Současná doba je však jiná a zejména převratná také v tomto směru. Vedle určitého přirozeného zespolečenštění mocných se – proto že už se to smí a především dík přebujelým komunikačním možnostem – stává soukromí elit veřejnou a navíc často důkladně probíranou reálnou entitou. A tak zatímco si kdykoli předtím monarchové, vůdcové národů a prezidenti své Achillovy paty chránili jako místa opravdu nejzranitelnější, a tedy pro ně maximálně nebezpečná, dnes se třinácté komnaty nejvyšších představitelů států dávají k lepšímu naprosto veřejně. A stávají se bonmoty debat na věru nejvyšší úrovni i běžně dostupným, hledaným všeobecným tématem.
Václav Havel a jeho elitní kruh byli příčinou převratných událostí, které se seběhly kolem 17. listopadu 1989, je pouhou, i když zažitou českou floskulí. Jednou z mnoha. Přitom však stejně lichou a omylnou, jako jsou jiné svaté pravdy podobně jen zdánlivě nezdolné hodnoty. Jako například výroky, že Jan Žižka byl velký český vlastenec a hrdina, že se za Rakouska po tři sta let trpělo, že Francouzi jsou výjimeční jen svou sexuální výkonností anebo že všichni Němci jsou zlí, zákeřní a nebezpeční.
Václav Havel to nebyl. Rozhodně nebyl obklopen žádnou elitou národa. Všechno totiž bylo i v tomto případě docela jinak.
Přesto bude právě tento Václav Havel – na rozdíl od tolika jiných, původně snad také pro něco takového předurčených - ještě po stovkách příštích let možná rozpornou, nicméně jedinečnou a nanejvýš významnou osobností své doby.
Narodil se v dobré pražské rodině. Dokonce v jedné z nejlepších. Lze tedy říci, že se narodil s pověstnou stříbrnou lžičkou v ústech. On ano! Bohužel však – pozdě. Protože mu jeho raný věk neumožnil, aby si výlučného společenského a zejména ekonomického postavení Havlových vědomě užil. Alespoň tak, jak bývalo v těchto kruzích běžným zvykem.
Jeho děd Václav byl velikánem poslední generace pražských grunderů devatenáctého století. Jako stavitel a stavební podnikatel přinesl městu celou řadu dodnes pozoruhodných staveb. Z nich především komplex Paláce Lucerna, který vymyslel, navrhl, téměř dokončil a především zaplatil. Jeho syn Miloš, strýc mladého Václava Havla, se stal již před válkou filmovým producentem minimálně evropského formátu. Ve filmech, které natočila jeho firma, si postupně zahrálo kompletní české herecké nebe třicátých a čtyřicátých let minulého století. V barrandovských ateliérech, jež jsou rovněž jeho dílem, se točí filmy dodnes. Havlův otec Václav Maria Lucernu dokončil a kromě toho vybudoval na jihozápadě Prahy celé nové zahradní město, jemuž, včetně teras, dodnes říkáme Barrandov. Všichni předkové Václava Havla cosi trvalého vytvořili a zanechali po sobě hodnoty, jimž se musíme stále obdivovat. I po víc jak sto letech, co na něčem podobném postupně pracovali do úpadu a bez nejmenšího ohledu na vlastní ztráty či pohodlí. To, že jejich potomek ve skutečnosti nic podobného nikdy nedokázal, je, respektive bylo, jeho sice výjimečnou, nicméně neoddiskutovatelnou čtrnáctou komnatou.
Pokud však úvodní odstavce snad zazněly jako pokus o dehonestaci anebo laciné zlehčení tohoto muže, buď byl špatně napsán, anebo ještě hůře pochopen. Také Václav Havel totiž vyrostl a dospěl jen a jen v nevyhnutelné relaci k prostředí měnícímu se kolem něj zákonitě a docela bez toho, aby mohl něco takového byť v nejmenším ovlivnit. Alespoň zatím. Nelze jej tedy naprosto vinit, že sám nevystavěl ani trafiku anebo že v době svého zrání nevytvořil podobné hodnoty jako jeho předkové. Nic víc totiž nebylo vzdáleno realitě časných československých padesátých let jako něco takového.
Výčet relativně ilegálních aktivit Václava Havla a jeho souputníků, jichž se měli společně „dopustit“ do roku 1989, je dlouhý. Podobně jako počet represálií, zvůle, nezákonných násilností a protiprávních věznění, jimiž byli permanentně podrobováni. Také však jako tomu odpovídající výčet pozitivních reakcí, které jim bývaly podporou ze zahraničí.
Soudružka Švorcová, která tyto disidenty označila za docela malou skupinku zrádců a zaprodanců, měla ovšem alespoň v tomto bodě svého ortelu nad jejich „Chartou 77“ naprostou pravdu, protože tzv. „Havel a spol.“ ve skutečnosti nikdy nezískali takovou podporu ostatní veřejnosti, která by stála za vážnější řeč. I když se jejich cíle jevily jako zřejmé, jejich zájmům rozuměno nebylo. Jejich životní styl a estetika, naznačované například adorací naprosto okrajových hudebních skupin, výrazně menšinového umění a vlastní prvoplánové výjimečnosti, byly odmítány. Pro drtivou většinu komunistickou normalizací uspaného a zmrtveného národa totiž opravdu byli jen exoty, v lepším případě zvláštními, v tom horším škodlivými, ne-li přímo nepřátelskými. Ač politické skupině kolem Václava Havla jistě nelze upřít přinejmenším to, že svými aktivitami průběžně silně znejisťovala vládnoucí režim, rozhodně to tedy ve skutečnosti nebyli oni, kdo nakonec přivodil jeho pád. Bez předchozí totální devastace sovětského kolosu a bez globální spásné dohody Moskvy s Washingtonem by nic takového u nás nikdy nepřicházelo v úvahu. Není přitom naprosto možné, aby tyto dané skutečnosti vždy navýsost inteligentní Havel viděl jinak.
Celková tristní situace východního bloku v běhu druhé poloviny osmdesátých let dvacátého století eskalovala až k dominovému efektu, jenž v ČSSR – jak také jinak? – zafungoval až docela naposledy. Tedy v listopadu roku 1989. U nás ovšem včetně vrcholící krize veškeré dosavadní socialistické společnosti, již nezadržitelného rozkladu stranického aparátu (včetně jeho do té doby vždy osvědčených mocenských složek) a jistě také fatální neschopnosti nejvyššího komunistického vedení.
Komunisté sice zřejmě měli dobrý úmysl vzdát vlastní vládu již dříve, jenomže až teď pro to získali záminku v konečně masami přeplněných náměstích a ideální prostředek právě v podobě disidentů. Protože starou gardu „osmašedesátníků“ už nebylo možné brát vážně, oni jediní zbývali zrovna po ruce a tak se hodili. Komunisté totiž právě mezi nimi celkem snadno našli osoby ochotné nikoli převzít jejich původní moc, ale zvednout ji ze země až potom, co ji tam sami bez boje odhodili. V dohodě, že odměnou veškeré dosavadní rudé oligarchii za to bude absolutní beztrestnost, bezpečné uchování všech dosud dosažených materiálních hodnot a vpravdě skvělá startovní pozice do nových časů. Všemožně urychlená a především až nevkusně jednohlasná volba Václava Havla prezidentem Československé socialistické republiky, k níž došlo ve staroslavném Vladislavském sále ve čtvrtek 29. prosince 1989, byla toho všeho jen logickým závěrečným aktem.
Přitom to však byl pouhý handl. Přes veškeré Havlovy nejvyšší spirituální ideály svou účelovou malostí tak podobný tolika jiným, které se na malé české návsi udály mnohokrát předtím i potom. Tentokrát navíc ovšem jen a jen z momentální blahovůle mnohem silnějších a mocnějších sousedů.
Dejme tomu, že úvod Havlova prezidentství zaujal. Václav Havel an sich totiž byl něco jako interesantní novinka. Člověk, který se v očích veřejnosti pozoruhodně vyděloval z docela všeho, na co bývala na jeho postu dosud zvyklá. Jeho příznivci – a že jich tenkrát bylo! – obdivovali Havlův spirituální intelektualismus a stavěli jej do role spasitele, jenž se svým permanentním ujišťováním o nevyhnutelném vítězství pravdy nad lží na rtech spasí národ. Havlův transparentní návrat k dávno již bývalým hodnotám lákal. Včetně kupříkladu jeho adorace Tomáše Masaryka a jeho éry, což by bylo báječně fungovalo ještě tak v roce 1968.
Je pravda, že Havlovu parolu o pravdě a lásce, které zvítězí nad lží a nenávistí vyznávali mnozí a ještě velmi dlouho. Jestli o jejích absolutních hodnotách nejsou přesvědčeni dodnes. V zahraničí byl Václav Havel právem nesmírně populární – a zhusta oceňován - pro svou originalitu, nesporné osobní kvality, energii a šarm, jimiž doslova zářil. Jenomže národ si po vystřízlivění z veškerého předchozího revolučního opojení a zejména po věru drsném čelním střetnutí s novou realitou žádal přirozenou autoritu a přál si kvalifikované vedení. Nic z toho Václav Havel ovšem nemohl už ze zásady nikdy nabídnout. Ale nejen to: celá řada jeho politických kroků, včetně Havlova způsobu koexistence s většinou státního i voleného aparátu, také nacházely stále menší a menší obecnou oporu. Jinými slovy, Havlovy prezidentské skutky vesměs zůstaly daleko za jeho úmysly a plány, ač ty byly prapůvodně jistě jedinečné.
Jak se dalo celkem čekat, už příliš brzy nato tedy přišla chvíle, kdy se jeho ležérnost a nejdřív celkem milá neobratnost, poradci, kteří obvykle neporadili ani sami sobě, celá řada politických omylů v čele s naprosto neuváženou plošnou amnestií z roku 1990 a konečně fatální nekompetentnost jeho i okolí, které si přivedl s sebou na Hrad, omrzely. A stejně tak přišel moment, v němž si jeho posuzovatelé uvědomili, jak je dobře, že zrovna on nemá ty možnosti, jimiž svého času disponoval TGM.
Nic z toho opět nemohl Václav Havel správně nevnímat. Přitom toto jeho prozření, ono poznání skutečné kvality finále absurdního dramatu, které napsal tentokrát jen a jen sám sobě, možná byly nejhorší osobní můrou, jakou byl kdy kdo z českých prezidentů postižen.
Václav Havel byl po většinu svého života uznávanou a respektovanou osobností, spisovatelem, autorem literárních předloh k několika celovečerním filmům, svým způsobem i publicistou a zejména v určité části světa proslulým dramatikem. Tak se stal také tvůrcem svého už docela posledního dramatu uvedeného ve čtvrtek 22. května 2008, dávno po ukončení jeho posledního prezidentského mandátu, v divadle „Archa“ na Poříčí. Pod nanejvýš příznačným názvem „Odcházení“. Po prvním, ostravském uvedení z 28. února téhož roku, to sice nebyla skutečně premiérová prezentace, ale na jevišti tohoto divadla to v režii Alfréda Radoka a s Janem Třískou, Zuzanou Stivínovou v předních rolích, a jistě také se zřetelem na autorův význam, rozhodně byla přinejmenším společenská událost první třídy.
Až samém sklonku svého života se Václav Havel rozhodl ke všem svým dosavadním uměleckým angažmá navíc připojit i profesi filmového režiséra. Tak, že toto své téma v roce 2010 natočil. Pod stejným názvem. Ve spolurežii a před kamerou Jaroslava Brabce si v takto vzniklém filmu něm vedle Vlasty Chramostové a Dagmar Havlové tentokrát zahráli Josef Abrhám, Eva Holubová, Jan Budař, Lábus s Kaiserem a též mnozí další, pro které to také byla jistě dokonce velmi zajímavá herecká příležitost. Dotyčné dílo mělo premiéru v úterý 22. března 2011 – naprosto správně, a jak jinak než v „Havlovic“ kině Lucerna. Tato verze Havlova „Odcházení“ (stejně jako původní hra) se poté dočkala i světového uvedení.
Na ocenění populárním a přinejmenším v odborných kruzích považovaným „Českým lvem“ byl tento titul nominován dokonce ve všech kategoriích pro hrané filmy, avšak skutečně oceněn byl pouze za scénář a střih. Určití kritici a další jeho spřátelení posuzovatelé jej sice chválili, jak jen bylo možné, nějaký čas bývalo vyprodáno, ale už nezvykle brzo po premiéře nastalo kolem „Odcházení“ podezřelé ticho. Také jeho televizní uvedení v prosinci 2011 rozhodně nemělo očekávanou a kvitovanou sledovanost. Je zřejmé, že se toto dílo žádným zlatým hřebem českého „zlatého filmového fondu“ nestane a že bude nadále zajímavé víceméně opět jen pro jednočetnou osobu svého scenáristy a režiséra.
Státní pohřeb předtím už celých deset let bývalého prezidenta, který se konal v pátek dne 23. prosince 2011, překvapil. Už proto, že byl rovněž svého druhu paradoxem: totiž svým mnohahodinovým aranžmá, v jehož středu plným právem a zejména proti všemu předcházejícímu, jako obvykle česky škodolibému očekávání doslova zazářila Havlova vdova Dagmar. Tentokrát ovšem měrou své důstojnosti a velikostí, s jakou se zhostila této své životní role.
Překvapení to však bylo především proto, že na rozdíl snad od všeho nedotaženého, nejistého a obvykle nějakým způsobem vyšinutého z normy, oč se nebožtík kdy pokusil za svého života, teprve až tentokrát šlo o událost jasně komponovanou, důkladně připravenou, domyšlenou až do svého konce, především však důstojnou a nebojme se říci, že velkolepou od svého počátku až do pocitového vyvrcholení. Jinak řečeno – Havlův pohřeb byl správně od klasické expozice až do nezbytné katarze. Jakoby toto exteriérové drama, tu truchlohru inscenovanou s dělovou lafetou, špalíry čestné stráže, s vláním historických praporů, organizačně dokonale zvládnutou a realizovanou před zraky tisíců, evidentně souznících s jeho vnitřní silou, tentokrát připravil nějaký skutečný, vůbec ne takzvaně absurdní dramatik.
Měly-li být tento kondukt a jeho celkové vyznění významnou formální tečkou za Havlovým pozemským životem, dík příslovečnému kouzlu nechtěného se tak nakonec stejně významně a srozumitelně podařilo uzavřít i jeho tvorbu uměleckou. Přitom přece jen dokonale po jeho – totiž dokonale absurdním, přitom hodně z předchozího podepisujícím způsobem.
Přestože Václav Havel dosáhl postavení prvního muže státu, nikdy se mu ve skutečnosti nepodařilo nechat za sebou cokoli trvalého, a tak se alespoň podobat svým skvělým předkům. To byla jeho třináctá komnata. Respektive hlavně to.
Na rozdíl od mnoha jiných si však byl její existence dobře vědom. Proto musel žít při pohledu nazpět ve stálém neštěstí z toho, že cokoli kdy udělal anebo vytvořil, byla jen iluze anebo pouhá mámivá hra mimo danou realitu. Nakonec odešel v čase, o jehož zjevnou nekvalitu se zasadil také on sám.
(Excerptum z knihy Václava Junka Třinácté komnaty prezidentů)
Anotace
Kniha Třinácté komnaty prezidentů není svým rozsahem příliš rozsáhlá, ale je nabitá výběrem událostí a fakty, které zásadně ovlivňovaly naše dějiny a tedy i naše osudy. Pojednává o práci, živote a často i myšlení mocných, tedy těch, kteří stáli a stojí na samém vrcholu pomyslné pyramidy - na Pražském hradě - a dívali se či dívají „ z vrchu“ na lid v „podzámčí.“ Přitom zřejmě při svém vládnutí si ani sami neuvědomovali své „Třinácté komnaty.“ Je dobře, že žijeme v době, kdy o mocných této země můžeme veřejně vést jakoukoliv debatu, a dokonce, takto činíme i v této knize. Odhalujeme jejich soukromí, slabá místa, chcete-li Třinácté komnaty. V. tomto smyslu je tato kniha ojedinělá a pro mnohé z nás mohou být některé informace velmi překvapivé. Kniha je vybavena fotografiemi míst, kde naši prezidenti žili a kde jsou ti, kteří nás navždy opustili - pohřbení.
Kniha obsahuje kapitoly:
Tomáš G. Masaryk (1850-1937) – Muž, který na své cestě hleděl tak dlouho dopředu, že v určitém uzlovém momentě dějin přehlédl kámen pod svýma nohama
Dr. Edvard Beneš (Předehra) (1884-1938) – Stálý uživatel třinácti zapovězených komnat
Dr. Emil Hácha (1872-1945) – Oběť vlastní poctivosti
Dr. Edvard Beneš (Finále) (1938-1948) – Sám sobě architektem poslední třinácté komnaty
Klement Gottwald (1896-1953) – Život v hrůze z Moskvy
Antonín Zápotocký (1884-1957) – Lidový harmonikář, který přišel k dirigentskému pultu jako slepý k houslím
Antonín Novotný (1904-1975) – Aparátník, o němž vlastně není mnoho co říci
Ludvík Svoboda (1895-1979) – Zrádný generál, kterého zradili
Dr. Gustáv Husák (1913-1991) – Prezident nad časem
Václav Havel (1936-2011) – Dramatik truchlohry
Václav Klaus (1941) – Prezident, který neuměl odejít
Miloš Zeman (1944) – Prezident, který umí čekat