Když pohasíná „viditelné znamení“

Gernot Facius 

Bernd Fabritius, nový předseda Svazu vyhnanců, se narodil
v dnešním Rumunsku a přišel do Německa až v roce 1984.
Foto: Sven Teschke / Wikipedia.

Řekněme si to hned na začátku: Nástupci Eriky Steinbachové není co závidět. Sotva jeden měsíc ve své funkci, stojí Bernd Fabritius, nový prezident Svazu vyhnanců (BdV) [střešní organizace všech „landsmanšaftů“ – pozn. red.], před první zatěžkávací zkouškou. Podaří se tomuto sedmihradskému Sasovi ukončit spor, který náhle vyvolal vědecký poradní sbor spolkové nadace „Útěk, vyhnání, usmíření“, aby odstranil neoblíbeného ředitele nadace, profesora Manfreda Kittela? Jako záminka zde hrají roli jeho – údajné – chyby při koncipování jedné výstavy, možná ještě více nedostatky v komunikaci mezi Kittelem a experty. Takovéto problémy, jak by se obecně dalo předpokládat, by se měly při troše dobré vůle všech zúčastněných dát vyřešit bez veřejné vřavy a bez pletich s médii. Ale v kauze Kittel to zřejmě už nejde. Protože zde už dávno jde o ono staré téma, zda má být vyhnání Němců po Druhé světové válce skutečným těžištěm plánované trvalé výstavy v Deutschlandhausu v berlínské Stresemannstraße, anebo jen jedním z hlavních témat?

Prezentace tohoto monstrózního zločinu má být – v tomto bodu si byli berlínští politikové s vědci zajedno – vložena do „mezinárodního kontextu“. Proti tomu nelze z principu nic namítat. Ovšem za předpokladu, kdyby tato kontextualizace nebyla cíleně používána k interpretaci, a tím i relativizování vyhnání východních a sudetských Němců pomocí ahistorického schématu příčiny a následku, podle nějž šlo o logický následek nacionálněsocialistické politiky. Jedná se celkem o komplikovaný propletenec, v rámci kterého se musel prosadit muž jako Manfred Kittel. Od nástupu do své funkce je neustále pod dohledem názorové policie, a to ačkoliv nikdy neměl námitek ohledně základní myšlenky nadačního projektu, že se pohled zaměří také na jiné oběti „etnických čistek“ na celém světě. Ale jeho protivníkům vadilo něco jiného. Pro Manfreda Kittela byla, a to ho ctí, jedna věc vždy jasná. Totiž ta, že výchozím bodem německé debaty bylo prostě vyhnání a útěk 14 miliónů krajanů. A neopomněl zmínit, že již dávno před První světovou válkou existovali „důležití duchovní předchůdci“ myšlenek o vyhánění a že „se toto pak neustále dále rozvíjelo“.

Polská armáda v československém pohraničí (1938).

Soustředění se na utrpení německých obětí nejednomu „expertu“ vadí. Proč? Protože se obávají, že by se Polsku nebo České republice mohlo šlápnout na kuří oko. Tyto země, resp. jejich poválečné vlády, mají být jaksi zbaveny vlastní viny. Pouze se prý řídily závěry Postupimské konference z léta 1945. A vůbec mnohé, například co se týká Polska, se zametá pod kobereček. Jak to bylo s polským válčením v letech 1920/21, popřípadě na Ukrajině, s okupací Horního Slezska a s vpochodováním do Záolží v roce 1938? Jak moc Varšava profitovala z jinak tak proklínané Mnichovské dohody? Na to  všechno se zapomnělo?

Musíme uznat, že oba prominentní polští členové vědeckého poradního sboru, Piotr Madajczyk a Krzystof Ruchniewicz, kteří měli s ředitelem Kittelem spory, to nemají jednoduché. Leží na nich masivní tlak z vlasti. Varšavské noviny je kvůli spoluúčasti na německém nadačním projektu obviňovaly ze zrady na polské národní věci. Ve hře je totiž hodně historické politiky. Zpravidla na účet Němců postihnutých vyhnáním. Není (ještě) třeba jít tak daleko jako v případě mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta, který vzhledem k aktuálním hádkám považuje realizaci berlínského dokumentačního centra o útěku a vyhnání za ohroženou. Ale v jednom bodě mu zřejmě nelze oponovat. Pokud by ředitel Kittel měl být na základě neutichajících kontroverzí odstraněn a na místo šéfa dosazen nějaký historik, který je vítaný poradenským sborem, bude nadaci hrozit závažný problém ohledně akceptování. „Pokud se v landsmanšaftech rozšíří pocit, že spolková nadace ,Útěk, vyhnání, smíření‘ se stala pouhou hračkou pro ideologické kontroverze, tak tento důležitý projekt dost možná ztratí svůj smysl.“

Podobně se vyjádřil i místopředseda CSU, spolkový ministr zemědělství Christian Schmidt v rozhlasové stanici Deutschlandfunk. Řekl, že pokud jsou výtky na adresu Kittela ideologicky motivovány, spadá pak toto téma do politiky. Samozřejmě, že se německá, evropsky orientovaná nadace především má zabývat vyhnáním sudetských Němců, Slezanů apod. Schmidt vyjasnil, na co se v diskusi minulých týdnů hledělo příliš málo. Není úkolem vědeckého poradenského sboru provádět personální politiku, tedy požadovat odvolání ředitele nadace, protože to spadá pod kompetence nadační rady. Dokonale formulováno! Je ovšem napínavou otázkou, jak se toto grémium zachová. V jeho čele stojí Monika Grüttersová (CDU), státní ministryně kultury Angely Merkelové. Už po popichování namířenému proti profesoru Kittelovi naznačila, že má dojít ke „změnám“. Tato dáma z unie by z důvodů koaliční politiky chtěla mít na (historické) frontě klid. Jak se zachová předseda BdV Fabritius, který sedí za CSU jeden rok ve spolkovém sněmu? Na rozdíl od své předchůdkyně Eriky Steinbachové (CDU) má křeslo a hlas v nadační radě. Steinbachová byla, jak známo, vědomě držena co nejdále od tohoto grémia. Bude Bernd Fabritius bojovat a nebo se nakonec podvolí stranické, popřípadě frakční doktríně?

Není pochyb o tom, že nový muž v čele BdV se má na co „těšit“. Ale nejen on. Výsledek kauzy Kittel, a nezávisle na něm také další uspořádání takzvaného „viditelného znamení proti útěku a vyhnání“, totiž objasní, jak vážně jsou míněny berlínské (a samozřejmě také mnichovské) projevy solidarity s oběťmi vyhnání a útěku. A objasní, jaký vliv, jakou váhu ještě mají landsmanšafty a Svaz vyhnanců.

Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. 
Vyšlo dne 11. prosince 2014.