Za co udělil Zeman Řád bílého lva Winstonu Churchillovi?

Přečtěte si také: Rauschningův podvrh – Winston Churchill: Sadista, rasista a masový vrah  
Tomáš Krystlík 

Obálka Der Spiegel z roku 2010 sugeruje čtenáři,
že cílem Winstona Churchilla bylo zničení
nacionálního socialismu. Co je na tom pravdy?

Churchill dostával po léta vysoké částky od Edvarda Beneše, respektive z tajných fondů Ministerstva zahraničí ČSR, stejně jako pár desítek členů Focusu (původně British Non-Sectarian Anti-Nazi Council to Champion Human Rights, později přejmenovaný na The Focus for the Defence of Freedom and Peace) 2000 £ ročně (přibližná dnešní hodnota asi 60.000 €, tehdejší nejvyšší hrubý plat dělníka činil asi 22 £/měsíc) za budoucí svržení vlády Baldwinovy, pak Chamberlainovy a za nastolení britské vlády s ostřejším protiněmeckým kursem, tedy i s příznivějším vztahem k politice ČSR. Tento záměr ale Benešovi nevyšel včas. Kromě toho Beneš přes vyslance v Londýně Jana Masaryka sanoval přímo, tj. bez okliky přes Focus, i Churchillovy obrovské dluhy.

V roce 1934 Churchill prohlásil: „Jestliže Německo bude hospodářsky příliš silné, bude muset být zničeno. Německo musí být poraženo a tentokrát s konečnou platností.“

V roce 1936 sdělil Churchill generálu Robertu E. Woodovi: „Německo se stává příliš silné, musíme je zničit.“

V roce 1938 napsal něco podobného: „Vše, co chceme, je, aby německé hospodářství bylo zcela zničeno“.

V den vypovězení války Německu, 3. 9. 1939 a v rozhlasovém projevu v listopadu 1939 prohlásil: „Tato válka je britská a jejím cílem je zničení Německa.“ Podle Churchilla tedy nebylo cílem Velké Británie zničení nacionálně socialistického režimu v Německu, nýbrž Německa jako takového.

Později, jak zaznamenal Emrys Hughes, Churchill prohlásil: „Musíte si uvědomit, že tato válka není vedena proti Hitlerovi nebo nacionálnímu socialismu, ale proti síle německého lidu, která musí být navždy rozdrcena, bez ohledu na to, zdali je moc v rukou Hitlera a nebo páterů-jezuitů“.

Churchill se ke konci války snažil v rozporu s pravdou dokázat, že se distancoval od plošného (kobercového) leteckého bombardování německého civilního obyvatelstva, jenže z opaku jej usvědčují jeho vlastní slova z protokolu ze schůzky se Stalinem 12. 8. 1941 v Moskvě: „Co se týče (německého) civilního obyvatelstva, nahlížíme na jeho morálku jako na vojenský cíl… žádné slitování neprojevíme“.

Churchill popřel Atlantickou chartu, jím podepsanou 24. 8. 1941, její bod druhý, kde se praví: Velká Británie a USA „si přejí, aby nedošlo k žádným územním změnám, které nebudou v souladu se svobodně vyjádřenou vůlí národů, jichž se budou týkat“, neboť o půl roku později, 7. 3. 1942 Rooseveltovi napsal: „Rostoucí tíže války, ve mně vyvolala pocit, že zásady Atlantické charty by se neměly chápat tak, že odpírají Rusku hranice, které drželo, když je Německo napadlo." To znamenalo Besarábii, Bukovinu na úkor Rumunska, velkou část Polska a Finska, celou Litvu, celé Lotyšsko a Estonsko.

28. 11. 1943 na konferenci v Teheránu při noční rozmluvě mezi oběma státníky Churchill iniciativně nabídl Stalinovi, aby si ponechal polské území přivtělené k SSSR v roce 1939 slovy: „Po válce bude Sovětský svaz nepřekonatelně silný a Rusko bude mít po stovky let velkou odpovědnost za každé rozhodnutí, které ohledně Polska přijme. Osobně si myslím, že Polsko se může posunout na západ jako vojáci pohybující se přískokem vpřed. Pokud Polsko někde šlápne Němcům na kuří oko, nedá se nic dělat, ale Polsko musí být silné. Je to nástroj, kterého je v evropském orchestru třeba." Churchill, tedy i celá britská vláda hodili svého spojence, kvůli němuž šla Velká Británie do války, přes palubu, neochránili jej před svým dalším spojencem! Přitom britská vláda věděla od ledna 1941 od polské, jelikož se jí oficiálně dotázala, že posunutí polských hranic na Odru a Nisu je jedním z válečných cílů Polska, stejně i požadavek vrácení východních polských území zabraných Sovětským svazem v roce 1939.

Churchill (též Roosevelt) selhal v únoru 1945 na jaltské konferenci, kdy porušil znova Atlantickou chartu a článek 5 britsko–sovětské spojenecké smlouvy z 26. 5. 1942: „Oba partneři budou respektovat dvě zásady: nebudou pro sebe žádat územní zisky a nebudou se vměšovat do vnitřních záležitostí jiných států“, když Stalin za slib, že do dvou tří měsíců po kapitulaci Německa vstoupí SSSR do války proti Japonsku, žádal uznání sovětského nároku na Vnější Mongolsko (na úkor Číny, přibližně dnešní stát Mongolsko), na Jižní Sachalin a přilehlé ostrovy (na úkor Japonska), poskytnutí mezinárodního statutu Panamskému průplavu se zajištěním „výsostných zájmů SSSR“, pronájem čínského území s přístavem Port Arthur Sovětskému svazu jako vojenské základny, právo využívat a spravovat společně s Číňany čínskou Východní železnici a Jižní mandžuskou dráhu (vše na území Číny) opět se zajištěním „výsostných zájmů SSSR“, anexi Kurilských ostrovů (na úkor Japonska). Roosevelt ani Churchill námitky neměli. Čína, která byla takto Sovětským svazem poškozena, účastníkem jaltské konference nebyla a dověděla se o tom až po půl roce, 14. 8. 1945, v den vypovězení války Japonsku Sovětským svazem (SSSR vypověděl válku Japonsku čtyři hodiny po japonském rozhodnutí bezpodmínečně kapitulovat), kdy se tyto podmínky z jaltské konference silně poškozující Čínu staly nezvratnou realitou.

Tomuto člověku udělil Zeman nejvyšší státní vyznamenání? Neznají snad jeho poradci a česká vláda historii? (Tedy ne lži, které se vydávají v Česku za dějepis.)

Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.