V Mnichově nás spojenci zradili aneb Dočasné zachování historických hranic (2.)

Druhá část antidota k českým mýtům (Předchozí část ZDE)
Tomáš Krystlík 

Francouzi na mírových jednáních v Paříži po první světové válce nechtěli připojením pohraničních území Českého království osídleného německým obyvatelstvem posílit Německo, a proto je hodlali přiřknout Československu podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic. U jižních hranic Slovenska Beneš argumentoval nikoli historickými hranicemi, nýbrž strategickými vojenskými požadavky - vodními toky, železničními tratěmi – dále požadoval Horní a Dolní Lužici a zřízení několik desítek kilometrů širokého koridoru dnes rakouským Burgenlandem až po hranice Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Nejpodstatnější ale bylo, že historické hranice, coby hranice Českého království, v žádném případě neohraničovaly sídelní území českého národa.

S požadavkem tzv. historických hranic Češi narazili na rozhodný britský, ale i na americký odpor. Britové byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR – pokládali to za potenciální příčinu budoucí války, u Chebska argumentovali i tím, že historicky k zemím svatováclavské koruny nepatří. Američané chtěli jižní oblasti obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumburský okres k Německu, u ostatních německých sídelních území nebyli rozhodnuti. Beneš, nevida jiné východisko jak se prosadit, přeformuloval československý požadavek historických hranic na „dočasné (!) zachování historických hranic“ českých zemí, který Britové nakonec akceptovali [Petráš]. Přičlenění Lužice k ČSR a vzniku koridoru ke Království SHS mocnosti nevyhověly. Snad se Beneš domníval, že vítězné mocnosti na onu dočasnost historických hranic českých zemí zapomenou, ale pozdější události ukázaly, že tomu tak nebylo. S výjimkou René Petráše čeští dějepisci o oné dočasnosti hranic českých zemí mlčí.

Čeští historici vysvětlují historičnost hranic českého státu jejich neměnností po téměř celou dobu existence českého státu, což je záměrně vylhané tvrzení. Příklad: „Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky po tisíc let nezměnily“ [Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. Paseka, Praha 2006]. Nezměněné byly teprve od roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku. Mírovými smlouvami bylo Československu přiřknuto navíc Vitorazsko kvůli opravně lokomotiv v předměstí Gmündu, dnes v Českých Velenicích a přístupovým tratím, Valticko kvůli železniční trati Mikulov–Břeclav, Podyjský roh, vše na úkor Rakouska. Byla to území, která ke Království českému nepatřila. Též byly k Československu připojeny Petržalka kvůli přístavu na Dunaji a na úkor německého státu Hlučínsko. O Těšínsku měl rozhodnout plebiscit obyvatelstva.

Na Slovensku Češi princip tzv. historických hranic naopak zcela ignorovali a mimořádně se tak zasloužili o rozbití Uher, které přišly celkem o 70 % svého území. Odtrhli si Horní Uhry včetně řady maďarských území, kde Slováci ani nežili. Slovensko mělo tvořit podle etnografických kritérií 10 komitátů, kde tvořili Slováci (Slované) většinu. Jenže Československo navíc požadovalo a dostalo Prešporský komitát (dnes bychom řekli Bratislavskou župu), kde byli Slováci v menšině, čtyři celé komitáty, kde se Slováci prakticky nevyskytovali. Dalšími 11 komitáty s maďarským osídlením se vedla hranice napříč podle československých strategických požadavků. Horní Uhry, definované jako území obývané převážně slovanským obyvatelstvem, měly rozlohu 33.000 km², ale Československo si k tomu zabralo na úkor Maďarska navíc území zvící 16.000 km2 s neslovanským obyvatelstvem, tedy téměř o polovinu více.

Nepochybně si na „dočasnost historických hranic“ českých zemí požadovanou Benešem vzpomněli jak britští, tak i francouzští politici na locarnské konferenci v roce 1925 a v druhé polovině 30. let při sporech s německou menšinou v ČSR. V Locarnu se spojenci dohodli, že východní hranice Německa nebudou mezinárodně zaručeny obdobným způsobem jako německé západní hranice – podle locarnské smlouvy se staly garanty její neměnnosti Velká Británie a Itálie – nýbrž že vzájemné, německo-československé spory (též i německo-polské), i hraniční, si budou ony státy řešit vzájemnými dvoustrannými jednáními a v případě pokračujících neshod je rozhodne mezinárodní arbitráž. Jinými slovy, že ČSR může na Německu kdykoliv žádat část jeho území bez náhrady a vice versa. To byl obrovský neúspěch Benešovy zahraniční politiky.

Pokračování následuje ZDE

Tento text vyšel na autorově blogu a byl zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Pod uvedeným odkazem lze o článku diskutovat.