My, Evropané (dokončení)
Giselher Wirsing
Z tohoto ducha se přirozeně nemohl zrodit evropský svazek, nýbrž liga národů v Ženevě, jež ve vší hojnosti ještě legalizovala právo četných mimoevropských států podávat protest ohledně evropských záležitostí. Americké státy, které patřily k lize, zastávaly takový postoj, podle nějž rozepře mezi americkými národy náležely pouze před fórum panamerických konferencí. Japonsko ligu opustilo okamžitě, když se liga pokoušela jako prostorově cizí element vměšovat do jeho bytostně vlastních otázek. V Evropě ale byl čínský ministr zahraničí Wellington Koo ustanoven za prezidenta oné komise, jež uskutečnila nepřirozené rozdělení Horního Slezska, a hlas dvou malých středoevropských zástupců u Mezinárodního soudního dvoru v Haagu rozhodoval v té chvíli, když tato instituce zakázala celní unii Německé říše s tehdejším Rakouskem. Tak nízko kleslo vědomí evropského společenství, že tyto události nevyvolaly v obličejích odpovědných státníků zardění, nýbrž že to tito muži pociťovali jako něco docela normálního. Evropa začala po Wilsonově zásahu v první světové válce stávat rejdištěm nejrůznějších, navzájem se překrývajících zájmů jiných kontinentů, zatímco se zároveň těžiště Anglie, která po vytvoření Empire už od poloviny 19. století usilovala směrem ven z evropské spojitosti, přesunulo ještě více směrem ven. Vznikl British Commonwealth of Nations, ve kterém britské ostrovy byly sice centrem, ale přeci jen součástí.
A tak takto válka v Evropě začala smýšlením evropských národů, jež stále ještě bylo naprosto vytvářeno ze strnutí a pomocí měřítek epochy evropských občanských válek. Do povědomí evropských národů stále nepronikla naprostá přeměna, kterou mezitím prodělala celá Země. Nyní totiž bylo třeba myslet v kontinentech. Toto bylo Evropanům cizí. Zůstávali zaražení ve svém ohraničeném horizontu.
V sevření Severní Ameriky a Sovětského svazu
Spojené státy, které před první světovou válkou byly ještě zemí, jež byla hluboce zadlužena vůči Evropě a ve své struktuře byly v mnohém také ještě koloniální zemí, se mezitím staly největší věřitelskou zemí světa a imperiálním útvarem, jež pokoušel rozšiřovat své zájmy zároveň v Evropě, v Africe, ve Východní Asii a Přední Asii. Stará hesla, dávno opotřebovaná a oškubaná, zakrývala skutečný stav věcí. A tak mnoho národů v západní Evropě věřilo ve společenství takzvaných demokracií, zatímco ve skutečnosti vedle toho britského v pozadí stále chamtivěji a loupeživěji vyrůstal severoamerický imperialismus. Krátce před vypuknutím této války zveřejnil Severoameričan Clarence Streit programový spis k vytvoření „Unie všech demokracií“, jež ve skutečnosti neznamenal nic jiného, než že Francie, Belgie, Nizozemí, severské a iberské státy se měly vydat pod anglo-severoamerický protektorát ovládaný z Washingtonu, ve kterém Severoameričané doufali, že získají snadným způsobem především koloniální práva národů evropského kontinentu. Streitova kniha se setkala se souhlasem prezidenta Roosevelta. Byla to sice utopie, ale příznačná pro program expanze obepínající celý svět, který se Spojené státy pokoušely vyvíjet už tehdy.
Zároveň ale za zády našeho kontinentu vyrostla jiná, ne méně mohutná světová velmoc, jež za využití nesmírných přírodních bohatství Ruska a miliónových počtů jeho četných národů a pod pláštíkem komunistické doktríny začala vyvíjet ještě mnohem konsekventnější program rozšiřování, který zároveň ohrožoval jak Evropu, tak i Východní Asii. Zatímco Spojené státy se pokoušely o vertikální rozštěpení evropského kontinentu mezi takzvané demokratické a autoritativní země, aby dosáhly definitivního zbavení Evropy moci a její sesazení z trůnu a přitom si přivlastnily mohutná evropská koloniální území, pronikal Sovětský svaz prostřednictvím pomůcky komunistické Internacionály na horizontální rovině. Roku 1932 disponoval v Německé říši více než 6 milióny komunisty. Když tato šance díky vítězství nacionálního socialismu nemohla být Moskvou využita, vrhl se komunismus na Francii, kde bezmála mohla být uskutečněna v podobě lidové fronty nechvalně proslulá teorie Dimitrova, šéfa Čtvrté internacionály, o takzvaném Trojském koni. Nakonec ve Španělsku vzplanula rudá vlna v krvavou občanskou válku, kterou budoucí dějepisci budou označovat za vlastní začátek této druhé světové války.
Pouze rychlý a nikým nepředvídaný opětovný vzestup Německa pod vedením Adolfa Hitlera ke světové velmoci předního významu zabránil již ve čtvrtém desetiletí tohoto století úspěchu komunistických podkopávajících pokusů, které ve svém konečném důsledku všechny sloužily cíli učinit z Evropy vskutku apendix sovětské Asie. Už Dostojevskij ve své předvídavosti viděl osud Evropy, když označil Moskvu za Třetí Řím, v tom, že jednoho dne podlehne nadrženému tlaku mas obyvatel ruského prostoru. Bylo jen málo jedinců, jež před vypuknutím této války rozpoznali vnitřní souvislost dvojitého ohrožení Evropy cestou jejího vertikálního, stejně jako horizontálního rozštěpení podle států stejně jako podle tříd. Evropské národy stále ještě setrvávaly ve svém smýšlení občanské války. Stále ještě neměly žádnou představu o tom, že prostřednictvím této mocné proměny světa před ně byla postavena osudová otázka existence. Francouzská porážka z roku 1940 měla však jednu ze svých příčin v tom, že francouzský národ instinktivně cítil, že byl vehnán do války, která probíhala proti jeho vlastním zájmům, do války, ve které neměl co vyhrát. Tak tvrdošíjné ale byly staré evropské předsudky přežité z naší epochy občanských válek, že ještě o tři čtvrtě roku později mohli být do své zkázy nahnáni Srbové současně Sověty stejně jako Severoameričany. Tam v Bělehradě se ukázala otevřeně poprvé souhra obou mimoevropských imperialistických mocností, které se tlačí do Evropy. Jugoslávie obdržela plnou záruku Německé říše a Itálie pro svou existenci. Mohla se stát novým plnohodnotným členem nového evropského řádu. Omezenost bělehradských spiklenců, kteří se nechali nachytat jak demokratickými, tak i komunistickými ideology, tomu zabránila. V malém měřítku se tím jako drastický příklad znovu ukázal osudný účinek vertikálního a horizontálního rozštěpení Evropy.
Teprve od té doby, co před několika týdny zanikla 6. německá armáda se svými rumunskými a chorvatskými kamarády pod vlající válečnou vlajkou, potrhanou ledovým větrem stepi, v troskách Stalingradu, dokáží možná národy našeho kontinentu posoudit, že tato válka, kterou vede v dálkách východu rozkvět mužské mládeže Německa, není jen válkou německou, nýbrž Svatou válkou Evropy. Finové a Rumuni, kteří se již nacházeli ve rdousícím objetí sovětského imperialismu, pochopili snad jako první a nejjasněji ze všech evropských národů, o jakou konfrontaci měřítka světových dějin se jednalo, když 22. června 1941 Adolf Hitler přistoupil k úderu proti měsíc od měsíce hrozivěji narůstajícímu ohrožení. Také Španělé a Portugalci na západě kontinentu se potřebně ponaučili ze zkušeností občanské války. Ale ne všechny národy Evropy vidí ve stejné míře jednotnou souvislost dvojitého ohrožení našeho kontinentu severoamerickým a sovětským imperialismem. Teprve nyní, kdy se vyjasnilo, že Severní Amerika a Anglie jsou ochotny kontinent od Turecka až po Finsko, od Estonců až po Francouze a Španěle vydat všanc bolševismu, aby si zato mohly mezi sebou rozdělit kořist evropských koloniálních říší v Africe, Švédové možná rozpoznají, že Stockholm a jejich zem by byla možná ztracena, pokud by se fronta nezastavila u Ladožského jezera. Teprve nyní Maďaři a Italové snad pochopí, proč jejich synové bojují a ztrácí své životy na východě, ale i Francie, Belgie a Švýcarsko si uvědomí, že mezi nimi a zničením pouze stojí hradba, kterou vztyčili daleko od jejich vlasti těla a děla německých granátníků.
Evropská sjednocující válka
Epocha evropských občanských válek musí zůstat za námi, pokud tento zápas chceme společně přestát. Vstoupili jsme do fáze evropské sjednocující války. Pošetilá je iluze, že by nějaký severoamerický prezident nebo nějaký anglický ministerský předseda mohl zachránit nějaký národ v Evropě před zkázou, pokud by byla prolomena hráz, kterou jsme postavili. Pošetilá je naděje Anglie, že by se snad mohla pevně zasadit u Bosporu a tam se držet. Nesmyslné je koktání britských politiků, že by se Evropa měla Sovětům svěřit pouze po Rýn, kde by měli být zastaveni, protože by k tomu nebyla schopná žádná velmoc. Žádná, pokud by Německo padlo.
My, Evropané, víme, že perly našeho věnce z měst od Stockholmu po Budapešť, od Norimberka po Florencii, od Neapole po Paříž, a od Gentu po Barcelonu, Madrid a Lisabon by se obrátily v prach a popel, pokud bychom tento boj za svobodu proti mimoevropským silám nepřekonali v jednotě. Naši němečtí vojáci na východě nenarazili na celé národy, které tam byly zaznačeny ještě na mapě. Nebyly po statisících, jak jsme předtím předpokládali, nýbrž po miliónech zavlečeny jako nuceně nasazení dělníci do nekončících dálek za Ural. Sešlé a pohynulé. Není nám pak žádnou útěchou, že několik severoamerických miliardářů ještě včas ten či onen exemplář našich velkých evropských uměleckých děl odtáhlo přes oceán do svých obydlí. Pokud bychom nekladli odpor, pak by se tyto předměty staly jen svědky dávno minulé kultury jako onen Zeus z musea v Aténách, kterého jednoho dne vylovili řečtí rybáři z mořského bahna. Od té doby, co byl německý národ po dnech ve Stalingradu vyzván k poslední a plné mobilizaci a co Německá říše byla proměněna v jeden jediný polní tábor, ve kterém je osmdesát miliónů a ještě více lidí za stejných podmínek připraveno dobrovolně všechno snášet, aby bylo jen dosaženo celé věci, ví Evropa, na čem je.
Nepřátelé našeho kontinentu se stále ještě pokoušejí hrát na staré klaviatuře smýšlení evropské občanské války. Obracejí se na norský, na francouzský nacionalismus starého ražení a hovoří o tom, že tato nyní vznikající Evropa je jen německo-italský vynález pro účely útisku ostatních evropských národů. A využívají přitom levných argumentů: že se prý každé evropské zemi bude dařit o to hůře, čím déle bude válka trvat; že docházejí potraviny a mizí zboží pro denní potřebu. Ale nehovoří o tom, že Angličané ukradli Belgičanům Kongo, Francouzům Madagaskar a že Američané ukradli Francouzům celou severní Afriku a že vehnali Holanďany do války, díky které samozřejmě museli ztratit svou zaindickou říši, aniž by se dočkali slíbené pomoci. Také nehovoří o tom, že pomocí tohoto rozjitření starého evropského smýšlení občanské války chtějí tuto Evropu pouze oslabit, aby nakonec jako kořist připadla bolševismu. Naopak, s mrkáním oka se pokoušejí evropským národům našeptávat, že oni, Severoameričané pak ve správné chvíli samozřejmě vystoupí, aby tomu zabránili. Nemáme vzhledem k této tajné propagandě občanské války myslet na staré Řeky, na onoho Démosthéna, který obětoval veškerého svého ducha a svůj důvtip proti sjednocení všech Řeků, protože se domníval, že je ohrožena údajná svoboda, zatímco ve skutečnosti nakonec museli přijít o všechno a o svobodu všech?
Proto správně čiňme rozdíl mezi oněmi svobodami, kterými roztrpčení úhlavní nepřátelé našeho kontinentu míní pouze své vlastní zájmy, a mezi skutečnou velkou myšlenkou evropské svobody, se kterou je spojena existence všech našich národů. Nenechme se ohledně osudových otázek, kvůli kterým se válka vede, obzvláště zmást nepříjemnostmi, které s sebou musí válka přinášet. Pokud by válku vyhrála sovětská Asie, bylo by bytí každého Evropana zcela jiným a ještě naprosto nepředstavitelným způsobem – až po toho nejmenšího a nejobyčejnějšího z nich – vytrženo z kořenů.
My, Evropané
Národní zvláštnosti našich evropských kultur budou moci vykvést v plné míře, pokud při našem společném odporu povedeme tuto evropskou jednotící válku jako osvobozující válku. Nikdo, kdo uvažuje evropsky, nemůže propadnout šílené myšlence vytvořit z evropské různorodosti nějakou jalovou říši násilí a jednotné civilizace. Právě to nás odlišuje od bolševismu s jeho duševně vyprázdněným typem sovětského člověka, stejně jako od severoamerikanismu s jeho až žalostně standardizovaným maloměšťáctvím.
Takovýto rozsáhlý proces jako sjednocení Evropy nemohl nikdy probíhat, aniž by u toho nebylo použito násilí, tam, kde si to neúprosně vyžadovala vyšší souvislost. Tento kontinent se ale nikdy nemůže zakládat na násilí směrem zevnitř, nýbrž pouze na základě svobodného souhlasu všech, pokud se chce uplatnit ve světě gigantických mocenských komplexů. Byl by to možná proces, jež by vyplnil jedno století, než bychom byli schopni být natolik vyspělými, že bychom byli recipročně dávajícími a přijímajícími. Strašlivý tlak, kterému je tento kontinent nyní vystaven jak z východních stepí, tak od Atlantiku, si vynucuje rychlejší úsudek a rychlejší dospívání, vytváří ale také tvrdost, jež je neoblomná. Neblahý je ten, kdo pouze podle toho posuzuje naši společnou budoucnost, protože by se, pokud by vše probíhalo ve v jeho smyslu zajatém v době evropských občanských válek, jednoho dne probudil a byl by konfrontován s chaosem, který by mechanizovaná zdivočelost sovětského východu vrhla do našich evropských krajin.
My, Evropané, v sobě poznáváme společenství až nyní. Při respektování toho, co představují naše různorodé národy jako dějinné jednotky, vzniká onen duch evropské svobody a spravedlnosti, kterým dokážeme pouze my přemoci síly, jež nás temně ohrožují. Zato bojují a umírají nyní synové Německa a všech jeho spojenců. Zato musejí pracovat, myslet a žít všechny národy Evropy – aby Evropa mohla žít.
(Signal, 2. 3. 1943. Tento text slouží jako studijní materiál k 9. části seriálu.)
Pokračování ZDE