 |
| Sociální antropolog Karl Valentin Müller si v jedné ze svých studií všímá sociálního postavení českých pobělohorských exulantů v bývalé obci Nowawes východně od Postupimi, jejíž součástí se pak stala: „Známý hřbitov v Berlíně-Nové Vsi (Berlin-Nowawes), na kterém je pohřbeno mnoho česky hovořících exulantských rodin, nese velkou řadu vysoce vážených a sociálně velmi pokládaných jmen.“ Česky mluvící obyvatelstvo Čech a Moravy utrpělo podle Müllera ztrátou vlastních elitních vrstev velkou ránu. Z podstatné části tuto „rodovou elitu“ nahrazovali němečtí přistěhovalci, kteří byli později čechizováni a stali se tak součástí českého národa. Foto: Wikipedia / TU Dresden |
Sudetoněmecký sociální antropolog Karl Valentin Müller (narodil se roku 1896 v Bodenbachu, dnešní součásti Děčína, a zemřel v roce 1963 v Norimberku), vyučující ve čtyřicátých letech minulého století na pražské univerzitě a jedna z vedoucích osobností pražské Nadace Reinharda Heydricha, hovořil ve svých studiích a na svých univerzitních přednáškách o blízkosti českého národa k německému národu, což se podle něj odráželo jasně a znatelně i v antropologickém obraze. Müller tvrdil, že o hlubších „rasových rozdílech“ mezi Čechami a sousedními oblastmi tehdejšího říšskoněmeckého obyvatelstva (jmenovitě v Sudetské župě, ve východním Slezsku a v Dolním a Horním Rakousku a ve Vídni) nemůže být žádná řeč. Pouze české obyvatelstvo severně a západně od Prahy bylo prý o něco „tmavší“, ale s větším vzrůstem než v sousedících oblastech Německa. Müller v této souvislosti vyjádřil domněnku, že se v těchto případech jedná o pozůstatky „pohaslého rasového obrazu Pračechů“. Tento údajný rasový obraz „Pračechů“ se ovšem jinak v průběhu staletí nejen díky intenzivnímu „promísení krve“ s Němci výrazně odlišoval od aktuálního „rasového profilu“ českého národa.
 | |
| Otázkou přenárodnění Čechů se podrobně zabývá kniha Hitlerovi Češi od Lukáše Beera. |
Dá se v podstatě tvrdit, že tato Pekařova slova jsou vlastně jakýmsi meritem závěru Müllerových studií ze 40. let minulého století, ač tyto myšlenky český historik formuloval o mnoho let dříve a navíc – na rozdíl od Müllera – tak činil pouze na základě své „intuice“, zatímco německý sociální antropolog své teze opíral o konkrétní výzkumy a statistiky. V roce 1943 vyšla v Berlíně kniha Böhmen und Mähren im Werden des Reiches, která obsahovala mimo jiné i Müllerův text pojmenovaný „Německá krev v Čechách a na Moravě“. Autor v něm publikoval toto své hodnocení „rasového obrazu“ současného českého národa: „Když dnes provádíme srovnání mezi rasovým obrazem česky mluvící a německy mluvící části obyvatelstva Čech a Moravy včetně sudetského území, tak je obtížné zjistit nějaké hluboko zasahující rozdíly. Jak ukazují přiložené mapky, jeví se část českého jazykového území podle barvy vlasů, pokožky a očí zřejmě o něco tmavší než sudetoněmecký okraj a podobá se v tomto ohledu spíše jihobavorským a rakouským poměrům. Na druhé straně se ale veskrze ukazuje docela jasný rozdíl tělesné výšky ve prospěch české části obyvatelstva, který v tomto směru přibližuje český národ více než sudetoněmeckým územím spíše německému říšskému průměru. (sic!) Vyšší tělesná výška je ale znakem, který v našich krajinách bezpodmínečně poukazuje na kmenové rasy německého národovství (nordicko-falská, vedle toho dinárská) a vylučuje rasy, které právě podmiňují cizorodost mnohých slovanských kmenů. Ve vnějším obrazu je tudíž dnes český národ německému národu nejbližší ze slovanských národů. Navíc má k němu značně blíže než nějakému slovanskému národovství. Českomoravský prostor se značně nenuceně zapadá do rasových poměrů střední Evropy se svým pozvolným spádem nordické krve od severu na jih a baltických rasových znaků od východu na západ.“
Müller ve svých studiích analyzoval několik dějinných etap, kdy ve větším měřítku mělo docházet k čechizaci „německé krve“. Pobělohorská etapa, o které zde bude řeč, je tedy jedním z vícero takovýchto dějinných úseků, ale zato také jedním z nejvýraznějších.
Uznávaným specialistou
V listopadu 1941 byl Karl Valentin Müller říšským ministrem pro vědu, výchovu a vzdělání jmenován vedoucím nově vybudované katedry pro sociální antropologii. Svou výuku zahájil specialista v letním semestru 1942 přednáškou a cvičeními, která se věnovala základům sociální antropologie. V zimním semestru 1942/43 rozvíjel svoji pedagogickou činnost na Filozofické fakultě v rámci nových přednášek, které byly povinné pro posluchače všech fakult a oborů. Nejednalo se zde přitom o nic jiného než o různé a zdokonalované varianty nahoře citované studie o významu německé krve v českém národě. Vedle toho přednášel společně s vedoucím „Ústavu dědičné a rasové hygieny“ prof. Karlem Thumsem na téma „Rasová hygiena“ a „Demografická politika“ na zdravotní fakultě. V letním semestru 1943 byla pak jako seminář pro pokročilé nabízena studentům přednáška „Německý podíl krve na českém národě“. Müller povýšil později na vedoucího Institutu pro sociální antropologii. Označení základních kursů, které měly údajně patřit k nejlépe navštěvovaným na pražské univerzitě, mírně variovalo a v podstatě se jednalo o nové varianty předchozích přednášek. Za zmínku stojí i skutečnost, že v roce 1944 podnikl Müller na náklady Nadace Reinharda Heydricha několik cest na Slovensko, kde byl po vypuknutí tzv. národního povstání zatčen. Po dvou měsících se mu však podařilo uprchnout, za což mu Karl Hermann Frank posléze propůjčil válečný záslužný kříž druhé třídy.
Účel Müllerova výzkumu byl přitom jednoznačný – jeho studie měly poskytnout materiál nacionálněsocialistickému aparátu a měly být, samozřejmě vedle nezávisle na jeho práci prováděných rasových průzkumech, podkladem pro vytváření germanizačních plánů českomoravského prostoru. Je nutné si ale uvědomit, že Müller nebyl „rasovým odborníkem“, ale zkoumal příbuznost Čechů s Němci pouze metodami a z hlediska sociální antropologie. A co je velmi podstatné – jím publikované studie byly přístupné nejširší veřejnosti. Byly sice otištěny pouze v němčině, ale knihy, kde byly jeho dva významné texty publikovány, byly samozřejmě běžně dostupné i Čechům. Konkrétně jde především o velkou obrazovou knihu Das Böhmen und Mähren Buch, vydanou v roce 1943 v Praze nakladatelstvím Volk und Reich Verlag, dodnes poměrně dobře rozšířenou po českých antikvariátech. Je ale pochopitelné, že Müller ve svých textech ani náznakem nehovořil o „přenárodnění“ (Umvolkung) současné české populace, pouze se zabýval historickým vývojem a rasovou příbuzností obou národů, aniž by ve svých veřejně publikovaných textech činil nějaká doporučení – vyjma již citovaného „leitmotivu“, že vědomí krevní příbuznosti obou národů by mělo vést k oboustrannému vědomí určitých vazeb a povinností.
Že jeho výzkumy (a závěry, které z nich činil) musely být do jisté míry známy i širší veřejnosti, ostatně dokazují i instrukce ústředny Hitlerovy mládeže v Praze z jara roku 1944, vydané v pokynech pro vedoucí této organizace pro duchovní výchovu mládeže, které se konkrétně zabývaly tím, jak má německá mládež v Protektorátu vystupovat vůči příslušníkům českého národa. Praví se v nich mj.: „Musíte ale také vědět, že 60 až 70 % českého národa má podle zjištění jednoho profesora pražské univerzity německý podíl v krvi. (...) Nesmíte věřit tomu, že vůči Čechům smíme vystupovat jako vůči ostarbeiterům nebo Polákům. Velká část českého národa pilně a spolehlivě pracuje ve zbrojních továrnách. Ukažte, že jste jako němečtí chlapci a dívky zdvořilí a ochotní pomáhat, aniž byste se přitom vnucovali.“ Oním „profesorem pražské univerzity“ přitom nebyl nikdo jiný než Karl Valentin Müller.
Interní, tedy veřejnosti nedostupné úvahy tohoto vědce, se ovšem otázkou přenárodnění Čechů zcela otevřeně zabývaly. Müller zastával názor, že přenárodnění Čechů, a tím jejich faktické plnohodnotné včlenění do německého národa, by nenapáchalo tak velké „rasové škody“, než se původně všeobecně předpokládalo, pokud by se potvrdily jeho teorie, které by však musely být ještě podpořeny dalšími novými fundovanými průzkumy. Jedna z jeho teorií tvrdila, že u značné části „nacionálně českého“ obyvatelstva – a zvláště v jeho vyšší vrstvě – se jedná o nositele odcizené, čechizované německé krve. Tato krev podle Müllera měla být „navrácena zpět“ a germanizována. To se ale v žádném případě nesmělo dít formami hrozby, nátlaku, protože nátlak by vytvářel národní odpor. Vyslovoval se pro cestu nenápadných a přirozených prostředků, jmenovitě nabídkou sociálního vzestupu. V tom viděl Müller cestu k „návratu německé kulturní země a německé krve“ do lůna německého národa a k zažehnání nebezpečí „slovanské pěsti v německé žaludeční jámě“. Tuto tezi precizoval pak v následujících letech, ve kterých připravoval další elaboráty pro nacionálněsocialistický aparát.
Podstatnou část bádání Müllera zahrnovaly průzkumy hřbitovů v Čechách a na Moravě, kde hledal procentuální zastoupení německy znějících příjmení mezi pohřbenými Čechy, a zajímalo jej především hledisko jednotlivých sociálních stavů pohřbených a vztažnost podílu německých příjmení k jednotlivým těmto sociálním stavům. Sám připouštěl, že tato metoda bádání má své slabé stránky, nicméně lze z výsledků činit spolehlivé závěry vývoje určitých trendů. Podle Müllera byl přísun německé krve do „českého národovství“ nevyrovnaný z hlediska jednotlivých sociálních – použijeme -li Müllerova slovníku tak jednotlivých „výkonnostních“ vrstev budoucího českého národa. Ilustroval to v nejrozšířenějším textu určeném pro veřejnost (zmíněná kniha Das Böhmen und Mähren Buch) docela barvitě tak, že když laik brzy ráno ve veřejné dopravě sleduje v Praze obličeje cestujících spěchajících do práce, zjistí markantní rozdíl mezi lidmi, dopravujícími se na pracoviště velmi brzy ráno (dělníci) a těmi, co vykonávají kancelářské, úřednické práce a jejichž pracovní doba začíná později. Uvedl, že mezi lidmi v druhé skupině sotva laik na první pohled najde někoho, kdo by se svým zevnějškem nějak výrazně lišil od lidí v jiných německých velkoměstech. Jinak tomu ovšem bylo u první skupiny pracujících, kde již podle něj byly odchylky mnohem patrnější a nápadnější. Všemi Müllerovými texty se jako červená nit táhne teze, podle níž se „vlévání německé krve do českého národovství“ projevilo prakticky v rasovém profilu „výkonnostně vyšších vrstev“ současného českého národa. Odůvodňoval tím i rapidní kulturní vzestup českého národa v 19. století.
Neznamenalo to ovšem automaticky, že by Müllerova metodika a některé závěry jeho výzkumu zůstaly zcela bez kritického posudku vyšších míst, jak ostatně dokazuje i hodnocení berlínské Vnitřní zpravodajské služby SS při Hlavním říšském bezpečnostním úřadu (RSHA) z roku 1941 k pamětnímu spisu K. V. Müllera o otázkách přenárodnění v oblasti jihovýchodu. Především Müllerovy názory na budoucnost českých vysokých škol, s jejichž působením nadále počítal, ne neslučovaly s představami nacionálněsocialistického aparátu. Müller spoléhal na poněmčování Čechů takřka cestou přirozeného výběru – ti více nadaní Češi by dle jeho představ mohli počítat se studiem na německých vysokých školách a posléze i s výhodnějšími pracovními místy, zatímco ti méně „nadanější“ mezi českou elitou by byli odkázáni na studium na nějaké české vysoké škole, ovšem s tou konečnou nevýhodou, že by své pozdější povolání mohli vykonávat pouze na území Protektorátu a nikoliv na relativně atraktivnějších (atraktivněji ohodnocených) pracovních místech v Říši.
Vnitřní zpravodajská služba SS sice schvalovala Müllerův předpoklad zákonitostí sociální přitažlivosti (resp. přitažlivosti sociálního vzestupu), platných při procesech asimilace, a domnívala se, že Müller „právem zdůrazňuje, že nemá příliš význam vykonávat nátlak, nýbrž že jde o to, aby se Čechům, kteří pro nás přicházejí v potaz, ukázalo, že jejich splynutí v němectví je pro ně nutné a mohou se k němu stavět kladně, aniž by museli pociťovat stud vůči svému kmenovému národu.“ Přenárodnění mělo dle Müllera probíhat cestou „dobrovolného výběru vloh nadání“, přičemž „rozhodující úlohu při psychologické stránce této záležitosti bude hrát skutečnost, že velmi značný podíl nadaných českých rodin má německé předky“. Müllerovým úvahám však v SS vytýkali, že velmi podceňuje sílu moderního nacionalismu 20. století a sílu moderního českého národního uvědomění, protože zákonitosti sociálně podmíněné asimilace díky síle nacionalismu již nepůsobí tak intenzivně jako v minulých stoletích, která byla předmětem Müllerových zkoumání přenárodňovacích procesů v Čechách a na Moravě. Moderní nacionalismus se formuloval až mnohem později a lidé přebírali jazyk, kterým mluvili, čistě z praktických důvodů a neměli žádné „nacionální“ zábrany a obavy, že se odcizí. Vnitřní zpravodajská služba SS v Berlíně koneckonců poněkud zpochybňovala Müllerovu kompetenci k hodnocení rasové otázky, když ve svém posudku o jeho studiích konstatovala: „Podobným způsobem jako v otázce reakce soudobého nacionalismu se Müller poněkud mýlí v otázce rasové. Sice naprosto zohledňuje rasové prvky, nevěnuje ale dostatečnou pozornost jejich významu. Zde je žádoucí korektura, spíš více v tom negativním smyslu, že se stanoví, že v žádném případě nebude připuštěno přenárodnění Čechů, u kterých hrají roli jisté rasové komponenty (především mimoevropské, potom ale také baltické, alpínské a mediteránní, pokud jsou naprosto převažující).“
Příliv „německé krve“ do češství po Bílé hoře
Müller se ve svém historickém rozboru soustředil na několik významných etap „počešťování“ původní „německé krve“ už od dob dávnověku, kdy podle něj původní rasový obraz „Pračechů“ byl značně odlišný od toho současného. Za jednu z těchto významných etap přílivu německé krve do češství považoval právě období po Bílé hoře a po Třicetileté válce. Konstatoval, že na konci Třicetileté války prý byly české země „po krevní stránce stejně tak silné jako severní a východní územní části německého kolonizačního území nebo dokonce možná i silnější“. O tom, že se němectví v Čechách prosadilo také jazykově, svědčily prý nejen obranné pokusy nositelů českých národních tradic, nýbrž také rozšíření německých příjmení, která se stabilizovala v mužské linii. Podle hodnocení docenta Gerharda Eise (rodáka z Ústí nad Labem) z Německé univerzity v Praze (promoval zde v roce 1931 v oboru germanistiky) činil poměr německých příjmení k českým příjmením v roce 1654 v Čechách 5:3. Müller přitom považoval podíl zastoupení příjmení za jednu z hodnotných pomůcek svého výzkumu, ačkoliv ne tak zcela bez výhrad (problematiku precizoval ve svých studiích a my je jí zde pro zjednodušení zabývat nebudeme). Příjmení prý na sklonku 16. století a počátkem 17. století prodělala násilnou proměnu k české nebo německé formě.
Německá rodinná jména byla tedy podle Eise v Čechách a na Moravě v převaze již před novou hromadnou imigrací koncem 17. století. Berní rula z roku 1654 a soudobé soupisy poddaných vykazují v celých Čechách mezi 800.000 osobami, které „zbyly“ na našem území po Třicetileté válce, dobrých 500.000 nositelů německých jmen. Následujícím masovým přistěhovalectvím se do roku 1700 německý podíl jmen podle Müllera zřejmě mohl značně zvýšit. Odhadoval, že v posledním desetiletí 17. století možná naproti sobě stálo nejméně 600.000 nositelů německých jmen a 300.000 nositelů českých jmen, tedy dokonce již dvojnásobek. Co je ovšem velmi zásadní: o dvě století později se sice obyvatelstvo asi zosminásobilo, ovšem to už tu vedle sebe stáli Němci a Češi v opačném číselném poměru. Jak si lze tuto skutečnost vysvětlit?
Müller samozřejmě moc dobře věděl, že tento předpoklad přisuzování „národnosti“ podle příjmení a také změny příjmení je do jisté míry problematický, ale vylučoval, že by za tento velký skok mohla snad rozdílná porodnost obou skupin či rozdílné vystěhovalecké trendy. Měl proto jediné vysvětlení: „Odpovídající velké části německého imigračního proudu, stejně jako již dlouho usazeného němectví, vešly poklidně a ve vší tichosti do českého národovství. Ovšem protichůdně byly ve stejném časovém úseku poněmčeny významné části českého národovství v okrajových územích, a v neposlední řadě ve Vídni.“
Češství z let 1650 až 1750 vykazovalo podle Mülera „nejhorší stav v proměnách své biologické struktury“. Nejen že bylo – podobně jako němectví – po válce početně zdecimováno, nýbrž také přišlo díky vystěhování „velkých částí svých nejhodnotnějších vrstev“ v přecházejícím období (exulanti) o velkou část jakési své vlastní sociální elity. Vzniklo tak určité vakuum. Po Třicetileté válce byla země zbídačená, podobně jako převážná část německy mluvících zemí, počet obyvatel českého království klesl ze 3,000.000 na zmíněných cca 800.000, ze 150.000 selských usedlostí zelo 80.000 prázdnotou. Velké části měst, která byla mnohem více postižena než venkov, byly v sutinách nebo chyběli obyvatelé. Např. v Táboře bylo 81 % domů opuštěných, Hradci Králové 70 %, v Litoměřicích 70 % atd. Historik Pekař uvádí, že z Prahy se tak mezi léty 1624 a 1627 vystěhovalo na 400 měšťanských rodin, celkem z Království českého asi 30.000 lidí. Obyvatelstvo bylo třeba nahradit, a protože Češi v jazykovém smyslu mimo hranice království nesídlili, stěhovali se do království vzhledem ke geografické blízkosti především Němci.
 |
| Český Rixdorf, německy Böhmisch-Rixdorf, je malá, roku 1737 založená osada protestantských uprchlíků z Čech (a Moravy) v dnešním Berlíně ve čtvrti Neukölln, kteří zde na pozvání a se svolením pruského krále Fridricha Viléma I. nalezli útočiště před pronásledováním v pobělohorských Čechách. Další informace na Wikipedii. |
Video: Český Rixdorf dnes
Jak již bylo řečeno, zmíněné vakuum se vyskytlo jak u českomoravského češství, tak i u zdejšího němectví. Nejrychleji se pak zaplňovaly mezery u německé části obyvatelstva cestou bezprostřední náhrady z příhraničních německých území. Ale také český národní prostor získával již koncem 17. století velké přívaly novousedlíků a novoobčanů z německého „národního“ (jazykového) prostoru. Duchovní a světské panstvo se horlivě snažilo zaplňovat znovu lidmi své plodné, ale válkou obzvlášť silně postižené statky a města v nitru země a nabíralo tyto novousedlíky účelově z příhraničních, hustě německy osídlených hornatých krajin, které byly díky své chudobě válkou postiženy méně a jejichž obyvatelstvo nebylo válkou zdecimováno stejným způsobem jako plodné kraje ve vnitru českomoravského prostoru. Tato silná nová imigrace určitě vedla k příležitostným germanizacím kdysi českých krajů, jako např. v západních Čechách. Müller ovšem zdůrazňuje, že tyto lidé byli z podstatné části čechizováni: „Většinou byl nový příliv obyvatelstva do měst a na venkov v rámci dlouhých, místně dalece rozšířených přechodných období dvojjazyčnosti, jazykově-národoveckého utrakvismu, nakonec přiváděn k českému národovství.“
Naplňování českých (a moravských) usedlostí po konci Třicetileté války chalupníky, nesvobodnými sedláky, vesnickými řemeslníky apod., motivováno hospodářstvím, připomínalo Müllerovi tzv. Sachsengängery – to byli němečtí zemědělští dělníci v Německém císařství, kteří opouštěli oblasti na východ od Labe, aby našli na západě lépe zaplacenou práci. Zemědělští dělníci z provincií Východní Prusko, Západní Prusko a Poznaňsko putovali za lepší prací do Horního Slezska, Saska, do Berlína a především do Porúří. Velkostatkáři v oblastech na východ od Labe zase museli chybějící stav, vzniklý odchodem vlastních pracovních sil, dorovnávat přistěhovalectvím polských pracovníků z Ruska a Rakousko-Uherska. Prusko se proto dokonce obávalo polonizace, a proto zavedlo přísná restriktivní opatření (například těhotné ženy hostujících dělníků byly odsunuty, putujícím dělníkům byl zakázán pobyt v zemi během zimy apod.) Mimochodem Rakousko-Uhersko zřídilo roku 1916 speciální tábor pro Sachsengängery v Osvětimi, který byl během 2. světové války přebudován na koncentrační tábor.
Co srovnáním se „Sachsengängery“ ale chtěl Müller naznačit: tito osídlenci z německých oblastí do Čech a Moravy podle něj nepředstavovali „zrovna ty nejhodnotnější rody“. Formuluje to poněkud kostrbatě: „Přece jenom ale přicházely tyto rodiny z takové německé oblasti výkonnostního plemene, která se, jak se dá snadno ukázat, naprosto lišila od oblasti sousedních slovanských národů také v nižších výkonnostních třídách vyššími průměrnými nároky, a tím větší přísností výběrových měřítek.“ Jinými slovy: tito příchozí osídlenci německého původu do Čech a na Moravu nepatřili po stránce „sociální výkonnosti“ k elitě němectví, ale ve srovnání se sousedními Slovany se i tyto vrstvy jevily jinak: „Stejně jako byly známy příklady německo-polského výkonnostního rozdílu ještě v období roboty (...), bylo možné zaznamenat také ještě v 18. století z velmi neutrálních pramenů, nebo dokonce z takových, které byly Čechům nakloněny, jednoznačná líčení o ,méněhodnotném průmyslu‘ a technickém stavu nízké úrovně, o nedbalosti a zpustnutí v ,čistě českém‘ prostředí na rozdíl od sudetoněmeckých sedláckých oblastí.“ Tak jako se podle Müllera svého času „výtečně osvědčila krev německých knížat“ (Přemyslovci), tak tomu mělo být i ve všech stavech směrem dolů až po sedláka. Vnárodnění německé krve do – tenkrát – výrazně slabší slovanské výkonnostní konstrukce dále znamenalo zvelebení dědičných základů hospodářského a kulturního výkonnostního standardu. „Tak jako to dřívější, stalo se i novodobé masové vnárodnění rodových článků německé krve do českého národa rasovým a společensko-biologickým procesem (...) zvyšujícím hodnotu; procesem, který teprve biologicky umožnil vzestup českého národa, jenž právem s podivem sledujeme, z jeho bídného stupně ještě v 18. století směrem k výkonnostní rovině téměř bok po boku s Němci starého Rakouska.“
Müller hovořil o „nízké úrovni kultury sudetských zemí v 17. a 18. století“ a vysvětloval to biologií: „Pokud je odvedena bezmála celková duchovní a hospodářská, charakterová a výkonnostní elita obyvatelstva, jak to bylo naší zemi osudem po bitvě na Bílé hoře ve formě zástupů exulantů, pak by byl zázrak, kdyby na místě zůstala ještě nějaká pozoruhodná kultura. Chybějí přeci tvůrčí síly, a do značné míry síly, nesoucí kulturu v tomto prostoru!“ Dále dedukoval, že z takovéhoto o elity ochuzeného a oslabeného obyvatelstva se sice časem „vymendeluje“ (podle Mendelových zákonů) nadprůměrně nadané potomstvo, „ale to nepostačuje k tomu, aby nahradilo sumu nejušlechtilejších rodových kořenů. Teprve navýšení zpustošeného ,krevního záhonu‘ vybraným osivem je schopno navýšit celkovou úroveň a způsobit dostatečně husté obsazení rozhodujících vyšších polí sociálního výkonu kvalifikovanými uchazeči.“ Tuto roli podle něj převzali němečtí osídlenci, kteří později po několika generacích přešli k „českému národovství“.
Poté, co se prostřednictvím obrozeneckého hnutí, raženého německými průkopníky a mocně podporovaného německy vzdělanou zemskou šlechtou, otevřely „češství“ nové kulturně lákající oblastí činnosti a byly mu nabízeny možnosti a příležitosti sociálního vzestupu, které však ze svých vlastních zásob nedokázalo doplnit vlastními uchazeči (viz zmíněné vakuum), začala z přelidněných kulturně a „sociáně povznesených výkonnostních vrstev němectví“ ze sousedství proudit vlna „nositelů nadání“ do onoho českého vakua a přinášela s sebou celá uzavřená „občanstva“ německého původu. V původním poměru 5:3 spatřoval Müller klíč jakéhosi hrubého „národního poměru“ českomoravského prostoru té doby. A činil tedy onen závěr: „Za souhlasného předpokladu stejné rozmnožovací síly obou národů by pak proti sobě na začátku 20. století nesmělo stát 6 miliónů Čechů a 3 milióny Němců, nýbrž by měla být očekávána zhruba zcela opačná relace. Tak silný je čistě početně význam přechodu rodů s převážně německou krví k češství.“ Jinými slovy: tak silné mělo být počeštění původně německého obyvatelstva, které po Třicetileté válce proudilo do Čech a Moravy.
Ve stejné míře, jak se navyšoval podíl „nově vnikajícího německého rodového statku do výkonových stavů českého národa“, zvedala se úžasným způsobem i jeho kultura během 19. století. Müller upozorňoval, že impozantní nárůst kulturních schopností a nacionálního uvědomění v českém národě nespočívá jen v nově získané „německé krvi“. K novému rozmachu prý určitě přispělo i znovuoživení starších příbuzenských kmenů, které byly Třicetiletou válkou ochuzeny o své nejcennější větve a díky tomu byly nejprve málo plodné. Protože ona vedoucí vrstva „češství“ ještě před Třicetiletou válkou byla z velké míry tvořena „ze stejných dědičných pramenů jako ta z příhraničního německého národovství“. Tyto procesy prý „rasově a výkonnostně“ srovnalo češství s německým okolím. (Müller hovoří o „výkonnostní stejnorodosti“.)
Müller pracoval s tezemi asimilačních přesunů v rámci výkonnostních sociálních vrstev dvou národů. Zdůrazňoval, že česká „města, obzvláště střední stavy a horní vrstva, pojímala ve větším měřítku německou krev, a nižší stavy naproti tomu pojímaly méně německé krve.“ (Viz srovnání cestujících pražských tramvají v odlišné doby.) Toto tvrzení podle Müllera potvrzuje mimo jiné například součet jmen seznamu odvodu branců pěšího regimentu barona de Wallise z roku 1683: 107 česko-moravských vojáků mělo německá, 79 česká jména. Rekruti pocházející z nižších vrstev vykazovali vyšší podíl českých jmen, než se dalo očekávat. Podobný rozdíl mezi vrchní a nižší třídou vykazovalo také téměř o sto let později rozdělení jmen pražského Starého města, rozčleněno podle povolání nebo sociálních vrstev. V roce 1770 vykazuje obyvatelstvo pražského Starého města (12.055 osob) 58,0 % německých příjmení (Müller ale připouštěl že v tomto období nemuselo být jméno totožné s „pokrevností“ jeho nositele). Podíl byl ale výrazně vyšší u lépe postavených vrstev a nižší u spodních vrstev. U vysokoškoláků činil podíl německých jmen 91 %, u kněží 71 %, u studentů 70 %, ale naproti tomu u kočích 38 % a nádeníků 34 %.
Ovšem také ve spodních sociálních vrstvách přirůstalo od 17. až po 19. století mnoho německého rodového materiálu. Zde probíhalo jednak nejprve velké doplňování obrovských mezer, které za sebou zanechala právě na vnitročeském obyvatelstvu Třicetiletá válka, prostřednictvím soukromé kolonizace duchovní a světskou vrchností, především v 70. a 80. letech 17. století. Malé okresy se tím poněmčovaly. Početně mnohem významnější proudy německých osídlenců, které se dostávaly do vnitra Čech, byly ale ve městech a na venkově předurčeny k tomu, že se okamžitě nenápadně rozplývaly v češství. Stejně tak bylo tomu s pozdějšími migracemi až po průmyslová sídliště 19. století. Už jen hojnost německého jmenného materiálu mezi tamními současnými Čechy podle Müllera svědčí v takovýchto okresech o německém původu velké části obyvatel.
Müller vylučoval, že by prudký kulturní vzestup českého národa v 19. století mohl jednoduše přijít jen tak: „Tento vzestup nelze v žádném případě vysvětlovat pouze skutečností, že Češi měli v Němcích starého Rakouska učební mistry. Tuto výhodu přeci měli již několik set let předtím, aniž by ji stejným způsobem využili. A ostatní národy Rakouska ji měly současně a přesto ji využily pouze nedostatečně. Takovýmto způsobem rozhodující proměny ve výkonnostním profilu národa se mohou zakládat pouze na změně jeho biologické struktury.“ Takovýmto změnám sociálně biologické struktury byly prý početně malé národy přirozeně v dějinách vystavovány mnohem silněji než velké národy. Právě tuto zkušenost musel mít častěji národ Čechů, „jak z té dobré, tak i z té špatné stránky“, tvrdil tento sociální antropolog.
Změnil se „rasový profil“ Čechů po 2. světové válce?
Je hypotetickou otázkou, jak by na rasové a „výkonnostní“ příbuzenství Čechů s Němci pohlížel Karl Valentin Müller dnes. Lze vycházet z toho, že po roce 1945 prodělal český národ určitě nezanedbatelné změny své biologické struktury a prodělává je dodnes. Poválečné vyhnání Němců z území bývalé ČSR a následné osídlování pohraničí novým obyvatelstvem znamenalo svým rozsahem a časovou radikálností (květen 1945 – léto 1947) v dějinách Čech a Moravy nesrovnatelný, ojediněle velký demografický zásah. Toto „stěhování národů“ v praxi znamenalo celkovou migraci 4,7 milionů lidí, pohyb 3 milionů bývalých občanů směrem převážně na západ mimo hranice země, ale také mimo jiné i příliv nových osadníků, svým kulturním a etnickým původem cizích českomoravskému prostoru, z oblastí východní Evropy. Největší procento nových osídlenců tvořily zpočátku především rodiny a jednotlivci z Jihočeského, Západočeského a Středočeského kraje, ale o něco později také Slováci přestěhovaní ze Slovenska. Ovšem do Československa reemigrovalo k tomu více než 100.000 osob, z nichž se přibližně 80.000 usadilo v českomoravském pohraničí. Nejpočetnější skupinu reemigrantů tvořili volyňští Češi, kterých přišlo na základě mezistátní dohody se SSSR v průběhu roku 1947 kolem 34.000, z nichž se cca 20.000 usadilo v zemědělství.
K reemigraci z Volyně se připojili optanti z bývalé Podkarpatské Rusi v počtu cca 5.000 osob. V červenci 1946 byla uzavřena dohoda o reemigraci s Rumunskem, odkud se v letech 1947-1949 vrátilo kolem 20.000 reemigrantů, většinou Slováků. Rumunská vláda povolovala vystěhování pouze těm nejchudším z nejchudších, nebýt tohoto rumunského zákroku, přivolala by tehdejší československá vláda do země podstatně větší počet slovenských a českých Rumunů. Další početnou skupinou byli osídlenci z Polska (20.000). Jako první přicházeli Češi z Volyně, pro které byly připraveny bývalé německé zemědělské usedlosti a po nich většinou již do průmyslu přicházeli Češi a Slováci z dalších východoevropských oblastí - Polska, Jugoslávie, Bulharska a Rumunska. Usídlenci z jihovýchodní Evropy si oblíbili zejména jižní Moravu, která jim připomínala balkánské klima. Po roce 1945 se začali do pohraničí stěhovat i Cikáni, kterých ke konci 2. světové války žilo v našich zemích 883 (slovy osm set osmdesát tři). Lze ale předpokládat, že k uzavírání smíšených manželství mezi Cikány a Čechy nedocházelo zdaleka v takové míře jako k navazování rodinných vazeb mezi příslušníky původního českého etnika a ostatními „reemigranty“ z východní a jihovýchodní Evropy, popřípadě z východní části republiky. Valná část těchto nových přistěhovalců „asimilovala“ vedle toho přímo jazykově.
Prameny:
Krystlík, Tomáš: Tři sta let temna? (Článek na Našem směru)
Müller, Karl Valentin: Zur Rassen- und Volksgeschichte des böhmisch-mährischen Raumes. In: Das Böhmen und Mähren-Buch, Volkskampf und Reichraum. Volk und Reich Verlag Prag-Amsterdam-Berlin-Wien 1943
Müller, Karl Valentin: Deutsches Blut in Böhmen und Mähren, In: Böhmen und Mähren im Werden des Reiches, Volk und Reich Verlag Prag-Amsterdam-Berlin-Wien, Leipzig, B.G.Teubner Berlin, 1943
Beer, Lukáš: Hitlerovi Češi. guidemedia etc Brno, 2014
Beer, Lukáš: Stěhování etnik po roce 1945 vedlo k „povýchodoevropštění“ českomoravského prostoru (Článek na Našem směru)