Třebaže slavení prakticky čehokoli patří v našich krajích nejen k dobrému, nýbrž dokonce k nejlepšímu folklóru, nic takového se tentokrát očividně nekoná. Kromě dost hloupoučkého příležitostného poplácávaní se po ramenou asi ve stylu jak báječně jsme to tenkrát těm komoušům nandali (přirozeně že včetně celého širokého výběru příslušných historek k popukání), jejichž stálým opakováním se naši novinářští šíbři zručně blíží idyle veteránských spolků dávného mocnářství, totiž abys reálný odhad aktuálního významu té doby pohledal. Anebo jen případným špendlíčkem našel. Protože tak, jak by měl, anebo jak by se mělo, o Listopadu 1989 u nás nepíše prakticky nikdo.
Abych nemohl být snadno napaden pro jen tak nějaké nekonkrétní vyprávěnky, vezmu si na pomoc například vydání deníku Lidové noviny z pátku, ze 17. října, přirozeně že letošního. Vydané tedy v den, kdy zbývá k inkriminovanému datu pouhý jeden měsíc. Kromě toho se vrátím záměrně právě k tomu listu, který v předmětné době konečně došel všeobecného povědomí a pro svou věc udělal věru hodně. Alespoň tehdy.
Protože je velmi těžké říci, zda by ty noviny jejich dávný autorský tým dnes poznal. Toto naše beze všeho sporu přední periodikum je totiž až mrazivě solidní, věcné a je navíc možné jeho textu když už ne důvěřovat, jistě jej brát alespoň vážně. To je jistě v pořádku. Avšak patrně proto, že nikdo (tedy ani tyhle LN) jen těžko překročí vlastní stín, pokud jde o naše téma, je celá poslední strana věnována právě countdown, zbývajícímu do inkriminovaného data. A to včetně povídání co tenkrát říkal vnitrostátnímu dění východoněmecký Honecker, jak to bylo s Kusým a s Čarnogurským, anebo jak se toho dne před čtvrtstoletím stavěl k hrozbě demokratického posunu už i v ČSSR režimní guru Fojtík. Zkrátka: vůbec nic převratného, natož objevného.
Trochu lepší je to ovšem s „Posledním slovem“, jehož se, ostatně jako každý pátek, zhostila Petruška Šustrová. I když ani tato dáma ze sebe nedostane nic víc, než celkem zbytečné konstatování, že stárneme-li, naše okolí se vylidňuje. Respektive že nám úměrně tempu přirozeného běhu věci ubývá přátel a (v jejím případě) ideových souputníků. Tedy zase nic moc, řekl bych.
Mnohem zajímavější je to ale s obvyklým připojeným „Pátkem Lidových novin“, či, chcete-li, s jejich Magazínem, vcelku oblíbeným a hledaným jistě ne jen pro připojený přehledný televizní program pro celý nadcházející týden. Protože tady se už alespoň lehce přitvrzuje: profesor Janouch, zakladatel a provozovatel „Nadace Charty 77“, jejímž prostřednictvím to celé bůhvíjak a bůhvíodkud financoval, dokonce po celé desítky let, zde vysloveně pláče nad rozlitým mlékem a že by nějak zvlášť skrýval své upřímné rozčarování z „polistopadového vývoje“, to už vůbec ne. A kromě něj se zde paní Nora Gruntová zprostředkovaně rozepisuje o tom, jak nedávno zesnulý herec Landovský už tenkrát neviděl věci kolem sebe růžové, a jak se také on postupně dočkal konkrétních důsledků právě tohoto svého poznání.
Řečeno srozumitelněji: společným jmenovatelem prakticky všech těchto literárních prezentací tedy vůbec není nadšení nad pětadvacetiletým budováním ideální společnosti, nýbrž něčeho takového pravý opak. Tedy převládající skepse a především ono pozdní rozčarování, které jsem již naznačil. Jestli ne rovnou sice neveselé, ale přece reálné zmoudření.
Jak se tak zejména poslední dobou probírám sermony i jiných potrefených, rozčiluje mne však něco docela jiného. A totiž samozřejmost, s jakou svůj historický debakl vyčítají málo kvalitnímu a jejich pravd nehodnému národu. Respektive „lidem“, kteří brzy oslyšeli nabízené spirituální ideály a rychle se (podle nich) rozhodli pro konzumní způsob života a vzývání zlatého telete v podobě osobních výhod a preferencí vlastního zbohatnutí doslova všemi prostředky. Protože pravda je totiž někde docela jinde!
Ti, kteří koncem osmdesátým let minulého století hráli svou velkou hru nejen o Československo, ale o osud a především o trhy a vliv ve východní Evropě vůbec, to u nás rozhodně neměli jednoduché. Především proto, že se jim zde ve smyslu této hry nabízel věru sporný potenciál. Vesměs kamarádi z mokré čtvrti, hvězdy pokoutních večírků, věčně zneuznaní „bývalí“ všeho druhu, planě žvanící mudrlanti, umělci, které nebylo možné brát vážně, poražení „Pražského jara“ a k tomu pár další zjevných outsiderů – zkrátka elementy pro obrovský zbytek society už v zásadě jen těžko přijatelné. A co horšího, i těchto alespoň v zásadě použitelných bylo pro vytvoření skutečně fungujícího „podzemního hnutí“ zatraceně málo. Takže z nich bylo nezbytné nějakým způsobem zviditelnit jako mučedníky, režimem pronásledované chudáky či umlčované věrozvěsty báječných věcí příštích a alespoň takhle je dostat „do novin a televize“ a do obecného povědomí vůbec. Protože bez této umělé svatozáře by o drtivé většině z nich dodnes nevěděl snad nikdo vůbec nic. (Snad jen všudypřítomná Státní bezpečnost, která je měla pod kontrolou zevně, ale v mnoha případech bohužel i zevnitř.)
Jsem si jist, že si režiséři dějinných pohybů závěru osmdesátých let sice museli zoufat, ale jinak neměli dvakrát na vybranou. Takže když už „to prasklo“ všude kolem a nakonec tedy ani v Praze, nebylo zbytí a logicky se dostal na scénu právě tenhle kompars. Jak ale jinak?
Bývalý režim se postupně zesměšnil a ztratil význam, věrohodnost i cenu do té míry, že jej odmítali už i ti, na kterých původně stavěl. Třebaže si nemyslím, že by tomu tak bylo, kdyby znali pravé cíle těch, co se i jim postavili do čela, přesto byla československá společnost v odmítnutí komunistů koncem roku 1989 více méně jednotná. Logicky s tím však přišel právě ten okamžik pravdy, pro který dnes opravdu není možné výročí tehdejších společenských změn a zásadních proměn slavit bez uzardění. Alespoň s čistým svědomím ne, protože v momentě příslovečného lámání chleba se totiž ukázala pravá kvalita a skutečné vlastnosti avantgardy, která prohnilý a beztak k pádu odsouzený „reálný socialismus“ tak nadšeně rozkotala. Samozřejmě že bez nejmenší reálné představy co vlastně dál druhý den a pak vůbec.
Tito v pravém slova smyslu komedianti sice opravdu odvedli svůj přidělený kus práce po divadelních zákulisích, v záři reflektorů, ale především na náměstích a v médiích. Pro veškerou nezbytnou další konstruktivní a „smysluplnou“ práci však byli především nekompetentní.
Přitom právě tato nekompetentnost, pramenící zpravidla už z jejich podstaty, je pravou příčinou všeho nedobrého, co přišlo „potom“ – rozhodně to tedy není ona obecná nízká kvalita „lidí“, na kterou tento svůj fatální neúspěch jednak už dlouho, jednak právě při příležitosti, o níž je zde hovořeno, svádějí.
Konec konců právě naprostá nekompetentnost a neschopnost konkrétní akce vůdců Občanského fóra, základní politické pravé platformy té doby, nevedly zdaleka jen ke „koloběžkovým eskapádám“, permanentnímu alkoholickému rauši a k dalším jim přirozeným excesům na Hradě. Byly ve skutečnosti základní příčinou prakticky souvislé řady „politických“ rozhodnutí, která dohromady vedla k celkové deziluzi. Anebo k „blbé náladě“, na kterou si paradoxně stěžoval právě její přímý původce. Především však tyto bazální charakteristiky přivodily vlastní zákonitý pád jak jemu, tak i celé povedené partičce jeho podobně skutečné práce neschopných kumpánů. Národ totiž nelze krmit vyumělkovanými, ale prakticky nepoužitelnými moudrostmi, nekonkrétním idealistním blábolením, ani krasomluvou z úst těch, kteří sami nikdy nic kloudného nedokázali. A bylo-li tomu tak, zákonitě stačil jeden jediný naopak sofistikovaný, vzdělaný a cílevědomý Klaus k tomu, aby celé tohle neblahé panoptikum relativně rychle a především s úspěchem vrátil zpět k tak oblíbeným nálevním pultům.
Pád bolševismu u nás, o který šlo především, tedy rozhodně nebyl rezultátem aktivit jen těchto mužů (a také žen), protože prakticky jediné co v tom směru udělali bylo, že na sebe (a neptám se zda gratis, anebo v žoldu) dobrovolně vzali roli ochotných mouřenínů v tyátru, režírovaném mnohem kultivovanějšími, schopnějšími a zejména vlivnějšími dějinnými silami. Jak jsme dobře viděli, oni sice jen jeden každý odvedli svou přidělenou práci, v pravém smyslu toho slova posloužili, načež dřív či později – ale nakonec všichni – mohli či dokonce museli jít. Všichni. Už proto, že na nic dalšího už ze své podstaty nestačili a nikdy ani stačit nemohli.
Sedmnáctého listopadu 2014 opravdu nebude zrovna moc co slavit. K něčemu by ale připomenutí „Sametové revoluce“ být dobré přece jen mohlo: měli bychom je brát jako varovné memento, kam až mohou obecné věci dojít, jestliže je jejich dirigování dáno do rukou těm, jimž nepatří. Řízení státu, má-li fungovat ke spokojenosti svých občanů, se totiž nesmí ani vzdáleně podobat žádné „Zahradní slavnosti“, „Žebrácké opeře“ či „Audienci“. Protože to nikdy není a ani nesmí být žádné absurdní divadélko, nýbrž příležitost výhradně pro akceschopné a k racionálnímu uvažování způsobilé jedince.
Nabízí se proto i srozumitelné ponaučení: není podstatné kam až jsme (podle tak mnohých) tak špatně došli. Protože je mnohem vhodnější připomenout si proč a kým vedeni jsme tím špatným směrem tehdy vykročili. Proto, abychom se stejné chyby nedopustili podruhé, až přijde čas.
Je totiž zřejmé, že není daleko doba, kdy bude nevyhnutelné, aby k zásadním změnám došlo i u nás. Jestliže je reálným reziduem „Listopadu ´89“ stávající státní deficit ve výši dvou tisíc miliard korun, je však současně s tím neoddiskutovatelné, že se nadále už nikdy a žádným způsobem nesmí objevit nejen ti, kteří k něčemu tak děsivému první položili základ, ale ani jejich pohrobci.
Je celkem jedno jak to dokážeme. Jsem ale přesvědčen, že postarat se o to bude jednou z prvních veřejných povinností, až ta nová přelomová chvíle přijde.