 |
| Titulky z německého tisku posledních let: Ústřední rada Židů v mnoha směrech "sabotovala" práci nadace "Útěk, vyhnání a usmíření". Holocaust prý nelze relativizovat vyháněním Němců. Dále byl Židy kritizován výrok jistého vyhnaneckého funkcináře, že v roce 1945 využily někte- ré státy možnost pro realizování starých tužeb zbavit se Němců na "svém území", vyslovených již v 19. století. |
Ono rozhodnutí německé spolkové vlády, počínaje rokem 2015 pokaždé 20. června – tedy v den, který byl v roce 2000 Valným shromážděním Spojených národů proklamován jako Světový den uprchlíků, pořádat národní pamětní den obětí útěku a vyhnání, jenž byl slíben v koaliční smlouvě CDU/CSU a SPD, každopádně zklamalo. Tímto krokem vládní kabinet Merkelové a Gabriela nenásleduje spolkové země Bavorsko, Hesensko a Sasko, ve kterých se vždy každou druhou zářijovou neděli vzpomíná na vyhnání více než 14 miliónů Němců. Rozdíl mezi oběma rozhodnutími rychle člověku dojde, je třeba si jen uvědomit to, co věci předcházelo.
Byla to intence Svazu vyhnanců (BdV) a krajanských sdružení vytvořit národní pamětní den, který „se obecně nerozplyne“ (citát dosavadní prezidentky BdV Eriky Steinbachové, opouštějící svou funkci). Německé oběti by měly stát ve středu pozornosti. Spolkové země Bavorsko, Hesensko a Sasko této linii v podstatě zůstaly věrny. Musí se jim uznat, že symbolicky vyjádřily solidaritu s východními Němci a se Sudetoněmci, stejně jako s krajany z jihovýchodní Evropy. Svaz vyhnanců se ale zapletl do nekonečných debat a už za koaliční vlády CDU/CSU a FDP byla nějaká dohoda v nedohlednu. Pátý srpen – v onen den roku 1950 byla vyhlášena Charta německých vyhnanců z vlasti – brzy nepřipadal jako den národního vzpomínání v úvahu, ačkoliv unijní politici jako Horst Seehofer ještě dnes vychvalují její vize sjednocené Evropy, ve které národy mohou žít beze strachu a útlaku. Sociální demokraté, Zelení, Die Linke a organizace jako Ústřední rada Židů v Německu proti tomu polemizovali. Charta prý údajně relativizuje „německé provinění“. Koalice v Berlíně se tomuto tlaku podrobila.
Výsledkem bylo nakonec díky stanovení 20. června – klidně to tak nazveme – snadno prokouknutelné alibistické rozhodnutí. Aby se vyhnulo případným negativním reakcím z Polska, České republiky a jiných států, ze kterých byli Němci vyhnáni, rozšířili „světový den uprchlíků“, jež ve veřejném vnímání nehraje prakticky žádnou roli. Je to dost problematické už jenom kvůli používání pojmů. Útěk, jedno z jakých důvodů, bývá zpravidla individuálním rozhodnutím, zatímco vyhnání je důsledkem systematického státního násilí: nejprve jsou lidé zbaveni práv na základě rasistických dekretů a zákonů a la Beneš nebo Bierut a pak jsou nuceni, aby opustili svou rodnou vlast za zčásti bestiálních okolností. Tak, jak tomu bylo po roce 1945.
Spojovat vzpomínání na tuto „etnickou čistku“ se Světovým dnem uprchlíků, vyhlášeným OSN, znamená – podíváme-li se na věc zblízka – poklonu před politickou korektností. Tím, že se vyhnání Němců staví do vágního „evropského a mezinárodního kontextu“, jak si to přejí sociální demokraté, napomáhá se politické relativizaci tohoto monstrózního zločinu a odvrací se pozornost od spoluodpovědnosti bývalých spojenců z 2. světové války, kteří ještě dnes dominují v OSN.
Skutečnost, že Erika Steinbachová a jiné významné osobnosti unijních stran přesto hovořily o dobrém datu pro německé vyhnance z vlasti, odpovídá spíše stranické doktríně než vážně míněnému názoru. Tím se má zakrýt skutečnost, že CDU/CSU a kancléřka Merkelová v této otázce (dobrovolně) kapitulovaly před menším sociálnědemokratickým partnerem. Kronikáři nechápajíc berou na vědomí, že Svaz vyhnanců dokonce kancléřku vyznamenal speciálně pro ni vytvořenou čestnou plaketou ve zlatě.
Až zas tak dobře se necítí ani prominentní straníci z CDU. Helmut Sauer, spolkový předseda Východo- a středoněmeckého sdružení CDU/CSU, sice vzpomínkový den ocenil jako „pozitivní signál“. Ale dovolil si naplno říci, že toto rozhodnutí musí být porovnáno s příkladem Bavorska, Hesenska a Saska: „Správně by bylo, kdyby se zavedl národní vzpomínkový den podle vzoru těchto spolkových zemí, kde stojí v popředí vlastní německá historie a zvláštní oběť miliónů německých krajanů, a vycházeje z toho poukázat na existující utrpení ve světě, na uprchlíky, vyhánění a zločiny proti mezinárodnímu právu.“
Shrnutí: Úmysl zavést pamětní den, všeobecně popsaný v koaliční smlouvě, byl sice zrealizován. „Přesto zůstává přičlenění vzpomínání na německé vyhnance k Světovému dni uprchlíků pouze kompromisem, jenž zřejmě představuje maximum toho, co bylo možné s koaličním partnerem SPD a obzvláště se spolkovým ministerstvem zahraničí dosáhnout.“ (Sauer)
Nyní záleží na tom, co se z přívěsku Světového dne uprchlíků udělá. Využijí se – nepatrné – možnosti uctění památky, anebo Němci nadobro utečou před vlastním smutečním zpracováváním? To je teď otázkou. Pamětní generace vyhnanců je nyní v důchodovém věku, pomalu vymírá. Ve stáří se mnohým z nich vrací dlouhou dobu potlačované vzpomínky na dětství: na moře plamenů a prchající kolony, na zápach mrtvol v nákladních vagonech a na opuštěnost.
Knihkupectví a knihovny jsou plné vyprávění o těchto zážitcích. Dokonce bývalí novináři magazínu Der Spiegel – ne zrovna ti nejcitlivější ve své branži – zvěčňují své vzpomínky z dětství mezi knižní desky. I to by mohlo být, pokud to tak vezmeme, důkazem potřeby národního vzpomínání. Ale mnoho lidí ještě nechtělo akceptovat, napsal v roce 2008 historik Andreas Kossert („Kalte Heimat“, česky „Chladná vlast“), jenž pobořil mýtus o všude zdařilé intergraci vyhnanců po roce 1945, že orgie msty a násilí, jež představovalo utíkání a vyhánění, stálo život dva milióny civilistů a dalších čtrnáct miliónů bylo oloupeno o své kořeny. V „NDR“ byli zamlčování a byli odsouzeni k tomu, čtyřicet let mlčet. Na západě Německa byli tito "páni z Nemanic“ nejprve odstrkováni, později se jim nadávalo do „revanšistů“, zklamáni smlouvami s východními zeměmi se nakonec sami stáhli stranou. „Přežili vyhnání, snesli odstrkování a teď byli opět necháni samotní. Jejich dějiny nikdy nikdo nechtěl slyšet.“ (Kossert)
Přitom to byli vyhnanci, kteří celé roky stavěli mosty na východ. Jedno co všechno učinili, končí Kossert ve své úvaze, jenž se podílel na zřizování dokumentačního centra spolkové nadace „Útěk, vyhnání, usmíření“, přeci jen „zůstávali vetřelci ve světě, který hleděl pouze na Západ. V tomto světě pro ně nebylo žádné místo.“
Díky trapnému popotahování kvůli pamětnímu dni je očividné, jak realistický tento dojem je. Levicově liberální týdeník Die Zeit poukázal nedávno na jeden kongres válečných vnuků (pojem „válečná vnoučata“, Kriegsenkel, se používá jako označení té generace Němců, jež vyrůstala v letech 1960 až 1975 – přenesla se na ně traumata válečných hrůz; pozn. překladatele) v Göttingenu v roce 2013. Tam se vyskytla formulace: „Rodičovská generace si vyhrnula rukávy, aby odstranila vnější trosky. Odstranit duševní trosky – to je však úkolem vnuků.“ Politika by jim přitom mohla pomáhat.
Národní pamětní den, který by upřímně navázal na osud německých vyhnanců z vlasti a „obecně se nerozplynul“, by byl přínosem k vypořádání se s tímto osudem. Ovšem všechny takovéto iniciativy doposud ztroskotaly. Kompromis stanovení pamětního dne na 20. června není ničím jiným než politickou kosmetikou.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 2. října 2014.