Václav Junek
Rozepisovat se o tom, co se před několika málo dny stalo ve Francii, co se mohlo stát na to v Bruselu a co se momentálně děje na našem kontinentu, který stále více připomíná obleženou pevnost, nemá smysl: bývá to prvním bodem agenturních zpráv, leitmotivem mediálních relací všeho druhu a na to téma hovoří i píše kde kdo. Otázkou ovšem je jak a zejména proč tak činí.
Sám jsem konečně rovněž už před časem v tomto Našem směru postupně publikoval hned dva články se vcelku srozumitelnými podtituly „Muslimský šátek I“ a „Muslimský šátek II“. V obou jsem přitom upozorňoval teprve na varovné předzvěsti muslimské invaze, která nastala brzy poté a teď v ní žijeme. Respektive dosud přežíváme, ačkoli tak to formulováno nebývá.
Také jiní psali podobně a ačkoli možná lépe, jejich i moje snažení měla společné, že vyslovené zapadlo a nestalo se a ani se nedělo se vůbec nic. Dokud ovšem nepřišla první opravdová krev, první skuteční mrtví a všeobecný pocit ohrožení, který rozhodně není jen pocitem, nýbrž zatraceně drsnou realitou.
Jestliže jsem však jinými slovy nabídl termín „invaze“ a současně otázku jak a kdo o ní píše, je to na místě. Nemusím totiž ani číst, ani poslouchat zdaleka všechno co se nyní nabízí, abych byl nejen nespokojen, nýbrž rovnou rozezlen a ne málo.
Nechme stranou zbytek Evropy a věnujme se nejprve domácímu dvorku, to bohatě postačí. Žasnu totiž, že u nás nemlčí ti, které už známe. Navíc v situaci, kdy nikdo neví zda dáma v šátku, která právě přistoupila do metra, není obézní dynamitem nebo brizantními ručními granáty, kolik že militantních muslimů se bez dozoru a nejmenšího omezení pohybuje po Čechách (a po Moravě), ani to zda vůbec někdo v České republice proti nyní již naprosto konkrétnímu muslimskému nebezpečí jedná - minimálně tak, jak mu to ukládá pracovní náplň, přísaha, či zákon.
Dobře se totiž pamatuji, jak a kdo jásal před několika málo lety na „Arabským jarem“. A to přesto, že bylo už z kraje zřejmé, že namísto proklamované duchovní a společenské obrody přinese odstraněním dosavadních režimů, které byly zárukou alespoň základních pořádků, především bídu, rozvrat a totální destabilizaci arabského světa, jejž zasáhlo.
Dokud to jen trochu šlo, bylo stále ještě možné připustit všemožné artistní sermony adorantů tohoto dalšího omylu historie. Tedy všelijakých těch zastánců lidských práv, příležitostných žvanilů na téma pravdy a lásky a vůbec všech těch, kteří sice nikdy nemají žádné konkrétní řešení, ale za to o něm dokážou plnit celé knihy. Dnes už to však možné naprosto není.
Ale: třebaže jsem měl dojem, že už se zřetelem na moře škod, které porůznu napáchali až dosud, je jejich čas definitivně ten tam, mýlil jsem se - zjevně není. Anebo ještě pořád není.
Dejme tomu, že je oficiální postoj českého státu, jenž se - zatím alespoň slovy - postavil za politiku a činy flagrantně napadené Evropské unie, pozitivní. Připusťme rovněž, že se ve stejném smyslu už i veřejně vyjadřují jeho vrcholní představitelé, takže až sem je snad všechno v pořádku. O to méně ovšem chápu odvahu (anebo mnohem spíš neomalenost) těch apoštolů už naštěstí padlých myšlenkových směrů, kteří se i teď v médiích vyslovují pro shovívavost, takt a porozumění jak zjevným vrahům, tak i armádě těch, kteří právě nastupují po nic.
Jinak si totiž vůbec nedovedu vysvětlit například reakci některých takových, kteří jsou s to veřejně ostouzet veřejnou demonstraci před Pražským hradem a zároveň dehonestovat jedinou (sic!) političku, která byla s to postavit se za demonstranty a jejich názor přímo a na místě. To ovšem docela stejně, jako nevěřím údajné podpoře imigrace syrských uprchlíků, o které psala MF Dnes 15. ledna. Protože to, že se takovým pomatencům stále dává mediální prostor, považuji v aktuálních souvislostech za zločin proti národu.
Jestliže je stát ve zjevném nebezpečí (a to beze všeho sporu je!), přece není možné, aby se něco takového stále ještě dělo.
Mám rád zdravý úsudek a racionální nadhled nad problémy, které se nabízejí. A mohu i případně dumat o jejich pravé podstatě. Jsou však chvíle, kdy se nejen nedá, ale dokonce ani nesmí pochybovat o poslání vlastní civilizace. Možná, že není ideální a jistě má své chyby, ale je naše a navíc jediná. V ní jsme se narodili, vyrostli a žijeme v ní.
Už Masaryk říkal (a v tom se nemýlil), že národ je silný svou ideou. Je tedy třeba tuto ideu přesně formulovat i pro naše, připomínat si ji a především zamezit jejímu zpochybňování všemi dostupnými prostředky. A nedat nic na věčně rozkolísané přemítající rádobyhumanisty, váhající před silným slovem, protože jsou už tím nebezpeční.
Ale nejen to: jistě bude třeba dopředu přijmout některá omezení, která nevyhnutelně přijdou. Tak už to ale v obležených pevnostech bývá – stejně jako to, že se právě kromě připomenutí základní ideje v pravou chvíli objeví i ten, kdo je bude umět prosadit. A to navzdory veškerému žvanění, které se proti tomu podle místního obyčeje ozve.
Ostatní Evropa se už našla. Alespoň že ta! Nejen ozbrojeným nástupem na strážní místa, nejen davovými protesty, jimž máme den co den možnost obdivovat se i v našich televizních zprávách. Především je totiž konečně řečeno nahlas, že přinejmenším její civilizovaná část stojí proti fatálnímu nebezpečí, jaké posledních bezmála sedmdesát let neznala.
Jako mají současní Egypťané pramálo společného s dávnými staviteli pyramid, tak stejně ostatní Arabové vytvořili skutečnou vlastní kulturu naposledy v 11. století. Jejich dnešní sta miliony jsou sta miliony nevzdělaných, omezených a vlastním náboženstvím zaslepených primitivů, vždy však (jak je zřejmé) připravených ve jménu své věrouky spáchat jakékoli hrůzy.
Jistě v potu svých tváří stavěli, ale sami nevymysleli ani kilometr vlastní železnice, bez (pro něj nyní sebevražedného) vlivu západu by neměli vlastní průmysl a jejich hospodářství přežívá jen díky dobrodiní nerostného bohatství, o které se naprosto nezasloužili. A přesto se i dnes najdou hlasy, že je třeba tyto parazity „humanitárně“ podporovat.
Signifikantní pro současný poměr obou naznačených světů je, že zatímco Evropané stále ještě kultivovaně hovoří o potřebě najít z nastalé situace schůdné východisko, arabský svět si je už našel: v plánu co nejrychleji potřít a výslovně vyvraždit prohnilý Západ – přinejmenším ty jeho příslušníky, kteří se budou po konečném vítězství zdráhat přijmout islám. Už to by mělo burcovat a buďme rádi, že už i burcuje.
Vzhledem k míře, v jaké se Arabové, usedlí v Evropě často už ve třetí generaci, asimilovali a jak se účastní ve zdejší výrobě, patrně nebude možné je vystěhovat zpět do jejich pouští, jak se žádá, alespoň ne hned. Jsou však potěšitelné již realizované kroky, podnikané v odporu vůči další svévolné arabské imigraci, stejně jako je na místě zjevná vůle bránit se proti veškerému chystanému nástupu arabských vrahů, přesvědčených o svém svatém poslání. Je tedy docela dobře možné, že hranice Evropy konečně budou opravdovými hranicemi a že například italskému válečnému námořnictvu nebude nadále bráněno v obraně integrity vlastních výsostných vod jako (tak pošetile!) až dosud.
Jistý český přední politik (anebo je nejužší tým) zaujali svým nápadem bojovat proti u nás expandujícím muslimům tak, že budeme pást kolem jejich brněnské mešity prasata, která korán zavrhuje. Jsou však mnohem méně triviální, o to však účinnější způsobu jak tohoto dílčího cíle dosáhnout: společná pevná vůle po úspěchu a uvědomělý boj zas všechno, co je naše a nám vlastní.
Především v této souvislosti mne zaujala debata, kterou jsem měl možnost sledovat minulou neděli před polednem ve vysílání TV Prima. Český ministr kultury při té příležitosti s evidentním přehledem a jednoznačně vyřídil představitele české muslimské náboženské obce, kteří sice mnohokrát licoměrně opakovali cosi o loajalitě českých muslimů, nicméně stejným dechem kladli požadavky dnes už nesplnitelné. Už něco takového je oproti mnohému předtím úspěch a jedna z naznačených cest.
Přitom to nebyla, respektive není žádná první vlaštovka: všeobecný odpor se vzmáhá konečně už i u nás, v mnoha rovinách, přitom je racionální, srozumitelný, zřetelný především naprosto na místě.
Jistě můžeme být národem programových ateistů, je-li však nejhůř (a to zřejmě už brzy bude) ještě rádi se rozpomeneme na naše principiální příslušenství ke křesťanské euroatlantické civilizaci. A kdo tvrdí něco jiného, bohapustě lže a jeho lež je fatální, nebezpečná a navíc v bůhví koho zájmu.
Ano, Evropa se už našla. A pevně doufám, že se ještě najde – jako v letech 722 u Covadonga, 732 u Poitiers a 1683 u Vídně.
A snad se tomu podobně vzpamatujeme i nás. Protože válka s islámem se nechystá, ta už je tady!
