Před určitou dobou Ladislav Malý přednášel na toto téma v Kladně. „Mnozí mi říkali, abych text publikoval, a tak jsem uposlechl této rady. A také proto, abych vyšel vstříc těm s vás, kteří se zajímáte o historii našeho národa, ale nechcete se prokousávat tlustými knihami.“ V této brožuře jsou ve zkratce všechna potřebná data a události, „tak jak se odehrávaly v oblasti soužití Čechů a Němců na území Bohemie a Moravy se Slezskem za posledních dvě stě let."
První kapitola stručně vysvětluje vznik označení pro naše historické země, stejně jako původ souhrnného označení „sudetští Němci“. Druhá kapitola začíná rokem 1789, krvavou revolucí ve Francii. Autor zde mimo jiné odvrácení české inteligence od svatováclavské tradice jako směr rozvoje národa v této době nastupujícího romantismu a její postupný přechod k „tradici husovské a evangelické“, vysvětluje takto: „Na vině je spousta příčin, ale tou hlavní je josefinismus a přijetí myšlenek tzv. osvícenství v nejvyšších místech monarchie. Odtud se podvratné myšlenky zednářství šířily do celé Říše, zejména mezi intelektuály a katolické kruhy. Svoje sehráli i židovští intelektuálové, vyšlí z gójimských univerzit, neboť francouzská revoluce svým jedovatým heslem svoboda, rovnost, bratrství emancipovala Židy a umožnila jim studium na univerzitách křesťanských měst.“ A pokračuje: „Ne náhodou František Palacký ve svých Dějinách vyzdvihuje husitismus jako vrchol českých dějin; první díl Dějin národu českého stojí na mytologii a báchorkách. A právě tento fenomén, tj. odklon od katolického náboženství, později vyjádřen heslem Pryč od Říma, dále důraz na nacionální češství a odpor vůči všemu německému, v kombinaci s českou povahou, to všechno dohromady se stalo fatální příčinou pozdějších tragických událostí.“
Třetí kapitola je zahájena rokem 1860, kdy „císař František Josef zavedl ve státě postupnou demokratizaci poměrů“. V průmyslu nastoupila bezohledná liberalizace, bylo to období gründerského kapitalismu. „Celá druhá polovina 19. století byla doslova požehnáním jak pro Němce, tak pro Čechy, neboť mezi oběma národnostními bloky postupně docházelo ke zdravým soutěživým impulsům, zejména na poli ekonomiky, kultury a sportu, což se příznivě projevilo na kulturnosti a bohatství Bohemie.“ Podobně jako v Čechách, tak i v Rakousku a Sudetech se stále více vzmáhalo nacionální hnutí. Zejména poté, co Německo vyhrálo válku s Francií a byla vyhlášena Německá říše v roce 1871. „Na tomto poli se nejvíce uplatnil kancléř Bismarck s jeho kontroverzním kulturkampfem, jež briskně odmítal katolickou církev a kladl důraz na centrálně řízený stát a národní uvědomění. Výrazem toho byl ve střední Evropě nárůst pangermanismu.“ Ladislav Malý se následně věnuje charakteristice politického a kulturního života českých a německých Čechů a Moravanů v druhé polovině 19. století a tuto kapitolu uzavírá slovy: „Fatálním důsledkem nacionalisticky politizované ideje státního práva bylo masové rozšíření představy o českém národě, že celé české země patří Čechům. Že zde usedlí Němci jsou přistěhovalci, a proto nemají právo požadovat oblasti jimi osídlené za svou vlast a nemají právo je spravovat a vládnout v nich. Z této obsese vyplývá celá následující politická historie až do jejího tragického vyvrcholení.“
Čtvrtá kapitola brožurky rozebírá přehledně jednotlivé proudy českého a německého nacionálního hnutí v naších zemích od období druhé poloviny 19. století až po začátek První světové války. Celkem vymezuje v Sudetech čtyři velké skupiny německého „nacionálního“ uvědomění: „Konzervativní rakušanství“, které stavělo „na císařství posvěcené církví, národnostní dimenzi připisovalo podřadný význam". Druhou ideovou oblastí byly skupiny zaměřené na přestavbu společnosti ve stavovský stát, třetí skupinu pak tvořili sociální demokraté: „Známý je jejich austromarxistický program, v němž jsou i projekty na federativní uspořádání říše.“ A nakonec „nacionalistické skupiny Schönererova zaměření, jež byly sice významným ideologickým směrem, měly ale málo přívrženců, spíše jen latentních.“ Pátá kapitola pak seznamuje čtenáře o projektu Karla Rennera – „návrhu struktury pro národnostní mír“, který byl kombinací principu teritoriálního (pro jednonárodní oblasti) a personálního (pro smíšené oblasti). Zároveň Malý v této kapitole hovoří o Moravském vyrovnání, schváleném císařem v roce 1905: „Je málo známou skutečností, a českou historiografií úmyslně zamlčovanou, že uprostřed epochy národnostních zápasů o vyrovnání došlo k němu na Moravě. (...) Vyrovnání přineslo Moravě devět let národnostního a jazykového míru, jehož decentralizované a samosprávné zásady se pro pokojné soužití a klidný politický život plně osvědčily.“
Kapitola šestá a sedmá se zabývají politickým a národnostním vývojem v našich zemích v prvních poválečných letech. Je zde také přehledně v bodech uvedeno, na jaké problémy sudetští Němci v první Československé republice poukazovali – jako například jazykový zákon, pozemková reforma, snahy o počeštění průmyslu a obchodu, centralizace a oslabení samosprávy, stejně jako znevýhodnění německého školství. V osmé kapitole je pojednáno o politických poměrech ve státě ve druhé polovině dvacátých let až po hospodářskou krizi.
V úvodu deváté kapitoly Ladislav Malý podtrhuje skutečnost, že „71,2 % německých voličů se vyslovilo pro spolupráci s pražskou vládou“ – a sice v parlamentních volbách v roce 1929. Tehdejší výsledky voleb označuje za „přímo triumfální vítězství aktivismu“. „Pro vývoj v Československu bylo tragédií předčasné úmrtí Antonína Švehly, neboť to byl člověk kompromisu a s Němci vždycky našel schůdné řešení. (...) Německým aktivistickým politikům nebyl doprán úspěch, stále více se ukazovalo, že jejich účast ve vládě je jakási rekvizita. Smýšlení Čechů o Sudetech a tamnímu obyvatelstvu se neměnilo, byly v nedohlednu zásadní změny v nazírání a politice vůči nim, na druhé straně sílil odpor německých nacionalistů, kteří byli podporováni ze strany Německé říše.“
Kapitola desátá a jedenáctá se věnují 30. létům 20. století. Zde se autor nejprve věnuje historii a vzniku působení německé politické strany DNSAP a Rudolfa Junga a o sudetoněmeckém Kameradschaftsbundu. Důležitou částí je pak pojednání o vzniku Sudetendeutsche Heimatfront a později Sudetoněmecké strany a poznamenává se zde, že při parlamentních volbách obdrželi sudetoněmečtí aktivisté – tedy představitelé těch politických stran, jež usilovaly o konstruktivní spolupráci s Prahou, pouze už jen 30 % hlasů. Krátce se pak autor věnuje některým ojedinělým pokusům české strany.
Poslední dvě kapitoly – dvanáctá a třináctá – se věnují samotnému vyvrcholení sudetoněmecko-českého dramatu koncem 30. let až po vyhnání po konci 2. světové války. Autor píše: „Odstoupení Sudet a všechno s tím spojené český národ vnímal a stále vnímá jako svou těžce deprimující porážku. Viníků národní katastrofy je jistě mnoho, ale tím nejhlavnějším byl zednář E. Beneš. (...) On a jeho kamarila byli tvůrci československé zahraniční politiky a jeho zavilá nenávist vůči všemu německému náš národ přivedla právě do těchto konců.“ Některé pasáže se věnují i období let 1939-1945: „Protektorát je velmi složité období – je to látka, jež překračuje rámec našeho tématu. Je jen třeba se aspoň jednou větou zmínit, že nacisté se na našem území chovali – oproti jiným národům – velice korektně, a v nejtěžších chvílích českého národa – jako byla heydrichiáda –, jejich reakce byla úměrná válečné situaci. Tím nechci umenšovat nacistické zločiny na území Protektorátu! Ostatně Němci na nás pohlíželi jako na národ, jež se dá ,přenárodnit‘ (Umvolkung).“
V souvislosti s blížícím se 25. výročím událostí 17. listopadu 1989 uveďme ještě na závěr, že Ladislav Malý se na konci své přednášky zamyslel nad kolikrát rozporuplnými postoji českých komunistů nejen v otázce česko-německých vztahů za první republiky, během války a po ní. Poslední věty autora nabádají k zamyšlení: „Po tzv. sametovém převratu v roce 1989 se nikomu z komunistických funkcionářů a estébáckých zločinců nezkřivil vlásek, žádný proces s komunistickými vlastizrádci se nekonal; komunisté exkulpováni Havlovým režimem začali podnikat, stali se z mnohých ,kmotři‘, dneska jsou mnozí z nich velcí boháči. Jak je to možné, ptám se. Co je příčinou tak zvráceného uvažování české inteligence, vlastně celého českého národa?“
Autor na jaře 2014 obdržel od ministerstva národní obrany odznak „Za odboj proti komunismu“. Za nekompromisní názory na komunistický režim byl mnohokráte komunistickou policií vyslýchán, několikrát zavřen na CPZ v Bartolomějské ulici v Praze 1, a to zejména po podpisu Charty 77, a více pak jako aktivista HOSu. Ladislav Malý je praktikující konzervativní katolík, v životě vyznává konzervativní názory a jak sám uvádí – odmítá „současnou liberální sionistickou lžidemokracii usalašenou v našem státě“. Jako politickou vizi pro náš národ spatřuje v systému stavovské autoritativní demokracie; jako ideu stmelující národ vidí v katolickém pravověrném náboženství a ve svatováclavské tradici. (-lb-)
Mgr. Ladislav Malý: Soužití Čechů s Němci. Powerprint Praha 2014. 54 stran. ISBN 978-80-87994-12-2
Zájemci o brožurku a o informace o možnostech opatření se mohou přímo obrátit na autora pod adresou:
narodnisjednoceni@seznam.cz