 |
| Praha středobodem Evropy? Nikoliv, mapka nakladatelství "Volk und Reich" z roku 1944 má pouze dokumentovat manželské vazby Přemyslovců a dokazovat jejich "rasové a pokrevní vazby na Říši" Foto: archiv L. Beera |
Když se delegáti Národní rady pražské sešli v Ženevě 31. 10. 1918 s Edvardem Benešem, dorazivším tam z Paříže, označil Beneš Čechoslováky za nejobdivovanější národ světa, za miláčky Dohody, jež jim poskytne rychlou vojenskou a hospodářskou pomoc, ujistil, že v otázce hranic je vše již jasné a že Čechoslováci se jenom budou muset rozhodnout, které oblasti chtějí ke svému státu připojit. Očividně lhal, ale členy delegace ovlivnil dokonale. Jeden z nich, vůdce národních socialistů Václav Klofáč, pak s pýchou prohlašoval, že „Wilson nebo kdokoli jiný neřekne nikdy nic, co by nedostal napsáno od Masaryka anebo Beneše. Autorita těchto lidí je přímo neuvěřitelná!“ Masaryk ani Beneš se proti tomu ani dodatečně slůvkem neohradili.
Ačkoliv prezident Masaryk byl i za hranicemi populární, Češi jako národ nikoliv. Dokumentují to nevlídná, ba ledová přijetí, kterých se dostávalo československým sportovcům i ve státech přátelských jako byla Francie, či neutrálních jako Švýcarsko. Vyvrcholilo to v roce 1931 na mistrovství světa v ledním hokeji v polské Krynici, kde se k československým reprezentantům urážlivě a nepřátelsky chovali nejen polští diváci, nýbrž i další mužstva, volalo se „Fuj!“, „České svině!“ a jásot zazníval, byl-li některý československý hokejista sražen na led. V ČSR to vyvolalo rozsáhlou debatu, proč tomu tak je. Události byly v příkrém rozporu s oblíbeným českým tvrzením, že Češi jsou „miláčky Dohody“ a „všemi obdivovaný národ“. Vysvětlení se většinou nalézalo v „prométheovské oběti za to, že Češi ostatním národům přinášeli světlo“. Jako „důkazy“ se omílaly oslavné pajány na husity, které dráždily menšiny i Slováky a v cizině vyvolávaly rozpaky. Stále se opakovalo, že za vše zlé, co Čechy potkalo, vždy mohli jen „cizáci“.
Josef Schieszl z Kanceláře presidenta republiky k tomu mínil, že daleko oblíbenější Holanďané ani další národy nehodlají stále jiné národy poučovat a hlavně neprovolávají, „že jsou prvními, že kráčejí v čele pokroku světa… Snad jest tedy příčinou naší neoblíbenosti náš prázdný messianism, nebo méně vznešeně řečeno, naše prázdná ideologičnost a z té vyplývající zestraničtění veřejného života… Příliš mnoho povinností a zodpovědnosti uvalili jsme na národní kolektivum, abychom sami nemusili nic dělati, a pokud něco děláme, abychom za to nebyli zodpovědni“.
V pražském deníku Deutsche Zeitung Bohemia se psalo: „Oblíbené jsou národy skromné, otevřené a vlídné k cizincům, což vše Čechům chybí. Čechům se říká Prušáci mezi Slovany… Prusové jsou… neoblíbeni ve světě, ale nejvíce jsou nenáviděni svými vlastními německými soukmenovci. Skoro tak jsou neoblíbeni čeští Prusové mezi Slovany.“ K tomu Alfred Fuchs mínil: „To, že Čechům chybí vlastnosti… zejména otevřenost, vyplývá z vnitřní nejistoty.“
Švéd Neander S. Nilson napsal: „Nikdo pořádně neví, proč některé národy jsou sympatické, jiné nikoli. I nepřátelé si cení Francouzů, zatímco nemilujeme Prusy či Židy, třebas mají stejně cenných vlastností. Češi jsou, bez nejmenší pochyby, nejméně populárním národem ve střední Evropě a není vlastně nikoho, kdo by chápal proč… Ale i daleko za hranicemi střední Evropy je nepopulárnost Čechů faktem“.
Že se bludy o vlastní výjimečnosti v českých myslích mezi válkami dokonale zabydlely, dokládá i údajný Benešův dopis Karlu Čapkovi, napsaný prý krátce po mnichovské konferenci a uváděný v několika odlišných verzích. Historik Zbyněk Zeman upozorňuje, že s jistotou jde o podvrh neznámého autora z podzimu 1938. V dopisu se též pravilo: „My, Čechoslováci, jsme předhonili všechny naše sousedy a vlastně jsme je ohrozili naší dobrou výstavbou sociální a naším pojetím demokracie… přerostli jsme… svým pokrokem i demokracie západní, tzv. přátelské". Důsledkem bylo, že se Československa „západní vládci báli“, zatímco podporu nacházelo u demokratické opozice.
Rozpad československého státu vznikem protektorátu a slovenského státu způsobil, že Češi mimořádně upnuli svou pozornost k evropskému a světovému dění, k mezinárodním reakcím, i údajným, na dění v českých zemích a zároveň k pocitu vlastní výlučnosti, což mělo za následek, že se ve sdělovacích prostředcích začaly preferovat domácí události – zprávy domácí, jakkoliv málo významné, předcházely zahraniční. Trend je patrný do dnešní doby.
Důsledkem českého malformovaného myšlení bylo přesvědčení vycházející z domácích odbojových kruhů, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka. Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti, který Karl Hermann Frank přiléhavě nazval „představou, že Čechy jsou pupkem světa“. České národní přesvědčení obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že západní velmoci, které údajně nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi a nedovolily Čechům bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů vést boj vyvolaný pádem československého státu. Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému českému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se sami pokoušet za velkých obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území. Češi jako jediní se těšili na válku!
Výše uvedená představa byla i mocnou brzdou jakémukoliv domácímu českému odboji po celou dobu okupace. Přesvědčení, že „jiní nám vybojují svobodu“, bylo spojeno se snahou zajistit národu co největší výhody, ale v kontrastu se skutečnou pozicí československé věci na mezinárodním fóru to byla iluze značně drastická a velmi nemorální. Myšlení českého obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že jejich země je ohniskem mezinárodního dění (což se projevuje dodnes), loajalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům.
Od konce války se na bludu, že Češi a Česko jsou středobodem světa, prakticky již nic nezměnilo.
Zdroje:
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002
Tesař, Jan: Traktát o „záchraně národa“. Triáda, Praha 2006
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.