Ilustrace z německého časopisu Signal, 1943. Foto: Archiv Lukáš Beer |
Na začátku bylo naprosto fatální ujištění britské vlády vládě polské z 31. 3. 1939 po první, částečné polské mobilizaci: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva a francouzská vláda by jim ihned poskytly veškerou podporu, která bude v jejich moci“. Tím bylo zajištěno, že Polsko kdykoliv a dle své libovůle může vyvolat celoevropský konflikt. Německo již měsíce jednalo s Polskem o přičlenění Danzigu, spravovaného Společností národů a Polsku nepatřícího, opět k Německu a vybudovat dopravní koridor (dálnici plus železnici) do Východního Pruska vedoucí pár desítek kilometrů přes polský přístupový koridor k moři.
Společnost národů považovala mobilizaci za agresi a formálně nevypovězenou válku. Polsko v roce 1939 (stejně jako rok předtím Československo) mobilizovalo dvakrát, Německo (stejně jako o rok předtím v případě ČSR) ani jednou. Podle tohoto kritéria válku vyvolalo Polsko.
F. D. Roosevelt schválně neseznámil polskou vládu s obsahem tajného dodatku k sovětsko–německé smlouvě o neútočení, který mu byl podrobně znám v den podpisu smlouvy. Taktéž nic neučinily vlády francouzská a britská, které ve stejný den jako americký prezident byly seznámeny s obsahem tajné doložky ke smlouvě. Lze předpokládat, že kdyby Poláci znali úmysly SSSR s východním Polskem, raději by se s Německem dohodli v otázce Danzigu a dopravního koridoru, aby odvrátili rozpad polského státu.
Francie se podvolila tlaku Velké Británie, Slovensko tlaku Německa a vstoupily po jejich boku do evropské války, která se později rozrostla ve světovou.
Nechť laskavý čtenář sám posoudí podíl míru viny jednotlivých aktérů na rozpoutání války.
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.