Mohou za rozvoj čs. televizního vysílání Němci?

Video "Televize pod hákovým křížem" 
Gustav M. Kališ 

"Pozor, pozor: Televizní vysílač Paul Nipkow. Zdravíme všechny
soukmenovce a soukmenovkyně v televizních světnicích Velké-
ho Berlína Německým pozdravem Heil Hitler!"

Televize vždy byla předmětem zájmu vládnoucích elit jako účinný nástroj propagandy. První zemí, kde začalo pravidelné televizní vysílání, bylo Německo. Tehdejší Říšská pošta byla také jedinou správou spojů na světě, která se o televizi vážně zajímala už od jejího vzniku. Vysílání započalo 22. března 1935. Berlínský Funkhaus (budova rozhlasu) byl zaplaven vlajkami se svastikou a sešli se tam zástupci pošty, úřadů, průmyslu a významné osobnosti z oboru televizní techniky, kromě samotného německého vynálezce „moderního snímání obrázků“, Paula Gottlieba Nipkowa. Vysílání začalo přesně o půl deváté. Použitý televizní systém byl stoosmdesátiřádkový, z dnešního hlediska přenosu televizního signálu, velmi primitivní, ovšem na svou dobu doslova převratný.

Snímače filmu pracovaly samozřejmě ještě na mechanickooptickém principu – první dvě elektronické kamery měly ikonoskopy. (Ikonoskop je snímací elektronka vytvořená V. K. Zworykinem roku 1923 s akumulačním účinkem; byl úspěšně použit roku 1935. Po roce 1939 byl nahrazen jeho dokonalejší verzí - superinoskopem. Ten přibyl v „inventáři televize“ až začátkem roku 1936). Přesto, že německou televizi postihl v létě 1935 ničivý požár, při kterém vyhořel i televizní vysílač, práce na jeho obnově proběhly ve velmi krátkém čase. Německá říše a A. Hitler si tak mohou připsat výjimečné prvenství: Prvním velkým mírovým a „televizním“ počinem byly berlínské Olympijské hry v roce 1936…

Zajímavý dokumentární pořad SPIEGEL TV ("Televize pod hákovým křížem"), ve kterém jsou záznamy z vysílání a je zde popisována přenosová technika při televizním zpravodajství z Olympijských her 1936:

Stoosmdesátiřádkové vysílání přinášelo ovšem jen velmi hrubý obraz, který navíc znatelně blikal a připomínal tak začátky spíše kinematografu. Němci ale velmi brzy pochopili, že jejich nekvalitní televizní soustava nemá mnoho šancí na úspěšné přežití, a tak roku 1939 vylepšili televizní normu na 441 řádků, protože konkurence nespala. Půl roku před »začátkem« druhé světové války začala 10. března 1939 v Moskvě „sovětská televize“ vysílat svůj pravidelný program. Používala soustavu s 343 řádky. Později se přidalo leningradské televizní studio. To ale používalo v počátku televizní soustavu jen s 240 řádky. Přibližně v této době začali „Sověti“ v  moskevské továrně Světlana s výrobou vlastních televizních obrazovek.

Obr.1: Ikonoskop, jednoduché schéma.

A jak to vůbec bylo s televizním vysíláním ve vyspělém a „demokratickém“ Masarykově Československu?

V Československu se televizí ve třicátých létech intenzivně zabýval pouze profesor Jaroslav Šafránek. Pocházel původně z Plzně a stal se docentem Karlovy univerzity i Českého vysokého učení technického. Měl všestranné vzdělání, byl mimo jiné i doktorem filozofie a vystudoval lékařství. V roce 1935 sestavil se svými studenty vůbec první československé televizní zařízení, tehdy ještě samozřejmě mechanické, s Nipkowovým kotoučem. Kočoval pak se svými televizními aparáty po celé republice a snažil se zpopularizovat televizi. Ve třicátých letech v ČSR televizní vysílání přijímala i řada radioamatérů. Šlo o příjem pokusného vysílání z Berlína a Londýna na středních vlnách.

Šafránkovu práci později přerušili Němci v roce 1939 uzavřením vysokých škol. Profesoru Šafránkovi se ale podařilo přestěhovat rozpracované přístroje do pardubické továrny Telegrafia, kde byl zaměstnán jeho spolupracovník, inženýr Kapoun. Před válkou se jim ještě povedlo zkonstruovat a sestavit první československý plně elektronický televizor pro systém s 240 řádky. (Také velmi primitivní a tudíž značně nespolehlivý - viz obrázek 2).

Obr. 2: První čsl. televizor, který byl v roce 1953
oceněn na celostátní radioamatérské výstavě.

Během války se práce na československém zařízení úplně zastavily. V roce 1943 se ale do Unter Morchenstern (dnes Dolní Smržovka) u Tanvaldu přestěhovala berlínská továrna Fernseh, která se podílela na spuštění prvního velkoplošného německého televizního vysílání. V roce 1943 sice měla ve výrobním a vývojovém programu spíš válečné úkoly související s naváděním torpéd, než civilní vysílání ale už o rok později se v ní začali někteří pracovníci neoficiálně zabývat opět televizí. Systém se jmenoval TELEVID.

Továrna ve „Smržovce“ tedy byla ideálním místem, dokonale vybaveném pro vlastní vývoj a výrobu elektronek s vakuovou technikou. Proto ihned po skončení války se do této německé továrny sjeli sovětští odborníci a všichni ti, kdo v  budoucím tzv. »východním bloku« a Československu v oboru televize něco znamenali. Ústav samozřejmě podléhal sovětskému velení a utajení. Sověti, přestože zpočátku povolili stáž pětadvaceti  československým televizním odborníkům, příliš nezkušeným, politicky nespolehlivým pracovníkům nedůvěřovali a už v prosinci 1945 Televid bez vědomí státních úřadů „vystěhovali“. Zařízení, které se odvézt dalo, rychle odmontovali a odvezli do SSSR, zbytek přístrojů vyházeli z oken…

Po válce „osiřelí“ českoslovenští stážisté a pracovníci, kteří nechtěli myšlenku televize opustit, se přestěhovali do Tanvaldu, kde začala ještě za války pracovat další německá firma na vývoj a výzkum elektronek, a jenž se jmenovala Zentralstelle für Rohrenforschung. Tato továrna „naštěstí“ nespadala do strategického výzkumu a utajení. Přešla rovnou pod přímé československé velení. Její velitel, major Racek, nakonec získal do firmy bývalé německé stážisty, kteří tak nebyli vyhnáni z ČSR - jako své civilní zaměstnance.

Obr. 3: "Schémátko" nejjednoduššího amatérského
televizoru, který byl později doplněn i přijímačem zvuku.

Tak vznikl pozdější VTÚ, vojenský technický ústav, ve kterém spatřilo „světlo světa“ všechno potřebné zařízení včetně televizního vysílače. Druhá televizní skupina byla vytvořena v pardubické Tesle, pod vedením vzpomínaného nadšence-inženýra Kapouna. Výsledkem „jejich práce“ bylo první československé televizní zařízení.

Novináři jej poprvé spatřili roku 1948 a téhož roku již zprostředkovalo přímé přenosy z Všesokolského sletu na Strahově a mohli se mu obdivovat konečně i návštěvníci Mezinárodní výstavy rozhlasu (MEVRO) v Praze. Navzdory nesporným úspěchům byly ale v roce 1949 práce na televizi ve VTÚ přerušeny a převedeny do nově centrálně zřízeného Ústavu rozhlasové techniky v Praze. Československý režim si již plně uvědomoval moc nového média.

V roce 1952 byl ustaven vládní výbor pro zavedení televizního vysílání a 1. května 1953 začala Československá televize pokusně vysílat. Ale to už z propagandy místního mainstreamu dobře víme.

Překvapivě to tedy nebyly USA ani Sovětský Svaz, ale Německo, komu tak patří světové prvenství v oboru televizního vysílání. A už vůbec si úspěch nemohou přivlastňovat v „českém“ Československu, byť kompletní zařízení a laboratoře byly umístěny v součané, plně české Smržovce (Morchenstern). Tehdy to bylo zařízení plně německé a bylo založeno na území neexistujícího státu, a o kterém si spojenci ještě v roce 1943 nedělali žádné velké iluze, zda existovat vůbec bude. Dlužno podotknout, že i většina našich bývalých slovenských a (na Čechy násilně asimilovaných moravských respektive slezských spoluobčanů), také ne…

Princip televizního přenosu:

Obraz vysílané scény rozloží rozkladové zařízení, v současnosti obvykle CCD čipy, dříve televizní snímací elektronky nebo mechanickooptický systém velmi rychle na jednotlivé body, a z informace o jejich jasu a případně i barvě vytvoří televizní obrazový signál. K obrazovému signálu přidá rozkladové zařízení i tzv. synchronizační impulsy, které pak slouží v přijímači k tomu, aby reprodukoval jednotlivé body obrazu na správné místo projekční plochy. Oba signály se sloučí a vysílají se televizním vysílačem.

Přijímač signál z vysílače zachytí, zasynchronizuje se pomocí synchronizačních impulsů a na projekční plochu velmi rychle vykresluje jednotlivé body, řádky a snímky, takže divák má díky setrvačnosti zraku iluzi obrazu. Projekční plochu může tvořit stínítko obrazovky, LCD nebo plazmový displej.

Věnováno otci Augustinu Kališovi (OK 1 AXY), neúnavnému propagátoru radioamatérství v H. Slavkově v tehdejší ČSSR.

Gustav M. Kališ, OK 1 TSO

Poznámka na závěr:

Uvítám samozřejmě jakékoli bližší informace, které mají přímou souvislost s krádeží citlivého elektronického zařízení, nebo německých přístrojů ze Smržovky, případně jakékoli zprávy o jejich deportaci do tehdejšího SSSR. Ale protože mezinárodní situace na počátku padesátých let byla velmi napjatá, neřkuli kritická (viz krátký článek v NS Osud první české porcelánky trochu jinak, který se velmi krátce zmiňuje o těžbě strategicky cenné uranové rudy pro Sovětský svaz v Horním Slavkově) chápu, že vše probíhalo v naprostém utajení, rychle a improvizovaně, takže věrohodné dokumenty respektive přímí svědci již asi dávno neexistují. Tudíž nedělám si příliš velké iluze. Autor.