Manfred Maurer
 |
| Vydání Sudetenpost ze 14. 12. 1989: Před 25 lety sledovali sudetští Němci události v Československu s velkou pozorností. |
Sudetští Němci sledovali tyto dramatické dny se zvláštním zájmem. Koneckonců nešlo jen o bůhvíjakou zemi, šlo o jejich vlast. O to víc sdíleli radost s Čechy, když i tito naskočili na vlak s cílovou stanicí svoboda a dosáhli cíle. K radosti se zároveň přidávala naděje, že s komunistickým režimem také zmizí podvědomé antipatie vůči vyhnancům, pěstované po celá desetiletí.
Dne 22. prosince 1989 komentoval Franz Neubauer, tehdejší mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), změny v Československu s přesvědčením, že se od nynějška „dostanou do sféry proveditelného ona řešení, jež byla doposud považována za nemyslitelná“ a že „události si vyžadují odpovědi na otázky, které se doposud nekladly, jež se ale při změně politické scény v Československu docela rychle mohou stát akutními a aktuálními“. Ve stanovisku Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku (SLÖ) rezonoval realismus: „Skutečný začátek“ se prý váže na přihlášení se k historické pravdě a na „přiznání bezpráví, které na nás (na sudetských Němcích – pozn.) bylo spácháno“.
Co se 25 let poté stalo s těmito nadějemi? Hned předešleme, že mnohé naděje se docela vyplnily. Mnohé, co bylo před rokem 1989 nemyslitelné, je mezitím nejen možné, nýbrž se stalo něčím všedním, co dnes vůbec není vnímáno jako mimořádné. Sudetští Němci vyvíjeli velmi intenzivní kontakty se starou vlastí a byli ve většině případů přijímáni s otevřenou náručí (přičemž jejich kupní síla zřejmě dodatečně povzbuzovala pohostinnost). Mnoho kulturních památek mohlo být restaurováno se sudetoněmeckou pomocí, v Praze mohla být otevřena Sudetoněmecká kontaktní kancelář, na kterou bylo pokukováno s nedůvěrou pouze zpočátku. Nějaký čas už dokonce cestují zástupci bavorské vlády jakoby už se samozřejmostí do Prahy, přičemž je doprovázejí vedoucí sudetoněmečtí činitelé. V Česku se místy o vyhnání intenzivně diskutuje, což je zásluhou spolků jako je například „Antikomplex“. A mezitím připouštějí i vedoucí politikové, že vyhnání bylo zločinným bezprávím.
Tedy neoddiskutovatelně se stalo mnohé za oněch uplynulých 25 let a něco se dalo tím správným směrem.
Přesto nebyl historický obraz podstatně revidován. Až do dnešního dne trvá oficiální Česko v souvislosti s vyhnáním na tezi oběti a interpretuje „odsun“ jako následek nacionálněsocialistické násilné politiky.
Tehdejší akty pomsty se sice dnes hodnotí jako přestřelky, ale v principu jako ospravedlnitelné. Významný podíl na setrvávání na tomto historickém obraze mají vlády v Německu a Rakousku, jejichž zástupci při každé příležitosti potvrzují správnost takového nazírání na věc, ačkoliv je toto pouze půlkou pravdy.
A jak to vypadá s „řešeními“, které Franz Neubauer v roce 1989 viděl nacházet se ve sféře proveditelného? Tato bilance je vším možným, jenom ne slavná. Jde o nahromadění různých opominutí a promarněných šancí. Letošní jubilejní oslavy by se vcelku bývaly hodily jako dobrá příležitost dostat se z toho ven. Přeci jen u „sametové revoluce“ nesmí být opomínán německý kontext. Pražský komunistický režim se začínal bořit, poté co východní Němci [míněni jsou obyvatelé středního Německa, tj. bývalé NDR, nikoliv východního Německa, jehož území nyní patří Polsku – pozn. překl.] utíkali přes Maďarsko na Západ, obsadili německé velvyslanectví nad Vltavou a přivedly k pádu Berlínskou zeď. Při vědomí těchto etap na cestě k československé svobodě by se vnucovalo velkorysé gesto adresované Němcům, jež by zasluhovalo označení ,řešení‘. Všechna dosavadní ,řešení‘ v podstatě sestávají ze vzájemného pragmatického a vlídného kontaktu, v rámci kterého česká strana sází na to, že se bude zmenšovat tlak na nějaké formální řešení. Tento plán doposud vycházel do té míry, že se požadavek zrušit Benešovy dekrety, týkající se Němců, a obnovit právní statut quo ante anebo alespoň materiálně odškodnit se během uplynulých pětadvaceti let nestal nikdy vážným tématem. Sudetští Němci (vycvičení v trpělivosti) se také v roce 1989 nechali ukonejšit (s výhledem na dobu po vstupu Čechů a Slováků do EU) a museli poznat, že se opětovně nechali napálit.
Pětadvacet let poté jsou ti, kteří považují skutečná ,řešení‘ za možná, nezřídka očerňováni jako rušitelé dobrých vztahů, jež prý se svými požadavky vystavují – uznejme že značně zlepšené – klima vzájemných vztahů nebezpečí otravy. Ale do té doby, co volání po právu a spravedlnosti nebude chápáno jako logická konsekvence svobody, vydobyté v roce 1989, nýbrž bude znevažováno jako forma nějakého obtěžujícího kverulantství, zůstává „sametová revoluce“ nedokončenou.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 11. prosince 2014.