Mobilizovalo „světové Židovstvo“ k 2. světové válce? Diskurs, který probíhal v Německu v roce 1963

Ondřej Veverka 
Lukáš Beer 

Prezident Světové sionistické organizace Weizmann napsal v roce
1941 brizantní dopis ministerskému předsedovi Churchillovi.

V roce 1963 zveřejnil rakouský sociální psycholog Peter R. Hofstätter (1913-1994) v německém týdeníku Die Zeit článek, který vyvolal rozruch a bouřlivé diskuse mezi německými historiky a v Německu žijícími židovskými intelektuály. Autor prý v něm podstatě zpochybnil smysl „vyrovnávání se s minulostí“, vytýkali mu tehdy jeho odpůrci. Ti se především soustředili na při jiné příležitosti pronesený Hofstätterův výrok, ve kterém se říká: „Vyhubení Židů nebylo v právním smyslu vraždou. Hitler a nacionálněsocialistický stát Židům takřka vyhlásili válku a tak to samo rovnalo tomu, tohoto nepřítele vyhubit.“ Po kritice ze strany mnoha dalších autorů omezil Hofstätter své výroky na veřejnosti a pracoval už jen na svých studiích na univerzitě v Hamburku.

Kontroverzní článek vyšel v Der Spiegel 18. září 1963.

Není bez zajímavosti, že Hofstätter působil do roku 1942 na říšském ministerstvu války a od roku 1943 na říšském ministerstvu spravedlnosti; navzdory jeho členství v NSDAP jej tehdejší německé úřady evidovaly jako „politicky nespolehlivého“. Po válce se mu podařilo vybudovat kariéru na univerzitní půdě – od roku 1949 prováděl výzkumy při Massachusetts Institute of Technology a poté, do roku 1956, působil jako docent na Katolické univerzitě Ameriky ve Washingtonu. O tři roky později byl povolán na katedru psychologie hamburské univerzity. Ve svém díle "Diferenciální psychologie" (Differentielle Psychologie) zastával tezi o vrozené nižší inteligenci černochů (a ostatních „barevných ras“).

Poprask kolem jeho výroků z roku 1963 vedl, jak již bylo uvedeno, k zajímavému společenskému diskursu. Magazín Der Spiegel přinesl v září tohoto roku rozsáhlý polemický rozhovor s Hofstätterem (celý text tohoto interview si lze přečíst lze v archivu Der Spiegel), přičemž se interview dotklo i zajímavého tématu – jak lze vyčíst z následujícího doslovného překladu:

HOFSTÄTTER: (...) V literatuře jsem našel místa, ze kterých – nemohu to ověřit – každopádně jednoznačně vyplývá, že v srpnu 1939 Chaim Weizmann (prezident „Světové sionistické organizace“, ředitel „Židovské agentury'“ a později první prezident Izraele – pozn. autorů) vyhlásil Německé říši válku.

SPIEGEL: A za koho pak měl Weizmann mluvit?

HOFSTÄTTER: Hovořil jako prezident sionistického kongresu.

SPIEGEL: Ale to byla jen politická skupina. Z hlediska státního a mezinárodního práva je přinejmenším sporné, zda nějaká skupina může někomu vyhlásit válku.

HOFSTÄTTER: Sporné je v této souvislosti všechno.

SPIEGEL: Copak Weizmann řekl?

HOFSTÄTTER: Vyzval všechny Židy k boji proti Německu a zprostředkoval prohlášení o vzájemné pomoci kongresu anglické vládě. Tak to stojí napsáno v knize Petera Kleista „Auch Du warst dabei", strana 326/27.

SPIEGEL: Nechceme se s Vámi dohadovat o Vašich zdrojích. Ale je přeci zřejmě jasné, že „boj“ není „válka“ a že „prohlášení o připojení se“ nějakého kongresu nelze srovnávat s vyhlášením války nějakého státu. (...)

O jaké výzvě k boji proti Německu ze srpna 1939 – tedy ještě z období těsně před vypuknutím Druhé světové války – byla v článku řeč?

Již 29. srpna 1939 adresoval Chaim Weizmann dopis britskému ministerskému předsedovi Chamberalainovi. Tento dopis označuje známý německý historik Ernst Nolte za (druhé) „židovské vyhlášení války Německu“. Za „první“ vyhlášení války konkrétně označil bojkot německého zboží, plánovaný britskými a americkými Židy, který byl publikovaný 24. března 1933 v Daily Express pod titulkem Judea Declares War on Germany. V dopise ze srpna 1939 se praví:

„Vážený pane ministerský předsedo. 
V této hodině nejkrajnější krize mne nabádá vědomí toho, že Židé mají přispět k obraně posvěcených hodnot, abych Vám napsal tento dopis. Chtěl bych co nejvýslovněji potvrdit prohlášení, které jsem já a mí spolupracovníci podali během posledních měsíců a obzvláště za poslední týden: že Židé stojí při Velké Británii a budou bojovat na straně demokracie. Je naším naléhavým přáním, aby tato prohlášení nabyla účinku. Chtěli bychom to učinit způsobem, který naprosto souhlasí s britskými akčními plány, a chtěli bychom se proto, v malých stejně jako velkých záležitostech, postavit pod koordinované vedení vlády jeho Veličenstva. Jewish Agency je připravena podílet se na okamžitých přípravách pro využití židovských pracovních sil, technických schopností, pomocných prostředků atd. Jewish Agency v poslední době měla rozmíšky s mandátovou mocností v politické oblasti. Rádi bychom viděli, kdyby tyto odlišnosti v názorech vzhledem k aktuálním a naléhavým potřebám ustoupily. Chtěli bychom Vás požádat, abyste přijali toto prohlášení v duchu, ve kterém bylo učiněno."

Chaim Weizmann mohl ve svém dopise Chamberlainovi samozřejmě hovořit pouze jménem organizace, kterou zastupoval. Sionistická světová organizace zahrnovala v roce 1939 přes jeden milión Židů, což ovšem bylo něco méně než 6 procent celkového židovského obyvatelstva světa. Mimochodem je zajímavé, že Weizmann si ještě krátkou dobu před napsaním citovaného dopisu, stěžoval 16. srpna 1939 (před 21. Sionistickým světovým kongresem v Ženevě) na to, že se Britové zdráhali pouštět židovské uprchlíky do Palestiny.

Mnohé vypovídá i Weizmannův dopis Winstonu Churchillovi z 10. září 1941, ve kterém se říká, že mezinárodní Židovstvo napomohlo vstupu USA do první světové války a že podobný zájem a úmysl má i nyní (originální faksimilie dokumentu ZDE na str. 25):

Vážený pane premiére,

chtěl bych Vám poděkovat za velmi milou zprávu, kterou jste mi poslal přes pana Martina. Hluboce si toho vážím. Navzdory tomu se naše pozice stala natolik závažnou (nikoli kritickou), že cítím, že Vám musím předložit fakta formou dopisu, pokud tak nemohu učinit osobně.

Dva roky uplynuly od vypuknutí války, kdy jsem nabídl vládě jeho Veličenstva jménem židovského národa naprostou aktivní podporu Židů z Palestiny a z celého světa. Celý rok uplynul od té doby, co jste mi dal svůj osobní souhlas k naší nabídce náboru co největšího počtu Židů v Palestině pro bojové účely a na vytvoření židovských vojenských jednotek v zahraničí k službě na Blízkém východě či jinde. Ale během těchto dvou let se naše ochota sloužit dočkala pouze odmítání a ponížení. Dokonce i v Palestině, kde byla zdůrazněna potřeba dát se do vašich služeb, nesklidily naše nejpřičinlivější snahy ani jediné slovo veřejného uznání. Deset tisíc palestinských Židů bojovalo v Libyi, Etiopii, Řecku, na Krétě a v Sýrii, ale naši lidé nejsou nikdy zmíněni, naše jméno je přehlíženo, všechny kontakty nebo spolupráce s námi jsou stále ukrývány, jako kdyby o tom byly spory.

V březnu, dříve než jsem odešel do Spojených států, se mi v dopise z koloniálního sekretářství dostalo ujištění, že založení židovských bojových jednotek bylo s politováním odloženo – ovšem s určitostí maximálně na dobu šesti měsíců. Vím, s jakým nadšením by naši lidé v Palestině a po celém světe přivítali toto oznámení, že konečně dojde k jejich vytvoření. Ale tomu tak nemá být, dokonce ani teď ne. Dokonce i v Palestině mají naši lidé, pro něž může být obrana jejich země a britských pozicí na Blízkém východě doslova otázkou života a smrti, povoleno sloužit pouze za ponižujících omezení a podmínek.

Mučeni Hitlerem, jako žádný jiný národ v moderní době, a veřejně proklamováni za jeho největší nepřátele, jsme odmítáni jako ti, kteří bojují za svou příležitost vidět naše jméno a naši vlajku nasměřovanou proti němu.

Vím, že toto vyloučení není Vaším vlastním úmyslem a že to není ve Vašem duchu. Je to práce lidí, kteří byli zodpovědní za Mnichovskou politiku v Evropě a za Bílou knihu v Palestině. Byli jsme obětováni pro vítězství nad muftím Jeruzaléma a jeho přáteli, kteří slouží na Blízkém východě Hitlerovi; zatímco jedinou věcí, která může získat Araby, je britská síla na Blízkém východě, jak bylo jasně ukázáno v Iráku.

Ale jsou Židé skutečně – podle toho, jak by to naznačovalo zacházení s nimi – úplně tak nedůležití? Strávil jsem měsíce v Americe cestováním křížem krážem po zemi a dobře zkoumal americkou scénu. Síly jsou tam citlivě vyvážené, pozice je nejistá. Existuje pouze jedna velká etnická skupina, která je ochotna stát, do jednoho muže, za Velkou Británií, a politikou "all-out-aid": pět milionů amerických Židů. Všichni, počínaje tajemníkem Morgenthauem, přes guvernéra Lehmana, ministra spravedlnosti Frankfurtera, až po nejjednodušší židovské dělníky nebo obchodníky, si jsou vědomi toho, co boj proti Hitlerovi znamená.

Bylo opakovaně uznáno britskými státníky, že to byli Židé, kteří v poslední válce účinně napomohli jazýčkem na vahách v Americe ve prospěch Velké Británie. Mají zájem to udělat – a mohou to udělat – znovu. Ale jedná se i lidi, z masa a krve a s nejzákladnějším citem pro sebeúctu, což vytváří určité hranice, ale jsou nicméně ochotni za předpokladu, že se se dočkají jiné odpovědi než odmítání a ponižování. Americké Židovstvo čeká na slovo – na výzvu – od vlády jeho Veličenstva. Vznik židovské bojové jednotky by bylo tím signálem. Výzbroj nemůže být rozhodujícím faktorem; vždy bude nějaké alternativní využití jakékoliv výzbroje, která je k dispozici; a noví rekruti jsou po statisících celou dobu povoláváni do Britského společenství, zatímco nám se říká, že máme čekat na jednu jedinou divizi z důvodu nedostatku vybavení. Pokud se probudí duch amerického Židovstva, vliv, který se bude provádět spíše v oblasti stagnující produkce Ameriky, navrátí se Vám ta výzbroj s rozmanitými zisky.

Přesvědčte mne, pane premiére, že naše přátelství není na britské straně ani odmítáno, ani vymazáno naše jméno v době, kdy se Hitler snaží zničit naši samotnou existenci.

Upřímně Váš

Iniciály: C W (Chaim Weizmann)