 |
| Rozdělení padlých vojáků rakousko-uherské armády podle jednotlivých okresů Čech a Moravy, vždy podle podílu na 1000 obyvatel. Mapa vyšla v německé publikaci z roku 1943 a měla dokazovat, že největší oběť na padlých neslo německé pohraničí. Sudetoněmecká a československá propaganda si už za první repubilky navzájem "nahrávaly" v podceňování počtu českých obětí rakousko-uherské armády. Grafika: Náš směr |
O 28. říjnu se toho dá napsat jistě dost a dost – už podle toho jak a kým byl kdy tento beze všeho sporu významný den prezentován. Avšak například 25. října, kdy letos začínám psát tuto svou dnešní drobnou úvahu, se toho v rámci celého člověčího dějepisu za ta tisíciletí, co je den tohoto data prožíván, se toho stalo také určitě hodně. Co mne však v této souvislosti zajímá nyní, jsou hned tři události: 25. října 1914 začala tzv. „Česká družina“ přijímat k Kyjevě do svých řad vojenské zajatce české a slovenské národnosti, téhož 25. října, ale v roce 1917, již operoval „Československý armádní sbor v Rusku“ a v roce 1918 doznívalo ve stejný den vítězství „Československých legií“ u Terrone na francouzsko-německé frontě. To ale jen namátkou, protože událostí, které se tak či onak dotýkaly právě vznikajícího novodobého samostatného Československa, jmenovitě právě v souvislosti s těmi legiemi, bylo jistě ještě mnohem víc.
Ačkoli Československé legie do událostí, které se seběhly v Čechách, na Moravě a konečně i v tehdejší uherské „Horní zemi“, tedy na Slovensku, přímo v říjnu 1918 kolem instalace ČSR, ani do pacifikačních bojů v zimě 1918 – 1919 nezasáhly, role, kterou tehdy sehrály všeobecně, je nezastupitelná a (jak si brzy řekneme) plným právem nezapomenutelná. I když, a na to pozor, ne vždy právě v pozitivním smyslu – viz zde dále.
Toho „zahraniční vojsko republiky“ nejenže zastalo věru hodně na prakticky všech frontách Velké války, především však představovalo vítaný a nanejvýš platný silový argument pro zásadní politická jednání jak před faktickým zřízením Republiky československé, tak i ještě dlouho poté. Dá se dokonce říci, a to s jistotou, že by Masaryk a jeho skupina bez tohoto nanejvýš významného elementu se svou věcí sotva uspěli. Rozhodně ne do té míry, jak se jim to nakonec povedlo.
Už proto je možné také snadno pochopit nespornou masivní adoraci Legií (chcete-li: původně Československého zahraničního, anebo dobrovolnického vojska) nejen tehdy, ale během trvání První republiky vůbec. Málo co jiného totiž bylo vhodnější pro umělé vytvoření a další vyživování „osvobozenecké legendy“, než právě toto jmenovité československé vojenské uskupení – lhostejno zda působilo ve Francii, v Itálii,v Rusku, anebo v pozdějších bojích na asijské trase Magistrály.
Československé legie se kromě toho staly po roce 1918 klíčovým prvkem tvorby image nového státu: jejich jakkoli samy o sobě krátké dějiny tvořily podstatnou část nově budované historie, navrátivší se legionáři byli všeobecně preferováni a jejich podobně protěžovaní velitelé všech stupňů se stali nejen základem důstojnického sboru Československé armády, nýbrž také republikánského civilního aparátu. Jak jsem řekl: tohle všechno je možné pochopit. Současně s tím je však stejně nezbytné ptát se, zda bylo něco takového opravdu na místě.
 |
| Legionáři, kteří se vrátili z Francie, přebírají stráž na Pražském hradě. Foto: archiv Lukáše Beera |
Dost ale možná, že si přitom také uvědomíte, jak moc se asi obrovské většině ze všech těch tehdejších nešťastných kluků, mladých mužů i hotových chlapů chtělo nechat toho všeho a vyměnit daný stav za cokoli jiného, alespoň trochu snesitelnějšího.
To všechno ostatně také může být klíčem k pochopení vzniku Legií. Tak snadné, prosté a jednoduché to ovšem vůbec není.
„Osvobozenecká legenda“, o které jsem už hovořil, operuje s okrouhle s devadesáti tisíci, anebo nanejvýš se statisícem těch, kteří v rámci „Československých legií“ aktivně bojovali. Přeneseně: se slabým statisícem těch, kteří předtím dezertovali, vzdali se a vědomě, se vším všudy, přešli na později vítěznou stranu.
Vedle zabahněného a studeného podzimního pole však rovněž chápu děsné podmínky, v nichž byli nuceni žít váleční zajatci – zejména v ruských ťurmách a táborech. I to mohla být snadno pochopitelná pohnutka pro nabízený, v tom okamžiku spásný vstup do „Legií“. Už teď je však třeba říci cosi zásadního: kromě oněch nanejvýš sta tisíc, kteří na něco takového kývli, zde totiž byla mnohem větší síla těch, kteří takový zásadní „druhý krok“ nikdy neudělali.
Ale nejen to - už vzhledem k charakteru vedení války v letech 1914 až 1918 je celkem přirozené, že zajatecké tábory protivníka bývaly zaplněny nejen příslovečnými příležitostnými dezertéry, nýbrž statisíci (sic!) těch, kteří padli do regulérního zajetí nikoli o své vůli, tedy naopak jaksi přirozeně, v rámci běžných vojenských operací. Přitom opakujme, že těch, kteří toho využili dál, de facto mnoho nebylo.
Přesněji řečeno: i střízlivé, důvěryhodné prameny uvádějí počet Čechů a Slováků, odvedených během První světové války do císařsko-královské armády, na téměř půl druhého milionu. Už to samo o sobě signalizuje oproti pozdější bájeslovné legendě značný, přinejmenším statistický nepoměr. Uvážíme-li však navíc, že z nich všech jich údajně padlo a bylo jinak ztraceno nanejvýš sto padesát tisíc, je nanejvýš patrné, že zbývá poměrně značný počet těch, kteří se pro vstup do „Legií“ nerozhodli. Přesněji řečeno - dobrých milion sto, sto padesát tisíc. Takže „legionářů“ ze všech českých a slovenských válečných odvedenců nebylo víc jak deset procent. Je to hodně, anebo je to málo – vzhledem ke všemu, co se o jejich hrdinství a chuti obětovat se pro příští vlast s takovým úsilím vyprávělo?
Je naprosto správné, že vojenskou udatnost československých legionářů, jejich oddanost Masarykově myšlence a strategické úspěchy, jichž dosáhli, nikdo ani nezlehčuje, ani nepopírá. Vrátíme-li se však k právě nabídnutým prostým rámcovým počtům, nabízejí se hned dvě neodbytné otázky: jak a co bylo dál s těmi bezejmennými a dnes, zdá se, definitivně pozapomenutými statisíci mužů, kteří císaře pána nezradili, a také jestli konání naznačeného, přiznejme si že relativně dost skromného, opačně interesovaného zbytku bylo opravdu to pravé.
Ti první se vraceli domů a určitě se nestačili divit, že se s nimi po letech, během kterých zůstali věrni své přísaze, v novém státě dvakrát nepočítá. Byli něco jako nutné zlo a – pokud se vůbec vrátili zdraví a celí – jejich aktuální společenská váha byla snad ještě menší, než těch, po kterých zbyla jen jména a snad i zašlé fotky na všech pomnících a pomníčcích, co jich jen dodnes je snad na všech českých náměstích a návsích. Na ně nečekaly žádné trafiky, počínaje těmi skutečnými, někde na rohu, až po ty skvělé v horních patrech státních ministerstev a armádních štábů. S nimi se nepočítalo ve výčtu dividend Legiobanky, jejíž základní majetek vzešel z regulérní loupeže ruského státního pokladu. Statisíce přeživších, kteří předtím jenom dodrželi dané slovo, po prohrané válce jen těžko hledali své místo ve světě, na který v pozicích a zákopech skoro zapomněli.
Jak již řečeno, „Legie“ naproti tomu posloužily novému státu skvěle a jejich vojákům se v něm vedlo vesměs naopak velmi dobře. Byli vážení, ctění a zpravidla usilovné oslavování jejich válečných činů bylo pilířem státní filozofie, stejně jako permanentní živení jejich fámy stálým pokusem o utváření republikánské myšlenky. Bachmač, Omsk, Chemin des Dames, Zborov i mnohé další bitvy, v nichž nesporně zvítězili, úspěšně přehlušily veškeré kyselé reminiscence Lipan i Bílé hory. Bez jejich osobní účasti, nejlépe v autentických historických uniformách, se neobešla žádná státotvorná paráda První republiky. Když bylo nejhůř – a to nebylo jen tak zřídkakdy – Hrad měl „své“ legionáře v záloze a oni to byli, kdo tvořil jeho ideový fundament a současně pevnou oporu.
Jestliže však Masaryk tvrdíval cosi v tom smyslu, že stát je silný jako jeho idea, je třeba se zamyslet ještě jednou. Nikoli nad tím jak že to bylo s těmito Legiemi tenkrát, to už je neodvratně za námi. Ale ptát se, jak je třeba chápat je dnes.
Co je lepší? Lhát si dál do kapsy a nepřestávat na této lži stavět významnou část novodobé české historie, anebo si alespoň jednou říci pravdu a pokusit se tak alespoň v tomto směru a alespoň jednou začít znova a tentokrát s čistým štítem?
Konec konců, vzpomínaná síla Masarykovy myšlenky nepřečkala ani první dvacetiletí trvání státu, o který se podle znění jednoho z prvních ústavních zákonů zasloužil. Nezachránili jej ani legionáři a – i když to do tohoto přemítání zrovna nepatří – vzhledem ke všemu, co dnes víme o způsobu vedení Druhé světové války, si mohl národ jen gratulovat, že v září 1938 nedostali legionářští „bratři generálové“ příležitost prezentovat své strategické zkušenosti, jichž nabyli v pradávných zborovských zákopech.
Tím, že byli popsaným způsobem tolik platní při vzniku Československé republiky, to byli paradoxně také tito českoslovenští legionáři, kdo zničením geopolitické jistoty rakousko-uherské monarchie vydali národ, jehož se tolik hlásili být nejen součástí, ale přímo předvojem, nejprve Hitlerovi a pak rudému Východu. Byla zlá léta 1938 až 1945 a 1948 až 1989 neodvratnou osudovou odplatou za flagrantní zradu původní přísahy v letech 1914 až 1918?
Je pravda, že jsem se narodil až v éře, kdy bylo jméno Masaryk, první republika, legie a vůbec všechno, co souviselo s předválečnou dobou, těmi „zlatými časy“ našich předchůdců, naprosto tabu. Do té míry, že i most přes Vltavu, pojmenovaný jeden čas po „Legiích“, musel nést docela jiné, řekněme revolučnější označení – přesně v duchu doby mého dětství a dospívání. Takže jsem adoraci Masarykova vojska osobně nikdy nezažil.
Co si však z té doby pamatuji naopak velmi dobře, byla upřímná úcta, kterou naše rodina chovala vůči památce mého dědečka Jindřicha, který „zůstal v poli“ počínaje rokem 1915, až do nejposlednějšího oficiálního dne války. Přirozeně že v c. a k. šedavé uniformě a postupně s iniciálami FJI a KI na knoflíku své čapky.
Pokud vím, bojoval opravdu leckde, i když to asi nebyl žádný velký hrdina a ve válce to dohromady nikam nedotáhl. Byl to ale zjevně poctivý chlap, jehož gruntovní svobodné rozhodnutí dostát čestné přísaze nikoli před nějakým císařem, nýbrž především sám před sebou, jsem nejen přijal, ale chápal jsem je tím víc, čím jsem byl starší.
Načež u toho zůstalo a docela určitě už i zůstane. Provždy.