Exkurz do vizí „nové Evropy“ v tisku zemí jihovýchodní Evropy v letech 1941-1942
Lukáš Beer
 |
| Prvního kongresu Unie národních novinářských svazů v Benátkách se v dubnu 1942 zúčastnil ministr Emanuel Moravec, který zde vystoupil s projevem. V jeho doprovodu byl i šéf Centropressu Václav Fiala. |
Unie národních novinářských svazů (UNJ) byla založena již 11. prosince 1941 taktéž ve Vídni. Není náhodou že se právě toto město stalo sídlem nově založené organizace. Vídeň byla chápána jako kulturně-vědecká brána do států jihovýchodní Evropy. Vídeň byla díky své historické poloze snadno dostupná z jiných velkoměst Říše, ale i Itálie a hlavních měst států jihovýchodní Evropy. Právě tyto země měly mít největší zájem o „nové uspořádání tisku a jeho vědecké podložení“ v souladu s dějinným vývojem.
Zakládacími členy UNJ byly delegace Říšského svazu Německého tisku (Reichsverband der Deutschen Presse, RDP), italského syndikátu novinářů stejně jako novinářské svazy Bulharska, Chorvatska, Rumunska, Slovenska a Maďarska. UNJ měla ovšem svého předchůdce – ještě v létě 1939, tedy před vypuknutím války, byl založen Mezinárodní tiskový svaz (Internationaler Presseverband), v jehož čele byl zmíněný RDP a italský Sindicato Nazionale dei Giornalisti. Úkolem tohoto původního svazu měl být „boj proti lžím mezinárodního tisku“. V tiskovém orgánu svazu se v roce 1939 psalo, že „čestní a slušní novináři světa“ spatřují svůj ušlechtilý úkol v tom, že se postaví proti „mezinárodním narušitelům míru na poli tisku“, aby pak „metody jistého světového tisku nevyústily ve světové nebezpečí, jež by mohlo Evropu vehnat do nové katastrofy“.
Později se členy UNJ stalo také Španělsko a Norsko. Japonsko, které na konference také vysílalo své zástupce, bylo vedle toho považováno za „nezapsaného člena fronty nového tisku“. A v červnu 1943 vstoupila do UNJ Albánie. Prezidentem organizace byl zvolen Wilhelm Weiß, šéfredaktor stranického listu NSDAP Völkischer Beobachter, generálním tajemníkem Maximilan Freiherr du Prel. Organizační činnost UNJ byla zahájena v lednu 1942 a 1. května 1942 byl otevřen vlastní „Presseklub“. V dubnu 1942 bylo v Benátkách dohodnuto zřízení poboček „u národních novinářských svazů“, přičemž už v té době se pobočky nacházely v Berlíně, Římě, Budapešti a Bratislavě a plánovaly se další v Bukurešti, Záhřebu a v Sofii. Koncem roku 1944 těchto poboček bylo mezitím už osm. Do prosince 1944 se stihly uskutečnit tři mezinárodní kongresy, sedm prezidiálních porad, 21 přednáškových večerů a 51 „společenských akcí“. [1]
První kongres UNJ se uskutečnil v polovině dubna 1942 v Benátkách, kde za Protektorát Čechy a Morava se tohoto sjezdu zúčastnili ministr Emanuel Moravec a ředitel Centropressu Václav Fiala, jenž 13. dubna v úvodníku Benátská obžaloba, otištěném v Národní práci, předestřel představu obrozené žurnalistiky pracující v intencích budování „nové Evropy“. Zdůraznil především nutnost ideologické angažovanosti, v jejímž kontextu měla být novinářská profese prodchnuta „novou vírou“, „novým idealismem“ a „novým etosem“ nacionálněsocialistických vizí. Požadoval rovněž uplatnění heroického, „kamarádsky bojového ducha“, který měl posilovat vůli „všech Evropanů“ k obraně evropské civilizace a identity „před bolševickým a liberalisticko-kapitalistickým barbarstvím“. Žurnalistika prezentující zásady budované „nové Evropy“ rovněž neměla ztrácet ze zřetele „revoluční ideály“ sociálního charakteru. V dalším svém příspěvku tohoto druhu, v úvodníku Dojmy českého účastníka ze 17. dubna 1942, opět uveřejněném v Národní práci, odsoudil Fiala instituci tisku v demokratických zemích. [2] Tyto Fialovy názory odrážely v podstatě poselství prvního benátského kongresu. (Pro účast na prvním kongresu Unie novinářů spolu s protektorátním ministrem E. Moravcem mu byla v roce 1946 mimochodem zakázána novinářská činnost i publikování knih.)
Říšský tisk po kongresu v Benátkách zdůrazňoval, že založení svazu se ne bezdůvodně obcházelo bez používání pojmu „internacionalismus“. Už samotná terminologie názvu „Unie národních novinářských svazů“ poukazovala prý na rozdíl vůči uplynulým dobám: „Zde se nestírají národní danosti. Naopak, z těchto daností se vychází, aby se dospělo k organickému základu pospolitosti, který není svévolný, vypiplaný. Jak je na jedné straně neupotřebitelný mechanický internacionalismus, tak o to více je schopný života na druhé straně je organicky rostlý nadnacionalismus.“ (Citát Neues Wiener Tagblatt.)
Druhý kongres UNJ se konal ve Vídni ve dnech 22. až 25. června 1943. Jeho vyvrcholením byl projev Alfreda Rosenberga na téma „Světový boj a světová revoluce naší doby“, ve kterém se hovořilo především o „úpadku lidstva v sovětském státě“ a o potřebě „velkoevropského znovuzrození“. Promluvil zde i říšský tiskový šéf Otto Dietrich.
Třetí pracovní zasedání UNJ se konalo opět ve Vídni ve dnech 12. až 14, prosince 1944. Prezident unie Weiß ve svém projevu mluvil o tom, že „bolševismus odhodil svou masku“, a o hovořil v souvislosti s vyloděním Spojenců o „invazi pro Evropu nepřátelských velmocí“.
Zvláštní dílčí roli při UNJ plnil Institut pro výzkum a podporu mezinárodního tisku (Institut zur Erforschung und Förderung des internationalen Pressewesens), založený už 12. prosince 1941 a přidružený k unii. Ve svém projevu tehdy říšský tiskový šéf Dietrich charakterizoval smysl existence tohoto institutu tím, že práce tisku je jednak důležitá pro vytváření vztahů mezi zeměmi. „A zadruhé: protože jsem přesvědčený o tom, že výzkum mnoha, doposud neznámých skutečností z mezinárodního tisku, pokud tyto budou zpřístupněny světové veřejnosti, obzvláště v takzvaných demokratických národech, povede k probuzení ,veřejného mínění‘ a ke zdravému vývoji v tisku, jak se již začal v četných zemích Evropy a jak se právě tento projevil před celým světem právě zde ve Vídni založením ,Unie národních novinářských svazů‘“ Institut se měl stát vyhodnocovacím místem všech archivů v Říši, zkoumající evropský tisk. [3]
Jak již bylo v předchozích kapitulách řečeno, konkrétní podoba nacionálněsocialistických koncepcí uspořádání Evropy po válce vypracována nebyla. A i v průběhu války dochází k pozvolným změnám prezentace těchto myšlenek. Do té doby, co nacionálněsocialistické vedení mohlo vycházet z toho, že válku lze ještě vyhrát, neměly koncepty evropského uspořádání, jež v nějaké formě usilovaly o „federativní“ sjednocení Evropy, žádnou šanci na realizaci. To se začalo měnit po porážce u Stalingradu roku 1943. Nyní i na nejvyšších místech zažíváme návrat k určitým tradičním plánům a představám uspořádání Evropy, které nyní zažívaly renesanci. Projevovalo se to i ve sdělovacích prostředcích a v rétorice některých politických představitelů. Druhou otázkou ovšem zůstává, jaké byly naděje na skutečné prosazení těchto konceptů, protože vedení v Berlíně využívalo těchto „evropských plánů“ v první řadě pro strategické účely, ačkoliv navenek byla demonstrována aktivita plánování společně s německými spojenci a byly nastíněny vyhlídky na uplatnění vlastních nadějí a představ spojenců, pokud budou podporovat „obranný evropský boj proti bolševismu“.
Šlo zde tedy v první řadě o efektivní sloučení evropských sil v opravdovém smyslu slova a zároveň zavedení „evropské myšlenky“ v nacionálněsocialistické rétorice nabízelo svým spojencům atraktivní alternativu vůči evropským plánům artikulovaným nepřítelem. Vcelku lze vycházet z toho, že propagandistické používání pojmu původem „konzervativního“ pojmu „Abendland“ nacionálními socialisty během posledních let války tento pojem Němcům opět oživil, přičemž integrativním elementem mezi národy zde byla „antikomunistická obranná fronta“. Současně v této době sklonku války pomalu ustupovala role pojmu „Říše“ do pozadí. [4] Nelze si ovšem vzhledem ke „krátkému“ dějinnému období několika málo let vytvořit jasný násilný obrázek. Válečné zápolení a s tím související každodenní koncentrace všech sil nedovolovalo vytváření detailních koncepcí.
„Nová Evropa bude socialistická“
Vraťme se ale ještě do první poloviny válečných let a k prezidiální schůzi UNJ v září 1942 ve Vídni. Zmíněný Institut pro výzkum a podporu mezinárodního tisku průběžně nechával ve vídeňském vydání Völkischer Beobachter zveřejňovat podrobné zprávy o své činnosti (což úzce souvisí se skutečností, že jedním významným spolupracovníkem institutu byl zároveň důležitý korespondent vídeňské redakce listu – o tomto člověku bude zmínka o několik řádků níže). Díky nim si můžeme vytvořit určitý obrázek o základních rysech ideologických pokusů prezentace myšlenky „nové Evropy“ a více či méně konkrétních návrhů a představ o novém uspořádání kontinentu po skončení války v tisku zemí jako Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Bulharsko a Rumunsko a jak na tyto názory pohlížel nacionální socialismus.
„Je přirozené, že početně zdaleka převažují ty články, které obsahují přiznání se ke společnému boji proti bolševismu, židovstvu, amerikanismu, zednářství se zvláštním zohledněním národních potřeb a výkonů jednotlivých národů“, charakterizoval hlavní rysy směřování tisku zemí jihovýchodní Evropy Völkischer Beobachter. V listu byly uváděny příklady dvou „mladých státních útvarů“, Slovenska a Chorvatska, a jejich vztahu k politickým principům nové Evropy, kterým vděčí za „své osvobození“.
Je zde jednak uváděn úryvek z článku listu Hrvatski Narod ze 26. srpna 1942, kde se praví: „Chorvatsko vždy vykonávalo, a to také v nejtěžších hodinách, vůči versailleským politikům odpor. Proto čekalo na hodinu, kdy, svobodné a mocné, konečně bude moci ukázat, kdo jsou Chorvati ... Ačkoli ustašovské hnutí v první řadě vedlo boj za nezávislost Chorvatska, bylo zároveň součástí boje mladých evropských národů za dosažení lepšího, spravedlivějšího života. Proto myšlenka ustašovců nepatří pouze do rámce hranic nezávislého chorvatského státu, nýbrž také ke všem mladým evropským státům, ke kterým Chorvatsko vycházeje ze svých tisíciletých dějin, ze své upřímnosti a ze svých politických a kulturních tradic, patří.“
Slovenský kulturní činitel a ideolog, „šéf propagandy slovenské vlády“ (cit. Völkischer Beobachter) Tido J. Gašpar napsal pro list Slowakische Rundschau obsáhlejší článek na stejné téma, který vyšel 15. června 1942. Hovořil zde o novém duchu bezpodmínečného boje a nasazení proti vládnoucímu duchu materialismu a kapitalismu. Ve znamení srážky velkých duchovních principů se podle něj zrodí nový svět: „To jsou ty dvě fronty. Zde se nejedná o to, jak si ten či onen představuje řešení židovské otázky; zde jde o to, na které frontě ten či onen stojí. Ten, kdo se postaví proti novému řádu, vzpírá se železnému zákonu nezadržitelného vývoje a musí počítat s tím, že bude oním vývojem smeten.“ Völkischer Beobachter to hodnotil slovy: „Názor Tido Gašpara si zasluhuje zvláštní pozornost proto, že v jasných formulacích vyjasňuje to, co u mnoha jiných autorů tisku jihovýchodní Evropy prosvítá mezi řádky. Povrchně vzato by mohl vznikat dojem, že se reálné potřeby nového politického uspořádání nadměrným zdůrazněním duchovního aspektu dostávají do pozadí. Ve skutečnosti se ale jedná o upřímné úsilí zahrnout celkovost denních událostí do velkého systému a stále nanovo hledat příčiny a zdroje mocného namáhání sil. Tedy není tu k dispozici nějaký intelektuální program, nýbrž snaha o duchovní zpracování skutečnosti. Nezávisle na národních, rasových, historických a kulturních odlišnostech národů jihovýchodní Evropy a také nezávisle na občasných vnitřních zdrojích rozmíšek, na starých a nových svárech, se slovenskému politikovi jeví duchovní jednota, stojící nade vším, jako závazný zákon pro všechny.“
Od těchto úvah byl už malý krok k rozborům, jež se zabývaly duchovní a politickou jednotou Evropy. Zde se názory tisku v zemích jihovýchodní Evropy už poněkud více odlišovaly. Například v jednom článku maďarského listu Pester Lloyd ze 3. srpna 1941 byla zastávána teze, že integrace mezi národnostními skupinami a národy, mezi zeměmi a státy může vzniknout pouze za předpokladu pouze nějaké myšlenky a proti nějakému nebezpečí. To prý světové dějiny neustále opakovaně potvrzují. Vítězné mocnosti Osy a spojenecké země prý mají před sebou nový evropský řád, jehož základem bude svědomité hledání spravedlnosti, uctívání zákonů kultury a národních pospolitostí, ale nikoliv malicherná zahleděnost do sebe a hrubá síla. Tato jednota mezi evropskými národy podle novin nesměla být vytvořena ani násilím, ani na základě přehánění „národního já“.
S těmito požadavky se zařadily názory maďarského listu mezi celou řadu myšlenkových pochodů tisku všech států jihovýchodní Evropy, které se částečně vyskytovaly jako konkrétní návrhy, částečně jako podklady k diskusi. V podstatě se tyto názory dají sjednotit na tyto společné jmenovatele: organický vývoj, opatrné zvážení definitivních forem uspořádání Evropy, vyrovnání protikladů mezi velkými a malými národy, skutečná pospolitost, metodické využití spravedlivého rozvoje surovin v Evropě a v koloniích, zachování kulturních sil a svérázu různých skupin (toto požadoval například Alexander Gančev v Bulgarische Wochenschau z 31. března 1942). Nová Evropa nebude výtvorem jen jedné generace, nevznikne najednou a nikoliv během několika málo let a desetiletí, jde tu o mnohem větší problémy, týkající se světa, kterým se jednotlivý národ musí podřídit (např. tak psal Bulhar Alexander Cankov). Především ale bude nová Evropa socialistická, shodoval se tisk těchto zemí.
„Bylo by omylem domnívat se, že novou Evropu bude tvořit nějaký státní celek nebo jednotný stát, například jako nějaký nadstát. Stejně tak mylné by bylo věřit tomu, že řád v rámci evropského společenství by byl udržován a zabezpečován nějakou nadstátní organizací nebo institucí. Něco takového by se podobalo zesnulé Společnosti národů“, charakterizoval závěry tisku jihovýchodní Evropy stranický list NSDAP. Příležitostně ústily tyto myšlenkové pochody o struktuře nového evropského společenství ve zdůraznění zásady, že pouze hájení potřeb vlastního národa vůči unitarismu a kolektivismu poskytuje záruku existence nového řádu. Tak na tuto problematiku nápadně často pohlížel zejména dobový maďarský tisk. Zabýval se například otázkou, zda „nová Evropa bude znamenat zánik malých individualit“.
Široký a špatně přehledný komplex myšlenek o podobě nové Evropy se v tisku věnoval oblasti evropské hospodářské jednoty a národohospodářským potřebám malých národů. V neposlední řadě hrálo v tisku těchto zemí velkou roli téma postavení myšlenky národní příslušnosti nad státní příslušností, vzhledem ke komplikovanému postavení národnostních skupin v této části Evropy.
Resumé Institutu pro výzkum a podporu mezinárodního tisku, které otiskl v září 1942 i Völkischer Beobachter, znělo: „Pokud srovnáme duch, který hovoří dnes z tisku jihovýchodní Evropy, s oním duchem před půlkou desetiletí, pak si uvědomíme mocnou přeměnu, která se mezitím uskutečnila, v tisícinásobné ozvěně. Je tomu tak, jak to vyjádřil jeden bulharský novinář: že předsudky, které doposud od sebe státy oddělovaly a jež byly zdrojem vzájemného nepřátelství a nekonečných válek v jihovýchodní Evropě, nyní budou konečně v nové Evropě odstraněny a bude tak zahájena cesta ke spravedlivému a trvalému míru.“ [5]
Autorem této citované podrobné zprávy ve Völkischer Beobachter byl dr. Franz Ronneberger (1913-1999) – německý právník a sociolog, který před válkou udržoval úzké osobní kontakty s nacionálněsocialistickým hnutím v rámci německých menšin v Rumunsku, na Slovensku a v Maďarsku. Od roku 1940 byl ve Vídni pověřen zpravodajskou činností s orientací na jihovýchodní Evropu, kde udržoval řadu osobních kontaktů. Vedl si vlastní kartotéku o osobách a institucích z těchto zemí a vytvářel pravidelně přehledy tamějšího tisku a zpracovával každý týden zprávy o náladách v těchto zemích. Těchto informací zpravodajského charakteru využívalo německé říšské ministerstvo zahraničí. [6] Ronneberger intenzivně spolupracoval se zmíněným Institutem pro výzkum a podporu mezinárodního tisku.
Mimochodem již v roce 1941 vypracoval plány na nové uspořádání jihovýchodní Evropy. Ve svém tajném návrhu z 11. prosince 1941 popisoval Ronneberger oblast Dunaje a Balkánu jako „nezbytnou postranní pojistku [německého] postavení na východě“ a jako oblast se životně potřebnými surovinami, kterou je třeba hospodářsky zajistit (na základě vztahů s těmito zeměmi). Tím Ronneberger chápal „odstranění národních napětí“, přičemž rozlišoval mezi tamními kooperativními národy a těmi národy, které se „vzpírají německému vedení“. Tamní národní Němci měli připravit půdu pro budoucí kooperaci s Německem. Ronneberger považoval za nevyhnutelné provést v této oblasti některé přesídlovací akce „ve větším měřítku“, například aby mohli být Srbové vytlačeni od Dunaje. [7] Ronneberger v roce 1943 tvrdil, že politické vedení jihoevropských států bylo „systematicky ... rozkládáno a dobyto“ Židy prostřednictvím kapitalismu a vítal, že mnohé z těchto států mezitím přikročily k „radikálními řešení židovské otázky“, jehož důsledkem bude „vyhubení židovsko-kapitalistického ducha“. [8] Vedle toho Ronneberger pracoval jako novinář a kromě úvodníků pro vídeňské vydání listu Völkischer Beobachter publikoval v řadě jiných tiskovinách, včetně periodik německých menšin ve východní a jihovýchodní Evropě. Přispíval například do deníku „Německé strany na Slovensku“. V roce 1942 se ve svých článcích vyslovoval například pro „celkové vysídlení židovstva“. [9]
Komplexita a neucelenost konceptu mírového uspořádání jihovýchodní Evropy po vítězství zemí Osy je z předešlého tedy zjevná.
Pokračování ZDE
Prameny:
[1] Fritz Hausjell: Franz Ronnebergers Wiener Jahre. Seine journalistische Tätigkeit und seine Mitarbeit am „Institut zur Erforschung und Förderung des Internationalen Pressewesens der Union Nationaler Journalistenverbände (UNJ)“ in Wien 1941-45, s. 219-222
[2] Pavel Večeřa: „Hleďme si podle nových hodnot zařizovat život.“ (Žurnalistická sebereflexe vlastní profese na stránkách vybraného protektorátního tisku). In: Miroslav Kouba - Ivo Říha (eds.): Kontexty propagandy v interdisciplinární perspektivě. Vydavatelství Univerzity Pardubice, 2012, s. 236
[3] Fritz Hausjell: Franz Ronnebergers Wiener Jahre..., s. 224-227
[4] Vanessa Conze: Das Europa der Deutschen. Ideen von Europa in Deutschland zwischen Reichstradition und Westorientierung (1920-1970). Institut für Zeitgeschichte. Oldenbourg Wissenschaftsverlag, München 2005, s. 61-62
[5] Franz Ronneberger: Im Geiste des neuen Europa – Die Südostpresse als Wegbereiterin. In: Völkischer Beobachter (Wiener Ausgabe), 24. 9. 1942, s. 3
[6] Peer Heinelt: Portrait eines Schreibtischtäters. Franz Ronneberger (1913-1999). In: Wolfgang Duchkowitsch et. al. (Hrsg.): Die Spirale des Schweigens. Zum Umgang mit der nationalsozialistischen Zeitungswissenschaft. Lit-Verlag, Münster 2004, s. 197
[7] Peer Heinelt: „PR-Päpste“. Die kontinuierlichen Karrieren von Carl Hundhausen, Albert Oeckl und Franz Ronneberger. Karl Dietz, Berlin 2003 (zugl. Marburg, Univ., Diss., 2002), s. 149
[8] Tamtéž, s. 152
[9] Peer Heinelt: Portrait eines Schreibtischtäters. Franz Ronneberger (1913-1999)..., s. 204