 |
| Demonstrace Němců v Chebu v roce 1923 proti československým jazykovým opatřením. Gustav Stresemann byl v tomto krizovém roce německým říšským kancléřem. Foto: Wikipedia (vlevo)/Archiv Lukáše Beera |
Pomoc přicházela také zvenčí. Tak se vyvíjely většinou už rozmanité, dlouho před válkou navázané kontakty "do Říše", které byly nyní užitečné v "národoveckém boji". K tomu se přidávaly další, mezi nimi i spolky zakládané 200.000 sudetskými Němci, jež se vystěhovali nebo uprchli do Říše. To vše se ale ještě neodehrávalo na politické úrovni. Je ovšem obzvlášť zajímavé, jak se chovala vláda v Berlíně.
Chování vlády v Berlíně
Již bezprostředně po založení ČSR Berlín usiloval o přátelské vztahy s Prahou. Německý konsul rytíř von Gebsattel se již 29. října 1918 dostavil na Národní výbor, aby mu gratuloval k založení státu. Vzhledem ke svým vlastním bezpočetným problémům se Berlín nechtěl hned od začátku zatěžovat sudetoněmeckým problémem. Německý ministr zahraničí von Brockdorff-Rantzau prohlásil 14. února 1919 před Říšským sněmem, že by se „němečtí Češi“ (Deutschböhmen) měli ovlivňovat v tom smyslu, „aby byli v novém státě politicky aktivní a svoje národní uspokojení nacházeli v kulturní péči o své němectví.“ Této linii zůstaly všechny německé vlády nejméně do roku 1933 věrny. Neopomněly ale otevřenou sudetoněmeckou otázku používat jako diplomatickou hru, vhodnou k znejišťování československé strany. Němečtí diplomaté tak předkládali většinou informativně neustálé stížnosti o situaci sudetských Němců, což československá strana zdaleka nevnímala jako nějakou bolest. Působivější ale bylo, že se Berlín usilovně bránil garantovat ČSR hranice. O nich se dokonce konaly důvěrné rozhovory mezi Benešem a Stresemannem v Ploškovicích v česko-saském Švýcarsku v roce 1925. Beneš měl tenkrát v nouzi nabídnout podporu německým revizním přáním vůči Polsku, pokud by mu Berlín garantoval svůj nezájem o sudetoněmeckou otázku. Na tento nečistý obchod však Stresemann nepřistoupil, což bylo vysoce profesionální, neboť tak zůstala sudetoněmecká otázka zahraničně politickým nástrojem také pro tehdy nepravděpodobný případ, že by se mohly mocenské poměry v Evropě někdy změnit.
Bez národní sentimentality
Berlín ovšem tento zahraničně politický nástroj něco stál. Tak sudetským Němcům už jen ze Stresemannova dispozičního fondu po nějaký čas přicházely značné sumy. Oficiálně spadala ochranná politika zahraničního němectví do kompetence ministerstva zahraničí. To se staralo o to, aby vzbuzené naděje zahraničních Němců nezesílily více, než bylo pro říšskou politiku prospěšné. Aby probudil porozumění pro „pozitivní práci“, svolal Stresemann během locarnské fáze zástupce menšin do Berlína a energicky vyžadoval, aby se by proti němu „neštvalo“, kdyby „byl někdy někde viděn při sklenici plzeňského". Ze sudetoněmecké strany se tohoto shromáždění zúčastnil národovecký politik G. Peters. Tato podpůrná práce se bohužel vyznačovala určitým nedostatkem pravidel. Návrhy na větší plány byly soustředěny na pražském vyslanectví, kde byly odborně posuzovány a ročně dodávány do Berlína jako „Pracovní plán pro kulturní pomoc v Československu". „Masa sudetoněmeckých subvenčních žádostí“ šla ale mimo vyslanectví přímo do Berlína.
Potěšitelnou skutečností pro sudetské Němce – ovšem za cenu zvětšující se nepřehlednosti – bylo, že se vedle „bezprostředních říšských" podpor také etablovala subvence z jednotlivých zemí. Jak již bylo zmíněno v úvodu, existovaly vedle úředních subvenčních programů také soukromě možnosti podpory sudetoněmecké kultury.
Bylo učiněno příliš mnoho?
Bez pochyb nebyla pomocná opatření pro Sudety zrovna malá. Nesmí se ale na ně nahlížet jako na almužny. Německo i Rakousko vedly válku a prohrály ji. Tento fakt přivedl sudetské Němce do obzvlášť nepříznivé situace. Protože války se vždy vyhrávají nebo prohrávají společně, měli sudetští Němci právo na morální podporu.
Toto pravidlo platí dodneška. K „výsledkům druhé světové války“ patří nejen anexe německých východních území, ale i vyhnání 12 milionů Němců. Není správné požadovat od nich zvláštní oběti. To se musí vládám v Berlíně i ve spolkových zemích stále připomínat. Z této strany se z těchto míst s oblibou poukazuje na Lastenausgleich (pozn překl.: jedná se o poválečné zákonné ustanovení o odškodnění Němců, kteří v důsledku 2. světové války přišli o majetek apod.) Ke skutečnému zrovnoprávnění s nevyhnanými to ale nikdy nevedlo.
(Překlad -jn-.)
Podle Rudolf Jaworski: Vorposten oder Minderheit, 1977. Zpracoval F. Volk.
Tento text vyšel v časopise Witikobrief a byl zde převzat s laskavým souhlasem redakce tohoto periodika.