Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (2.)

Předchozí část: ZDE
Na cestě k založení „Evropského svazu mládeže“ 
Lukáš Beer 

Vídeňský tisk referoval v září 1942 o založení Evropského svazu mládeže ob-
sáhle na prvních stranách. Jedná se vzácný příklad toho, jak se "Evropa" jako
společenství spolupracujících národů ocitla za nacionálního socialismu ve
veřejném diskursu.

Baldur von Schirach, který zastával ve Vídni funkci říšského místodržitele a župního vedoucího a byl říšským vedoucím Hitlerovy mládeže, nepatřil od počátku čtyřicátých let k užšímu kruhu vůdcovské nacionálněsocialistické špičky. Ministr propagandy Joseph Goebbels a ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop mu do jisté míty nebyli nakloněni a také Martin Bormann měl údajně vliv na omezení Schirachových komunikačních možností s centrem nacionálněsocialistické moci. Byl to právě von Schirach, kdo přitom inicioval založení Evropského svazu mládeže. Z jeho pohledu představovalo založení takovéto organizace, skládající se s různých státních mládežnických organizací mnoha evropských národů, vyvrcholení logické geneze dosavadní linie zahraničně-politické práce Hitlerovy mládeže. Bilaterální vztahy s fašistickou Itálii a její mládežnickou organizací G.I.L. zde měly vytvářet osvědčený „recept“. Obě státní zřízení – německé i italské – obdivovala organizační úroveň mládežnické organizace svého partnera.

Podrobnosti geneze Evropského svazu mládeže pod-
robně líčí kniha Hitlerovi Češi.

Samotnému zakládajícímu kongresu ve Vídni na podzim roku 1942 předcházely četné společné aktivity.  Na letních sportovních hrách Hitlerovy mládeže v Breslau v srpnu 1941 se Schirach přihlásil k myšlence evropské sounáležitosti: „Spojují nás společné ideály: ideál samosprávy mládeže, ideál sociální spravedlnosti a myšlenka osudového společenství mladé evropské generace. Jsme bratry a sestrami v boji o svobodu evropského ducha proti bolševickému teroru a proti moci peněz. Za tyto ideály pochodujeme a bojujeme. (...) Zde v Breslau také chápeme, že hádky mezi vlastními národy Evropy budou jednou bezpředmětné před společenstvím, jednotou a spřízněností oné nacházející Evropy, ke které se my v mládeži hlásíme již dnes.“

Schirach považoval Osu Berlín-Řím za ústřední točnu nové Evropy. Ve svém projevu „mládeži Evropy“ k tomu ještě v Breslau uvedl: „Nám všem, jež se shromažďují v tomto duchu, se v hluboké vděčnosti otevírá zázrak obrody evropského ducha, když vzpomeneme na jméno muže, jenž dnes, společně s Benitem Mussolinim, v rukách nese meč a prapor Evropy.“ Již při této příležitosti zmínil Schirach své představy o „pracovním společenství evropské mládeže“ a měl přitom na mysli „svaz mládeže“, ve kterém by měly „ze svobodné vůle a dle svého uvážení spolupracovat všechny mládežnické organizace Evropy“. Byla to myšlenka, kterou s vděčností přijal i italský zástupce Orfeo Sellani jako perspektivní.

Artur Axmann a Baldur von Schirach na zakládajícím
kongresu Evropského svazu mládeže ve Vídni v září
1942. Foto: archiv Lukáše Beera

Stručné shrnutí historie vzniku Evropského svazu mládeže poskytuje zajímavý obrázek o pozadí koncepce a podobě „evropské myšlenky“, která byla silně propagovaná říšským vedením mládeže. Vídeňský kongres byl koneckonců logickým důsledkem předchozího několikaletého vývoje.

V Evropě docházelo již ve třicátých letech k bilaterálním kontaktům mezi jednotlivými státními organizacemi mládeže. Poměrně brzy vznikaly na různých úrovních pravidelné kontakty. Tak kupříkladu organizovala španělská mládežnická organizace (založená roku 1933) návštěvy ve fašistické Itálii a obzvláště pak s nacionáoněsocialistickým Německem, a naopak přijímala i zahraniční návštěvy. V rámci těchto kontaktů cestovalo v letech 1937 až 1939 mnoho zástupců španělské organizace (od roku 1940 „Frente de Juventudes“, česky „Fronta mládeže“), především ale členky její ženské organizace, do Německa, o něco méně často pak funkcionáři Hitlerovy mládeže a funkcionářky Svazu německých dívek (BDM; blíže o tom v seriálu NS o Juttě Rüdigerové) do Španělska. Z pohledu Hitlerovy mládeže tvořily tyto výměnné návštěvy část takzvané „práce se zahraničím“, kterou německá organizace mládeže realizovala v druhé polovině třicátých let s několika zahraničními organizacemi mládeže.

Myšlenka mezinárodní spolupráce Hitlerovy mládeže byla tedy uskutečňována již dlouho před vypuknutím války. Rok 1938 byl Baldurem von Schirachem prohlášen za „Rok porozumění“ se zahraniční mládeží. Na jaře 1938 pobývala vůdkyně španělských žen a dívek, Pilar Primo de Rivera, jako host ženské vůdkyně žen v Německu. A na podzim 1938 pozvala španělská funkcionářka do své země říšskou referentku BDM, Juttu Rüdigerovou. Té se pro změnu podařilo ve stejném roce přimět nejvyšší představitelku britského dívčího skautingu, Katharine Furse, k návštěvě sjezdu NSDAP v Norimberku. V květnu 1939 se delegace vůdkyň Svazu německých dívek v čele s Rüdigerovou vydala do Itálie.

Skutečnou konjunkturu prodělal pojem „Evropa“ v nacionálněsocialistické politice až za války. Zatímco do roku 1939 se kontakty mezi mládežnickými organizacemi omezovaly především na bilaterální aktivity, posunul se v důsledku změn v roce 1940 hlavní zájem říšského vedení mládeže postupně na „evropskou“ úroveň.

Rok 1940 stál nejprve ve znamení pokračující výstavby bilaterálních vztahů mezi Německem a Itálií. Při příležitosti konání 5. Zimních sportovních her Hitlerovy mládeže koncem února 1940 v Garmisch-Partenkirchenu se například uskutečnily první sportovní závody mezi oběma národy. Propagandisticky bylo toto setkání velmi využito. Rozšířením kdysi pouze národních zimních závodů Hitlerovy mládeže na akci zahrnující mezistátní utkání začala internacionalizace mládežnického sportu. Zatímco doposud vrcholila podobná mezistátní setkání nanejvýš ve společných pochodech a apelech (a byla tedy spíše pouze reprezentativního charakteru), byl repertoár nyní obohacen o prvky vzájemného porovnávání sil na půdě výkonnostního sportu.

V srpnu 1940 zahraniční úřad Hitlerovy mládeže konstatoval: „Jsme svědky položení základního kamene k novému evropskému pojmu (...). Pojem ,Nová Evropa‘, o kterém před několika lety ještě nemohla být řeč, se dnes stal v novinových článcích ve všech jazycích slovem, jež zde lze najít každý den.“

V říjnu 1940 sice v italském Padově pochodovali mladí funkcionáři organizací z Itálie, Německa, Španělska, Rumunska a Maďarska ještě pod italskou záštitou před Mussolinim, ale poté převzalo německé říšské vedení mládeže po několika měsících koncepčních příprav iniciativu a nastoupilo cestu, která o dva roky později přes různé etapy vyústila v založení Evropského svazu mládeže ve Vídni. Za italské spolupráce byla v následujících 18 měsících uspořádána tři setkání se zástupci fašistických popř. autoritativních mládežnických evropských svazů.

V květnu 1941 se vydal Artur Axmann (od května 1940 zástupcem von Schiracha a od srpna stejného roku převzal jeho funkci) do Říma, kde mu se všemi poctami byl propůjčen vysoký italský řád – „Velký kříž italské koruny“ – a byl přivítán významnými reprezentanty země, kteří s ním vedli rozhovory. Následovně se deset národních delegací (včetně Itálie) zúčastnilo „her německé mládeže“ ve Výmaru.

V důsledku operace „Barbarossa“ došlo k ožití „evropské tématiky“ i z pohledu zahraniční propagandy jak ministerstva propagandy, tak i ministerstva zahraničí. Šlo o to, utvořit pro spojenecké a na Německu politicky závislé evropské státy kulturní hodnotový rámec, jakési společenství, které by participovalo na „evropském křížovém tažení“ resp. obraně proti bolševismu. V této chvíli se tato myšlenka stává ústředním pojícím prvkem, který měl zprostředkovat pocit sounáležitosti mezi příslušníky zúčastněných zemí, jak bylo naznačeno v předchozí kapitole. Podobně jako 5. Zimní závody Hitler-Jugend proběhly v srpnu 1941 i 5. Letní hry za mezinárodní účasti – příslušníci celkem 14 národů se dostavili do Breslau (Itálie, Japonsko, Maďarsko, Slovensko, Rumunsko, Finsko, Chorvatsko, Dánsko, Flandry, Valonsko, Holandsko, Norsko, Španělsko a Německo), z nichž 12 národů se zúčastnilo sportovních utkání. Důležitou skutečností je, že čistě na propagandistické účely tohoto mezinárodního setkání Berlín investoval 150.000 říšských marek a označil záležitost za „důležitou pro Říši“ („reichswichtig“). Hitlerova mládež se v tomto ohledu (a v této fázi) těšila maximální podpoře rozhodujících říšských míst. HJ měla v tomto období války tímto způsobem – mezinárodními sportovními aktivitami – šířit ideologii evropské myšlenky.

V průběhu roku 1942 dojednaly obě mocnosti Osy koordinovaný postup v oblasti mezinárodní spolupráce mládeže. Kulturní hry Hitlerovy mládeže, konající se v roce 1941 ve Výmaru ještě jako čistě německý podnik (soutěžilo se zde ve všech oblastech kulturní tvorby), byly o rok později proto rozšířeny na tzv. „Kulturní most“ mezi Výmarem a Florencii (například soutěžení ve filmové tvorbě se přemístilo do Itálie). A zároveň se zde jednalo o poslední přípravnou etapu založení Evropského svazu mládeže. Pět červnových dní roku 1942 se mladí příslušníci 15 národů setkali nejprve ve Výmaru a poté se druhá polovina kulturních soutěží (z oblasti rozhlasu, filmu, divadla, malířství a literatury) uskutečnila ve Florencii. Byl zde také oficiálně ohlášen úmysl založit v krátké době nový evropský svaz.

Výstavba bloku „evropské mládeže“ spojeneckých států tím uprostřed roku 1942 dosáhla svého dosavadního vrcholu. Zúčastněné národní mládežnické organizace ovšem nepojila pouze idea společného boje proti nebezpečí bolševismu. „Nový pořádek“, rozšířený na celý evropský kontinent, měl „zahodit starý svět“ a na jeho místo postavit do popředí ve výchově mládeže „věčně platné hodnoty“.

Úspěšná letní německá ofenzíva od června 1942 rozšířila mezitím oblast německého vlivu v Rusku až k Volze, resp. ke Kavkazu a v Africe až k egyptským hranicím. Německo se nacházelo na absolutním vrcholu rozvoje sféry svého vlivu a dle představ Josepha Goebbelse měla země proto před ostatním světem uplatňovat odpovídající suverénní postoj, což se tedy v neposlední řadě mělo odrážet i v „zahraniční politice“ Hitlerovy mládeže.

Cílem našeho dalšího pojednání nebude vnější popis vlastního založení Evropského svazu mládeže ve Vídni v září 1942 – o čemž ostatně velmi podrobně pojednává kniha Hitlerovi Češi – nýbrž se zaměříme čistě na konkrétní pokusy vlastní legitimizace založení svazu prostřednictvím jednotícího konceptu „nového evropanství“. Při založení svazu pod nacionálněsocialistickou záštitou použili jeho iniciátoři různých „odůvodňovacích vzorců“ evropské sounáležitosti, které musely obstát v úsilí interpretativně překonat jednotlivé dílčí národní nacionalismy, aniž by však tyto zároveň byly potlačeny či „poškozeny“. Kühberger ve své studii říká, že za tímto účelem zakladatelé svazu použili jako pojidel určitých ideových výpůjček jak z historie, tak i z aktuálního dění. A koneckonců nezávisle na historii vzniku a dalšího osudu Evropského svazu mládeže, poskytuje zakládající kongres ve Vídni na podzim roku 1942 velmi zajímavý rezervoár nacionálněsocialistických konceptů „evropské myšlenky“. Jedná se přitom o vzácný příklad toho, jak se Evropa jako společenství národů dostala – a sice také dosti intenzivně díky říšskému tisku – za nacionálního socialismu do veřejného diskursu.

Pokračování ZDE

Literatura: 

Beer, Lukáš: Hitlerovi Češi. guidemedia etc, Brno, 2014. 
Kühberger, Christoph: Europa als „Strahlenbündel nationaler Kräfte“. Zur Konzeption und Legitimation einer europäischen Zusammenarbeit auf der Gründungsfeierlichkeit des „Europäischen Jugendverbandes“ 1942. In: Journal of European Integration History (15), 2/2009.