadtu s datem 4. 7. 1942. Den předtím, 3. 7. 1942 byly lidické děti ještě vedeny v hlášení o stavu osob v migračním středisku v Gneisenaustr. 41, všechny s poznámkou Abgang (odchod).
Po válce hledalo Československo v Německu 890 dětí unesených za německé okupace, včetně dětí z Lidic, především veřejnými výzvami. Bylo to velmi obtížné, Německo bylo rozdělené do okupačních zón, plné uprchlíků a vyhnaných z jiných zemí, z nichž mnozí neovládali němčinu. Německé úřady, které se podílely na exekuci Lidic, již neexistovaly, jejich akta byla rozseta i po dříve okupovaných zemích nebo zničena. Muselo se také předpokládat, že děti byly nabídnuty adoptivním rodičům i jako děti německého původu s německými jmény, tedy bez jakéhokoli vztahu k Čechám, a též, že adoptivní rodiče je asi nebudou chtít vydat.
V prosinci 1945 byli nalezeni tři sourozenci z Lidic, v dubnu 1946 jedno další dítě, v srpnu 1946 další dvě lidické děti [Schicha – Metzing]. 13. 4. 1947 hlásila vyhledávací služba UNRRA, že 17 dětí z Lidic nastoupilo z dětské vesničky v Prienu u Chiemsee cestu do vlasti [Neue Zeitung München, 14. 4. 1947].
Pátralo se dále. Zjistilo se, že z Litzmannstadtu je gestapo odvezlo nákladními vozy. Protože několik desítek kilometrů severozápadně od Litzmannstadtu se nacházel vyhlazovací KZ Kulmhof (Chełmno nad Nerem), předpokládalo se, že děti zahynuly tam. Jeden svědek, zahradník z Kulmhofu v prosinci 1947 dosvědčil, že viděl někdy v létě 1942, jak byly do koncentračního tábora nákladními auty přivezeny nějaké děti. Podle jeho výpovědi se po válce v onom koncentračním táboře našly i české mince a knihy. Též se nalezla stvrzenka potvrzující zaplacení nájmu nákladního vozu na 2. 7. 1942 litzmannským gestapem i s uvedením jeho poznávací značky, který podle českých historiků 82 (81) lidické děti z migračního střediska v Gneisenaustr. 41 prý vyzvedlo (2. 7. odvezeny, ale den poté, 3. 7., byly ještě ve stavu v Gneisenaustraße!). Vícero potvrzení o přibytí nákladního vozu s touto poznávací značkou do KZ Kulmhof existuje též, ale všechna mají jiný, k předchozím datům se nehodící datum. Výpověď zahradníka nestačí k dokázání, že tam byly lidické děti přivezeny a zavražděny. V KZ Kulmhof byli za války umístěni čeští Židé, mezi nimi i děti, takže z tamního nálezu českých mincí a knih nelze smrt lidických dětí vyvozovat. Kromě toho existuje i výpověď jedné zdravotní sestry z RuSHA, která údajně doprovázela lidické děti až do konce. Jenže o ony děti se prokazatelně nikdo takto nestaral [Schicha – Metzing].
Čeští historici se sjednotili na 17 navrácených dětech z Lidic (ale 98 – 17 = 81, což neodpovídá 82 dětem). Též pominuli, že jen 12 z nich bylo vybráno k poněmčení coby vhodné k adopci, kdežto ostatní podle nich k likvidaci. Takže pět lidických dětí nebo jedenáct, použijeme-li údaje shromážděné Kerstin Schichovou a Frankem Metzingem) po válce nalezených v Německu a vrácených do ČSR pocházelo z oné 82členné skupiny, která byla podle nich určena k likvidaci, údajně odvezena do blízkého KZ Kulmhof, kde byla, opět údajně, usmrcena. S vysvětlením se neobtěžují. To mimochodem dokazuje, že i část dětí ze skupiny z Litzmannstadtu přežila, adoptována německými rodinami.
Jinak je udávaný podíl lidických dětí vhodných k poněmčení nepravděpodobně nízký, protože podle šetření Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS (RuSHA) od září 1943 do února 1945 bylo 31,2 % české populace uznáno za „žádoucí, respektive únosný přírůstek obyvatelstva", tedy k okamžitému poněmčení, a dalších 58 % české populace bylo vhodných pro „proces opětovného poněmčení". Ze šetření vyplynulo, že jen 10,8 % Čechů bylo rasově nevhodných [Küpper]. A Lidice nebyla obec vybočující nápadně z protektorátního průměru.
Kdybychom přijali tezi o smrti lidických dětí v KZ Kulmhof, tak je naprostou záhadou, proč o nich, coby živých, probíhala v letech 1943 a 1944 čilá korespondence mezi německými úřady, jeden rok až dva roky po jejich údajné smrti! Ještě 14. 6. 1944 (!) psal osobní referent německého státního ministra pro Čechy a Moravu SS-Standartenführer Robert Gies: „65 dětí Čechů, kteří byli podle stanného práva odsouzeni, je jednotně ubytováno – 46 z nich v (českém, nikoliv německém) internačním táboře ve Svatobořicích a 19 v dětském domově v Praze-Krči. Tyto děti pocházejí převážně z bývalých vsí Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé byli opatřeními po atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha zastřeleni, případně posláni do koncentračního tábora… Bylo navrženo jejich odtransportování na východ. Jejich odtransportování dnes již není možné“ [Eindeutschung der Kinder von Lidice, Schicha – Metzing]. Proč všichni historici zabývající se exekucí v Lidicích tuto korespondenci ignorovali, bychom se mohli jen dohadovat, kdyby neexistoval nepřímý důkaz, proč tak činili.
Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) má v Archivu bezpečnostních služeb (ABS) listiny, ze kterých vysvítá, že československá Státní bezpečnost (StB) ještě v prosinci 1969, tj. 24 let po válce, hledala přeživší a dosud nenalezené lidické děti [Baroch, (vfe)]. Z toho lze soudit, že StB z korespondence mezi německými úřady v létech 1943–1944 věděla, že alespoň většina lidických dětí odvezených gestapem z Litzmannstadtu začátkem července 1942 byla ještě v červnu 1944 naživu a v protektorátu, takže s přihlédnutím k okolnostem uvedeným ve výše uvedeném Gieseho dopisu se dalo předpokládat, že válku mohly přežít. Za těchto okolností lze českým historikům již připsat motiv: falšování dějin na státní objednávku nebo nacionalistické poblouznění. Ostudné.
P. S. V památníku v Lidicích je sousoší 82 zahynulých dětí, kde prý každé z nich má v něm svou podobiznu – zhmotnělý český mýtus.
Zdroje:
Baroch, Pavel: Dokumenty zachycují, jak StB ještě 25 let po válce pátrala po lidických dětech, Aktuálně.cz, 8. 6. 2012, http://tinyurl.com/nofsdsn
Eindeutschung der Kinder von Lidice, 1943. Bundesarchiv Koblenz, NS 19/375, S. 9 ff
Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg, München 2010; česky: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012
Lanzmann, Claude: Shoa. DTV Deutscher Taschenbuch, München 1993
Schicha, Kerstin, Metzing, Frank: Die Kinder von Lidice. In: Tribüne. Zeitschrift zum Verständnis des Judentums. Frankfurt am Main, 34. Jahrgang, Heft 134, 2. Quartal 1995
(vfe): Po lidických dětech pátrala i StB v 60. letech. Parlamentní listy, 10. 6. 2012, http://tinyurl.com/powdl9u
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem.